Masivní státní propaganda za kladný výsledek referenda
Martin Mařák
Dvacet dva francouzských levicových poslanců a senátorů v úterý podalo stížnost Státní radě kvůli nevyváženému přístupu médií při diskusi o ústavě Evropské unie, nazvali ho doslova „masivní státní propagandou“. Tím se přidali k několika stížnostem a peticím podobného ducha, které se již během minulého týdne objevily ve Francii. A nutno objektivně přiznat, že jejich obavy jsou oprávněné, neboť podle nejrůznějších studií byla všechna masmédia z více než sedmdesáti procent zaplněna pro-ústavní agitací. Proto také v sobotu zasáhl úřad zabývající se podobnými záležitostmi a momentálně by se vše mělo vrátit do normálních kolejí řádně fungující demokracie.
S potěšením jsem zaznamenal, že se ve Francii kolem projektu ústavy rozpoutala skutečná lidová diskuse. Oproti Španělsku, kde televize dokola omílala několik pro-ústavních šotů s fotbalovými hvězdami, jež tvrdily, že budou samozřejmě volit ANO, se jedná o skutečný posun k pluralitě názorů. Když už jsme u toho Španělska, říkám si, co by se asi stalo, kdyby u nás Jaroslav Jágr uchopil do své kevlarové rukavice korouhev s vlajkou České republiky a před shromážděným hokejovým davem zahřímal mocným hlasem: „Cizáci nám diktovat nebudou! Republiku si rozvracet nedáme!“ Pochybuji, že bychom se vydali za zpěvu husitských písní rozmlátit Brusel s vidlemi a basebalovými palicemi v rukou, neboť doba je jiná, ale přijetí ústavy by to podle mě určitě příliš nepomohlo.
Již v neděli došlo k první změně a ve večerních zprávách na nejsledovanější TF1 vystoupil se svými názory L. Fabius, muž číslo 2 mezi francouzskými socialisty a odpůrce ústavy. Ale největší kasovní trhák se chystal na pondělí večer. Na stejné stanici měla po zprávách proběhnout první opravdová polemika mezi příznivci a odpůrci ústavy. Už složení diskuzního fóra mě nenechalo na pochybách, že bude legrace. Názorové spektrum nesouhlasící s ústavou je ve Francii celkem pestré, tvůrcům pořadu se však bez obtíží podařilo vybrat základní rušivé elementy euro-federalistických šťastných zítřků : Le Pen za národovce, P. de Villiers za pravicové suverenisty, M.G.Buffet za komunisty a O.Besancenot za ještě pomatenější Ligu komunistických revolucionářů. Nevím, jak bych vám to přiblížil, ale kdybych se pokusil v našich poměrech poskládat podobný výběr osobností, dalo by to asi tuto sestavu: M.Sládek, M.Topolánek, M.Grebeníček a L.Zifčák. L.Fabiuse, tedy k líčového nepřítele ústavy zleva, by v našich podmínkách mohl zastoupit třeba takový J.Kavan coby duchovní vůdce levého křídla českých sociálních demokratů.
Proti nim postavili věkem zocelené tradiční seskupení poskládané z politických špiček současné francouzské scény: N.Sarcozy za pravici, F.Hollande za socialisty, F. Bayrou za pravé centristy a Y.Wehrling za zelené, což by v našich podmínkách mohlo dát S. Grosse a někoho z té Špidlovy stále obměňující se bandy čtyř, co nám vládne. Pro větší pestrost bychom ono hvězdné seskupení mohli doplnit nějakým tím Evropským demokratem, nebo P. Uhlem za zelené.
A nesnažte se mi namluvit, že podobný program by vás nenaplnil netrpělivým očekáváním. Stejně bych vám nevěřil. Já se na to celý den těšil jako malý kluk.
Abych řekl pravdu, Le Pen vysloveně zklamal. Jako starý lišák cítil vážnost situace a nenechal se dotlačit k žádné ze svých legendárních provokací. Vlastně jen dokumentoval za pomoci HDP ekonomický úpadek Francie za posledních dvacet let, která podle něj klesla ze 4. na 14. místo v Evropě, a věcně hovořil o vlasti, národu, o krvi předků a půdě otců, což okořenil svými klasickými výpady proti emigraci.
Vůbec nejzajímavější bylo sledovat prohlubující se bratrovražednou válku francouzské levice, jejíž část je zasažena virem fóbie z liberalismu ústavy. Docela mě překvapila připravenost a odborná fundovanost komunistů a revolucionářů a zároveň neschopnost F.Hollanda reagovat na konkrétní výpady dokumentované jednotlivými články ústavy jinak, než obvyklými frázemi o celoevropském míru, prohlubující se demokracii a růžové budoucnosti. Tedy zhruba tím, co známe od našich euro-nadšenců. Možná všichni společně absolvovali v Bruselu nějakou stáž, kde jim ty všeobecné pravdy v rychlosti natlačili do hlavy, nebo o tom vyšla nějaká tajemná útlá brožura, --------- kdo ví. Vznáší se nad tím rozumem neproniknutelný závoj.
Stále více si myslím, že liberalismus je hlavní Achilovou patou zdejších bojovníků o ústavu. Uvědomuji si, že se opakuji, ale opět bych chtěl zdůraznit jednu věc. O tom, jestli bude schválena, nebo ne, rozhodne ve Francii levicový volič. Což je viděno naším pohledem na věc opravdu nečekaná komplikace. Podle mého názoru je levicový volič velmi znechucen současným stavem, protože doba je plodná na nejrůznější nemilé události. Jedna z nich se stala v podniku v malém městě v horách nedaleko od Strasbourgu, jehož majitel zrušil pracovní poměr několika svým zaměstnancům a zcela vážně jim nabídl podobnou práci ( je to jeho zákonná povinnost, ale příliš se na ni nedohlíží) v Rumunsku za 120 € měsíčně. V případě odmítnutí jim nemusí vyplatit odškodné, na které mají ze zákona nárok. Nebo všudepřítomný Polák, co přijde a za korunu na hodinu sebere práci všem Francouzům, hotová klasika zdejších médií. Evropou prochází strašidlo polakismu, mohl bych parafrázoval Marxův Manifest. S poslední fámou tohoto typu dnes přišla má žena z práce: „Každý Polák si za peníze z Evropy koupil nový traktor.“ Ach jo.
Ale zpět k televizní debatě. Bohužel netrvala ani hodinu, což je škoda. Uvědomuji si však, že nebezpečí války seker viselo celou dobu ve vzduchu, neboť F.Hollande začal prudce rudnout a úplně ztratil svůj pověstný smysl pro sarkastický humor. Koneckonců Gangs of New York od M. Scorseseho jsem si již kdysi půjčil na dvd a tak necítím potřebu vidět v přímém přenosu něco podobného. Pokud by za tři týdny došlo k tomu, že ústava ve Francii neprojde, mnoho našich politiků si určitě zhluboka vydechne. Už jen ten pocit, že se nebudou muset zúčastnit podobně explozivních tv-show, musí být k nezaplacení. No a vy, milí spoluobčané, budete zase ochuzeni o docela nevšední a vskutku úsměvný intelektuální zážitek, jenž opravdu stojí za to. Můžete mi věřit.