Vláda chce, abychom se měli lépe: zdraží elektřinu
Martin Říman
Lidové noviny, 04.10.2004
Zatímco o upřímně míněné snaze premiéra Grosse donutit ČEZ snížit avizovaný růst ceny elektřiny z patnácti na jedenáct procent (!) se popsalo hodně papíru, o dalším zvyšování, které si vláda vepsala přímo do svého vládního programu, veřejnost neví dosud nic. Jak už to u socialistů bývá, činí tak proto, abychom se všichni měli lépe. Řeč je o návrhu zákona "o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie", který je ve sněmovně před závěrečným hlasováním.
Vláda sama konstatuje, že přijetí této normy znamená zvýšení ceny elektřiny pro konečného spotřebitele o 6 až 9 procent. A to napořád. Co se totiž jednou postaví a zadotuje, to jen těžko jiná vláda bude bourat. Argumentem pro tento růst je ochrana životního prostředí. Tzv. obnovitelné zdroje prý totiž neprodukují emise, které přispívají ke vzniku skleníkového efektu. Je to ale skutečný argument, nebo jde jen o zástěrku, kdy se pod bohulibými frázemi skrývá snaha úzké skupiny spekulantů uzákonit pro sebe bezpracné, státem garantované zisky?
Naše země možnostmi pro využití alternativních zdrojů energie neoplývá. To málo vodního potenciálu jsme již spoutali. Nemáme zdroje geotermální ani energii přílivu a odlivu, a ani slunce u nás nesvítí tak jako jinde. Teoreticky jediné, co by se snad u nás najít dalo, je vítr a různý organický materiál (biomasa), který se dá spálit. A na těchto dvou zdrojích je postaven vládní návrh.
Jenže míst, kde u nás vítr fouká opravdu silně a pravidelně, je málo. Aby se z větru do roku 2010 vyrábělo tolik energie, kolik zamýšlí vláda, musí se větrných elektráren postavit několik stovek, a později až několik tisíc. Jak poté bude vypadat krajina třeba v Krušných horách, si dokáže představit asi málokdo.
Ale hlavně: Vítr někdy fouká, někdy ne. My však chceme svítit kdykoliv nás napadne. To ovšem znamená, že výkon těchto větrníků musí být zálohován klasickými elektrárnami. A protože nikdo nikdy neví, co si vítr zrovna zamane, musí být tyto elektrárny stále ve stavu pohotovosti - musí se v nich topit tak jako tak. Elektřinu totiž, jak víme, skladovat nelze. Zkušenosti s větrnými elektrárnami už nějaké máme. Anejsou vůbec dobré: větrníky v Jeseníkách pracují na čtyři (!) procenta svého potenciálního výkonu.
Nula od nuly pojde
Spalování biomasy je založeno na myšlence, že zatímco při spalování uhlí nebo ropy se do atmosféry uvolňuje uhlík, který je jaksi navíc (vznikl před miliony let), při spalování rostlin jde o uhlík, který byl ze vzduchu odebrán při fotosyntéze před několika lety, takže jde o uzavřený kruh. Nula od nuly pojde, co bylo odebráno, to se vrátí zpátky. Nedochází tedy ke zlepšení bilance CO2, pouze se nezhoršuje. Je však evidentní, že než pěstovat na statisících hektarech různé rychle rostoucí, v české krajině nepůvodní plevelné rostliny, bylo by prospěšnější tuto půdu zalesnit. Jeden hektar lesa váže každý rok, jak zjistili vědci z Harvardovy univerzity, přes sedm tun kysličníku uhličitého, což znamená, že ke snížení emisí o 2,2 miliónu tun ročně, jak usiluje vláda, by stačilo vysázet les na cca třistatisících hektarech půdy.
Navíc, značná část biomasy je cenná surovina. Především zbytky vzniklé při zpracování dřeva jsou surovinou pro stavební, nábytkářský či papírenský průmysl. Z hlediska ekologického je daleko užitečnější vázat uhlík dlouhodobě ve výrobcích tohoto sektoru, než jej v několikaletých intervalech vypouštět pálením do ovzduší. A hlavně, podle zákona stát na spalování této suroviny poskytuje dotace, takže ti, kteří ji nespalují, ale vyrábějí z ní například nábytek, se postupně stanou méně konkurenceschopní. Anebo zdraží.
O ochranu přírody ve skutečnosti nejde. Celý vtip je v tom, že vláda chce zákonem garantovat výkupní ceny elektřiny z těchto drahých a nespolehlivých zdrojů. Cena větrné a "bio" energie je v průměru třikrát vyšší než cena běžné energie. Právě v tom je ukryto ono v úvodu zmiňované zdražení. To už se různým podnikavcům vyplatí trochu toho lobbingu a frází, že jen tímto způsobem lze chránit přírodu.
5. října 2004
