Zachrání Francie Evropu?

Marek Loužek

MF Dnes, 28.5.2005

Z českých médií někdy vzniká dojem, jakoby největší „nebezpečí“ pro případné nepřijetí evropské ústavy představovala Česká republika. Není to pravda. Existují další země, kde jsou voliči naladěni proti evropské ústavě daleko kritičtěji než u nás. Snad nejúžasnější pohled na to, jak se mohou změnit politické nálady dokonce i v zemi hlavních konstruktérů evropské ústavy, nabízí Francie.

Když Valery Giscard d´Estain v čele Konventu přemýšlel nad přiléhavým názvem pro dokument, který pomáhal sepsat, zdálo se mu nejvýstižnější i nejvýhodnější „evropská ústava“. Chtěl tím napomoci ratifikaci ve vlastní zemi. Slyší-li Francouz slovo ústava, bere to jako něco pozitivního, bohulibého. Slyší-li totéž slovo Brit, nechápavě vrtí hlavou, protože Británie ani žádnou psanou ústavu nemá.

Kritická nálada před francouzským referendem je příjemným překvapením. Francouze trápí levná konkurence z Východu, odliv investic i zostření situace na trhu práce. Bojí se vysoké nezaměstnanosti a znejistění jsou možným vstupem Turecka do EU. Všechny tyto faktory s euroústavou bezprostředně nesouvisí. Vyčítat však Francouzům, že se jejich rozhodování řídí těmito hledisky, není správné. Tak se rozhodují ve voliči ve všech referendech či volbách.

Francie má v napínavých výsledcích referend svou tradici. Referendum o maastrichtské smlouvě v roce 1992 schválilo tento klíčový dokument těsnou většinou 51 %. Je neuvěřitelné, že budoucnost Evropy na celé další desetiletí závisela na tak těsném výsledku hlasování v jedné, byť poměrně významné zemi. Jako memento dodnes působí referendum v Irsku o smlouvě z Nice, které bylo opakováno, aby se voliči rozhodli „správným způsobem“.

Francouzské referendum ukazuje platnost orwellovské teze, že v EU jsou si členové rovni, ale někteří jsou si rovnější. Když by zvítězilo „ne“ ve Francii, ústava spadne pod stůl. Když v nějaké jiné zemi (dokonce v Británii), o ústavu by se ještě bojovalo. Povzbudivá byla slova premiéra Jean-Pierre Raffarina, že by se v případě zamítavého stanoviska občanů ve Francii už nekonalo další referendum. Izolace Francii určitě nehrozí: proti evropské ústavě se postaví i Nizozemí a Británie.

Nelze se divit, že část francouzských socialistů pod vedením bývalého premiéra Laurenta Fabiuse proti euroústavě vystupuje. Pro socialisty není snadné hlasovat pro něco, co podporuje prezident vzešlý z tábora pravice. Před třemi roky dali levicové voliči hlas Chiracovi jen proto, že proti něm stál v druhém kole prezidentských voleb kandidát krajní pravice Jean-Marie Le Pen.

Je pravda, že motivy francouzských voličů, proč odmítnout evropskou ústavu, jsou odlišné oproti voličům např. v Británii. Zatímco pro Francouze je ústava příliš liberální a anglosaská, pro Brity příliš socialistická a kontinentální. Tyto dva výklady však nestojí proti sobě. Ukazují, že je krátkozraké je svazovat Evropu do jednotné svírací kazajky, když politické preference, zájmy a přání různých zemí jsou odlišné.

Kritici euroústavy argumentují, že francouzský hospodářský a sociální model musí být za všech okolností chráněn a zachován. Liberál může upozorňovat na to, že ve Francii přetrvává desetiprocentní nezaměstnanost či hubený hospodářský růst díky evropským regulacím. Na druhé straně je právem francouzských voličů si rozhodovat o tom, kam se jejich země bude ubírat.

Francouzští politici se v uplynulých letech projevovali jako silní zastánci bruselské centralizace. Naproti tomu francouzští občané si udržují skepsi ke snům a projektům jejich politických představitelů. Do kritického postoje k euroústavě se možná promítá tradiční francouzská filozofická potřeba revolty, zpochybňování řádu či systému. Snad to bude tato zdravá stránka francouzské mentality, která Evropu o víkendu zachrání.