„Rovné příležitosti“ – varianta socialistické ideologie

Marek Loužek

Centrum pro ekonomiku a politiku

Politika „rovných příležitostí“, kterou se u nás snaží protlačit feministická lobby, je cesta do pekel. Trvání na principu „za stejnou práci stejný plat“ či na striktně rovné dělbě domácích prací feministky prozrazují, že jim nejde o rovnost v právech (která už existuje), nýbrž o rovnost ve výsledku. „Rovné příležitosti“ jsou tak další variantou socialistické ideologie, která se snaží prosadit světlé zítřky i za cenu omezení lidské svobody.

V současné době genderových studií a feminismu bývá zapomínáno, co poučného říká o diskriminaci standardní ekonomie. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker, který napsal dizertaci o ekonomii diskriminace (1957), vtipně poznamenal, že o diskriminaci či předsudku se obvykle nehovoří, když někdo dává přednost půvabné hollywoodské herečce před jinou ženou. Avšak tvrdí se, že jde o diskriminaci, když někdo dává přednost bydlení vedle bělochů než černochů. Přitom jsou oba jevy z ekonomického hlediska totožné.

Jestliže má nějaký jedinec „chuť diskriminovat“, musí jednat, jakoby byl ochotný něco platit – buď přímo nebo ve formě sníženého příjmu, aby se spojil s některými osobami a nikoli s jinými. Např. běloch, který odmítne nakupovat u černocha a jde raději do bělošského obchodu o dvě ulice dál, nese náklady ošoupaných podrážek nebo dokonce vyšší ceny. Podobně firma, která zaměstná místo ženy muže, ačkoli by mohla ženě nabídnout nižší mzdu, se vzdává části svého zisku.

Mají-li firmy vzácné zdroje alokovat efektivním způsobem, musejí přihlížet k věku, rodinnému statutu i pohlaví pracovníků, neboť kalkulují výnosy a náklady z investice. Princip „za stejnou práci stejný plat“ je líbivý, leč nesmyslný. Proč by lidé měli dostávat stejný plat, když se liší věkem, zkušenostmi, nadáním či vzděláním? Proč by majitel čínské restaurace nemohl zohledňovat pohlaví či rasu svých zaměstnanců?

Diferencovaný mzdový systém není pro většinu lidí stigma, nýbrž vysvobození. I méně výkonní a handicapovaní tak mají stále naději na získání zaměstnání. Pokud by byla nařízena pro všechny stejná (relativně vysoká) mzda, bude většina lidí nezaměstnaných. Jen odlišnou mzdou mohou firmy zohledňovat rozdílnou produktivitu pracovníků. Rovné příležitosti na trhu existují, negarantují však stejný výsledek.

Srovnání průměrných mezd mužů a žen, podle něhož ženy pobírají nižší mzdy než muži, neznamená, že ženy jsou diskriminovány. Je to asi stejně smysluplné jako tvrzení, že jsou na trhu diskriminováni svobodní muži, protože pobírají výrazně menší mzdy než ženatí muži. Např. v USA a Velké Británii dosahuje tento rozdíl 8-30 %. Existuje však řada jiných vysvětlení tohoto rozdílu než diskriminace.

O tom, že nepanuje v přístupu k zaměstnání na českém trhu práce nerovnost mezi muži a ženami, svědčí i vysoká zaměstnanost žen, která patří k největším v Evropě. Pracovní participaci českých žen mohou feministky na Západě jen závidět.

Ekonomie diskriminace nevylučuje, že se někteří rasově či pohlavně předpojatí zaměstnavatelé chovají systematicky iracionálně - tj. projevují preference, které neodpovídají skutečné produktivitě pracovníků. Mohou tak však činit pouze krátkodobě, nikoli dlouhodobě. Ve svobodné tržní ekonomice firmy, které diskriminují skutečně bezdůvodně, jsou dříve či později vytlačeni konkurencí z trhu.

Rovné příležitosti jsou zbytečné heslo, protože už dávno existují. Diskriminaci nevyřeší kvóty ani antidiskriminační zákony, nýbrž svobodná konkurence a volný trh.

20. ledna 2005