Komunismus je součástí naší identity?!
Martin Mařák
Patrně se zařazuji mezi výjimky potvrzující pravidlo, ale dovoluji si zodpovědně prohlásit, že ani fašismus, ani komunismus součástí mé identity nikdy nebyly a nebudou. Jakékoliv pokusy o smír, či dialog s představiteli těchto dvou smrtonosně totalitních ideologií považuji za velmi riskantní, sebevražedné a naprosto neproduktivní. To, že KSČM se stala druhou nejsilnější stranou v České republice, na věci nic nemění. Naopak to jen umocňuje oprávněnost mých obav.
Snažím se najít a pochopit důvody pana prezidenta Václava Klause stavícího se do nadstranické pozice národního sjednocovatele k podobným úvahám, ale osobně je nedokáži akceptovat. Myslím si, že existují určité limity, přes něž by racionálně uvažující demokrat neměl přestupovat. Už jen samotná historie našeho národa by nám měla být zdrojem ponaučení.
Nevylučuji, že kroky pana prezidenta jsou zapříčiněny obavou z budoucnosti, čemuž se vůbec nedivím. Rád bych věděl, co mu probíhalo hlavou, když poslouchal maskované útoky na svou osobu v projevu předsedy ?ÚV KSČM M. Grebeníčka u příležitosti 17. listopadu. A to ani nemluvím o rozhovoru s L. Zifčákem v Lidovkách, který nezastřeně uvažuje o popravách a lidových soudech pro ty, kdo způsobili ožebračení republiky a o exemplárním trestu, jež by si podle něj Václav Klaus zasloužil. Snad nemusím nikomu zdůrazňovat, jakou roli podobné revoluční tribunály sehrály třeba v Leninově Rusku. No a „bojovníci“ v černých teroristických kuklách chránící 17. listopadu budovu KSČM před demonstranty z řad konzervativní mládeže a bývalých politických vězňů v čele s kpt. Hučínem, to snad ani nemá cenu nějak dále rozvádět.
Když už jsem u té konzervativní mládeže, dovolil bych si podotknout jednu důležitou věc. Sám Václav Klaus, pokud se nepletu, je v evropském tisku označován jako konzervativní politik. Alespoň tak doma i v cizině vystupuje v souvislostí s EU a s prohlubováním evropské integrace. Konzervativní politika, jestli tomu dobře rozumím, byla v minulém století zosobněna jmény jako W.Churchil,
M. Tchatcherová, H. Kissinger, R. Reagan a tím, že podporuje tradiční normy a brání se rychlým změnám ve společnosti, je už ve své bytostné podstatě je to ideologií naprosto antikomunistickou.
Do té myšlenkové linie mi příliš nezapadají koncepce našeho pana prezidenta o nesouhlasu s antikomunismem a o komunismu, coby součástí naší národní identity. Napadá mě, že kdyby
W. Churchil zaslechl něco podobného o tom novém proudu české konzervativní politiky, asi by ho ztloukl svou černou buřinkou.
Ale vážně, na závěr bych chtěl napsat, že i já na evropskou integraci pohlížím s určitým skepticizmem. Vzhledem k momentálnímu politickému vývoji u nás se mi však čím dál víc zdá, že EU jako celek bude garancí k tomu, abychom se znovu najednou neprobudili v padesátých letech minulého století.
To by bylo opravdu poněkud mrzuté.
Doufám, že se na české politické scéně objeví nový bezúhonný člověk nezatížený tím před a porevolučním dědictvím schopný bez ústupků komunistům nastolit demokratickou vizi společnosti a přesvědčit voliče o správnosti toho postoje. A je mi celkem jedno, ze kterého politického spektra se vyrojí. Já vím, je toho trochu hodně najednou, ale naděje umírá naposledy.
22. listopadu 2004
