Je euroústava slučitelná s českou ústavou?

Marek Loužek

Hospodářské noviny 7.6.2005



Ačkoli se evropská ústava po francouzském a nizozemském referendu zdá být mrtvá, politické špičky EU se snaží stále držet dokument při životě. Připusťme na chvíli, že Evropská rada doporučí členským zemím, aby pokračovaly v ratifikaci a podívejme se na jeden z nejvýznamnějších aspektů ratifikačního procesu: je evropská ústava v souladu s českou ústavou?

Česká ústava v článku 1 definuje ČR jako „svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Přívlastky svrchovaný, jednotný a demokratický nejsou nahodilé, nýbrž mají reálný obsah. Rovněž podstatné jméno stát má jasný obsah, který nelze zaměňovat s entitami, které státem nejsou.

Kdyby např. chtěl někdo vytvořit z ČR federaci, nebylo by to možné, protože ústava chápe zemi jako stát jednotný (unitární). Kdyby chtěl někdo v ČR zrušit svobodné volby a nastolit autoritativní režim, nebylo by to možné, protože ústava výslovně označuje ČR jako stát demokratický. Podobně není možné přehlížet, že ČR je státem svrchovaným.

Svrchovaný stát má v rámci svých hranic možnost provádět vlastní politiku. Bohužel naplnění tohoto znaku v EU značně pokulhává. Pokud by ČR ztratila autonomii v základním zákonodárství a měně, ze značné části v zahraniční politice a v budoucnu i obraně, nelze takovou entitu považovat za stát, tím méně za stát svrchovaný.

Již v roce 1992 po ratifikaci maastrichtské smlouvy došlo uvnitř členských států k řadě ústavních sporů, které by se zřejmě opakovaly i po případném schválení evropské ústavy. Maastrichtská smlouva rozšířila pravomoci EU do oblastí tradičně spadajících do samého jádra státní moci – obrana, zahraniční vztahy a justice. Amsterdamská smlouva pak tuto tendenci ještě posílila.

Ve Francii byla ratifikace maastrichtské smlouvy napadena před Ústavní radou. Kritici argumentovali, že Francie nemůže přenést pravomoci na jiný nadnárodní subjekt, aniž by ztratila charakter suverénního státu. Podle rozhodnutí Ústavní rady nemohly být maastrichtská a amsterdamská smlouva bez dalšího ratifikovány a bylo nutno změnit ústavu.

Německá ústava byla novelizována ještě před ratifikací maastrichtské smlouvy. Přesto došlo k ústavní žalobě, kterou musel řešit spolkový ústavní soud. Ústavní soud dospěl k závěru, že i po ratifikaci maastrichtské smlouvy si SRN zachovala charakter suverénního státu. Vyšel však z předpokladu, že EU je běžná mezinárodní organizace a popřel tak její federální či kvazifederální charakter. Jak by rozhodoval dnes, kdy se federální znaky EU opět o něco posílily, není jasné.

Slučitelnost euroústavy s národními ústavami je v každém případě ožehavý problém, který není možné zamést pod koberec. Když se ústavní spory objevily při ratifikaci maastrichtské a amsterdamské smlouvy, tím spíše by se objevily při ratifikaci evropské ústavy. EU by po přijetí euroústavy získala znaky státnosti v takové míře, že by již nebylo možné hovořit o svrchovaných národních státech.

Článek 10a české ústavy konstatuje, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Tento šalamounský článek byl použit při ratifikaci přístupové smlouvy. Už tehdy se však objevila kritika, že ČR ztrácí suverenitu. O to oprávněnější je tato kritika dnes, kdy jde o schvalování evropské ústavy.

Iniciativu českého prezidenta, který nedávno v dopise předsedovi Ústavního soudu vznesl dotaz na slučitelnost euroústavy s českým ústavním pořádkem, je třeba přivítat. Existují vážné důvody k domněnce, že ratifikace evropské ústavy by předpokládala změnu české ústavy – a to dokonce na mnoha místech.

O tom, zda je evropská ústava v souladu s českým ústavním pořádkem, lze pochybovat. I kdyby referendum evropskou ústavu posvětilo, na neslučitelnosti s českou ústavou to nemění nic. Článek 1 ústavy, podle něhož ČR je svrchovaným státem, může změnit jen kvalifikovaná většina poslanců a senátorů.