Skandální cynismus pana Grosse
Martin Mařák
Zdá se, že ještě existují určité limity únosnosti a že všechno ještě není ztraceno. Zatím. Tento týden se vyvíjí opravdu pěkně. Nejdříve kauza Přibyl, pak ještě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který označil lustrační zákon za diskriminační. Člověka z toho počíná mrazit v zádech a i já si pomalu kladu otázku, jestli obavy z onoho plíživého nebezpečí social-komunismu, který začíná ovládat instituce EU, nejsou víceméně oprávněné.
Nicméně bych se rád vrátil k poslední mediální aféře otřásající naší republikou.
Nedovolil bych si znevažovat profesionalitu a kompetenci pana Přibyla ve státních službách. Nejde mi o konkrétní osobu, ale o symboliku celé této události. O to, co podprahově působí na naše city. Zoufalý čin Jana Palacha, jež jako jeden z mála v této zemi projevil osobní odvahu a vzepřel se sovětské okupaci, by měl zůstat navždy vyryt ve svědomí naší společnosti. Právě kvůli té odvaze položit i život za principy a ideály demokratické společnosti, kterou tehdy sovětští okupanti rozválcovali tanky. S odstupem času můžeme objektivně posoudit, jestli jeho mučednická oběť měla nějaký smysl, nebo jestli se jednalo o zbytečně teatrální akt.
A právě i dnes, jako už několikrát, jasně vidíme, nakolik nás jeho symbolická smrt ovlivnila a jak pevně a nezničitelně se Jan Palach zapsal do našich novodobých dějin. Je to snad svědomí většiny národa, kterému nastavil zrcadlo? Nevím a ani není mým cílem to zde nějak pseudointelektuálně vysvětlovat. Jedno je však jisté, stal se symbolem, který fascinuje národ. Je zbytečné se divit, když toto pouto mezi lidem a mučedníkem z jeho řad občas vyvolá nečekaně bouřlivé reakce. Je zbytečné se divit, že svědomí národa se cítí potupeno, když premiér Gross zvolí do vysoké státní funkce symbol ideologicky a historicky naprosto protikladný, velitele roty speciálních jednotek, která při pokojné demonstraci v místě Palachovy smrti brutálně rozháněla demonstranty.
Je úplně jedno, jestli pan Přibyl jen nehybně pozoroval policejní akci, nebo jestli si také praštil do nějaké stařenky. Jde mi jen o tu symboliku. Dále mě zajímá prapodivné chování některých našich poslanců, kteří podepsali protestní petici, ale vládu míní podpořit. Byl bych rád, kdyby se zodpovědně postavili před zrcadlo a podívali se do vlastní tváře. Už jen kvůli památce na Jana Palacha, na ty zmlácené demonstranty na Václavském náměstí a také na národ, který zbytečně ztratil dvacet let svobodného vývoje. Ano, myslím na vás, pane Karásku a paní Fišerová. Než něco dělat na polovic, lepší je mlčet a nedělat vůbec nic.
Možná se vám zdá, že celá událost je mediálně přehnaná. Osobně si myslím, že to není na škodu. Zdá se mi to jako jediná cesta k nastavení určité hranice soudnosti, kterou je lépe nepřekračovat. Je možné, že jako lid působíme dojmem blbů, kteří si nechají beztrestně srát na hlavu. Je dobré si také uvědomit, že i ta naše blbost má své meze. A pokud památka Jana Palacha je poplivána tak cynickým způsobem několik dnů před výročím sovětské okupace Československa, nelze se divit, že to vyvolává zákonité reakce obyvatelstva.
Martin Mařák,spisovatel
18. srpna 2004
