Šok francouzského "NE"
Martin Říman
Neviditelný pes, 31.05.2005
Na výroky, co bude s euroústavou po minulé neděli, je času dost. Minimálně do středy, kdy k stejnému referendu jdou Holanďané. Když se rozhodnou stejně jako jejich francoužští kolegové, není co řešit.
Hlavní a neřešitelný důsledek včerejšího výsledku je v tom, že eurokrati a eurofilové ztratili svou jistotu. Kdo má problémy se způsoby EU či s ústavou, bude napříště už jen těžko tak snadno jako doteď odkazován na smetiště dějin pomocí nálepek "xenofobní extrémista, provinční neználek, šovinista či zpátečník nerozumějící dějinám a pokroku". A je jedno, že motivy Francouzů byly z našeho pohledu mírně řečeno popletené. Skoro naopak. Ukazuje to, že stav, do kterého se EU dostala nevyhovuje nikomu. Že z EU se stala instituce sama pro sebe, pro elitu vyvolených, doslova těch "horních deset tisíc".
Nepatří tam jenom byrokrati v Bruselu a pár europolitiků. Je to i armáda politiků národních, od ministrů po starosty, pro které je Brusel vždy po ruce, když se potřebují střepat odpovědnosti, je to nemenší armáda vlastníků a zaměstnanců tisíců agentur parazitujících na nepřehledných přerozdělovacích mechanismech (pro ilustraci, jedním z u nás nejznámějších představitelů těchto institucí je bývalý komisař Pavel Telička). Je to i soukromý sektor, zejména velké firmy, pro které je evropská legislativa vždy vítaným pomocníkem jak se zbavit nepohodlné konkurence. A v neposlední řadě bude francouzské NE velmi líto i kulturní a mediální frontě, která si v Bruselu našla pro sebe vždy potřebný cíl pokroku a zhmotnění touhy po společensky spravedlivějším řádu.
Ti všichni zažili v neděli večer otřes, ze kterého se budou vzpamatovávat těžce a dlouho. Nejprve budou hledat výmluvy. Budou říkat, že Francouzi chtěli vytrestat svou vládu, ne Evropu. Začnou houfně kritizovat Chiraca a další politiky. Některé tímto způsobem "oddělají". Mezitím ústavu odmítne pár dalších zemí, minimálně Británie, pro kterou je po včerejšku věcí národní cti dokonat porážku Francie.
Nastane docela slušný zmatek, protože tito lidé nemají žádnou jinou vizi než tu, která jim léta snášela zlatá vejce (to není myšleno vulgárně ve smyslu "peníze a prebendy". I když i o ty samozřejmě jde).
To není pro Evropu katastrofický scénář. Naopak, může to znamenat velmi silnou reflexi, jakýsi návrat ke kořenům. Na naléhavosti mohou získat otázky typu "kde jsou ty čtyři základní svobody", "musíme z Bruselu regulovat opravdu všechno" a "jak by měla vypadat opravdu funkční ústava, garantující rozdělení kompetencí jasným, nikoliv gumovým způsobem"? Může, pokud dosud upozaděné proudy kritiků stávající Unie dokážou najít společnou řeč, formulují vizi a strategii. Je to obrovská příležitost třeba pro Tonyho Blaira, který tady může najít ztracenou půdu pod nohama. Doufám, že se malí čecháčkové nebudou smát, když napíšu, že to je také obrovská příležitost pro českého prezidenta.
