Revoluční justice se neopírá o právní normy, ale o morální přesvědčení
Martin Mařák
Pravil Fidel Castro ve svém proslovu poté, co znovu nechal odsoudit na třicet let pro válečné zločiny čtyřicet čtyři letců věrných jeho politickému protivníkovi Batistovi. Nemusím snad dodávat, že oni letci byli v prvním procesu zproštěni viny pro nedostatek důkazů.
Zdá se mi, že i naši ministři vnitra a spravedlnosti a s nimi v jednom šiku i určitá část představitelů vládnoucí koalice a příslušníků aparátu státní správy mají velmi podobnou představu o fungování právního státu. Ministr vnitra Bublan v kauze úplatku poslance Kořistky poněkud zapomněl na platným právním řádem danou existenci prezumpce neviny a již od začátku ovlivňoval veřejnost svými vstupy do masových médií. Ministr spravedlnosti Pavel Němec , jež má být i jejím garantem, nějak opomenul na tento důležitý fakt svého kolegu upozornit. Nicméně poté, co se v tisku objevily nové „mrzuté“ skutečnosti, by naopak velice rád přezkoumal rozhodnutí krajské státní zástupkyně z Ostravy Zlatuše Andělové, která označila postup policie v kauze Kořistka za nezákonný. Do prozkoumání šestnácti miliónové dotace, jež byla za jeho působení v ministerstvu pro místní rozvoj připsána firmě Goskimpex, se už tak horlivě nehrne, neboť si na to za těch pár měsíců jaksi už nepamatuje. No snad si časem vzpomene.....
A tak ukvapená horlivost těch, co to myslí upřímně, narazila na prostou skutečnost. Ještě pořád existují čestní lidé, pro které pojem spravedlnost není jen bezobsažná fráze, ale smysluplná skutečnost, za kterou stojí něco riskovat. Velmi mě potěšilo, když jsem zjistil, že tito „pošetilí snílci odtržení od reality“ ještě naštěstí nevymřeli. V době permanentně paranoidního stavu na naší politické scéně, kdy každý má pocit, že jeho telefon je na odposlechu, je to opravdu pozitivní poznatek. To, že se dostalo i na představitele nejsilnější opoziční strany, už ani nemá cenu nějakým způsobem komentovat. Jenom to svědčí o vážnosti situace. Jakým způsobem je asi veden třeba soud s kpt. Hučínem, když se určitá část státního aparátu neobává tak riskantními praktikami likvidovat opozici?
Minulý týden jsem si přečetl předvolební duel do senátních voleb za Prahu 4 Erazima Koháka a Františka Příhody. Nevěřil jsem svým očím. Tak slušně a na úrovni vedený dialog představitelů vládnoucí strany a opozice jsem už dlouho neviděl. Pan Kohák se považuje za sociálního demokrata prvorepublikového typu a přiznává, že jich moc není. V tom spočívá ten základní problém, který mi u ČSSD vadí. Obrozená polistopadová sociální demokracie se stala bezpečným azylem pro ty nejrůznější bývalé prominenty komunistického aparátu, nad čímž bych možná mávl rukou. Mám však dojem, že situace dospěla do polohy, kdy se tito lidé přestávají schovávat a znova se pokoušejí ovládnout ztracené pozice. A z toho mi běhá mráz v zádech.
V sobotu večer se stavil Lumír z Prahy. Někdy kolem třetí ráno jsme to zakončili koncertem Marilyn Manson. Opravdu síla. Proč o tom vlastně píši? Svět zosobněný Leninem, pionýrem a Che Guevarou mi už ukázal své možnosti. Jedna taková životní zkušenost mi stačí. Oproti tomu země, ve které bez nějakých velkých problémů společně existují Marilyn Manson a George Bush a kde politické hlavy padají velice rychle a spolehlivě a za menší patálie než ta, která momentálně haraší českou politickou scénou, ta země a její pojetí demokracie mě pořád nějak fascinuje.
„Tak nepochybně to v tuto chvíli musí působit minimálně rozpačitě,“ pronesl Stanislav Gross ve svém rozhovoru v Lidovkách na otázku, jestli celá aféra Kořistka nepůsobí jako pochybení policistů.
Minimálně rozpačitě …....... Jen respekt ke čtenářům Virtually mi brání v tom, abych to okomentoval lidově a od podlahy.
18. října 2004
