Zmírňování či konzervace chudoby?

Marek Loužek

MF Dnes, 13.6.2005


Britský premiér Tony Blair přesvědčuje amerického prezidenta George Bushe, aby zesílili boj proti „mezinárodní chudobě“. Ambiciózní plán na pomoci Africe zahrnuje stamilióny dolarů na boj s hladem. Skupina G8 už schválila odpuštění dluhů nejchudším rozvojovým zemím. Znamenají podobné plány zázračný lék pro země třetího světa, nebo budou mezinárodní chudobu spíše konzervovat?

Polemizovat se zahraniční pomocí chudým zemím je skoro kacířství. Kdo se odváží oponovat potravinové pomoci hladovým či odpouštění dluhů chudým, riskuje, že bude obviněn z bezcitnosti či sobectví. Ve skutečnosti takový přístup není vůbec nerozumný. Kdo věří, že bohatství národa nejlépe napomáhá svoboda a volný obchod, bude podobný princip prosazovat i v mezinárodním měřítku.

Často slýcháme, že bohaté země stále bohatnou a chudé chudnou. Není to pravda. V 16. století byla Čína bohatší než Anglie. Čínští aristokraté alžbětínské doby žili na velice podobné úrovni, jako jejich současníci z řad anglické aristokracie.V 50. letech 20. století byly Taiwan a Kuba na přibližně stejné ekonomické úrovni. Dnes jsou rozdíly mezi oběma zeměmi obrovské.

Kdykoli narazíme na problém chudoby, první řešení, které lidi napadne, je přerozdělení bohatství. Na světě však bohužel není dostatek bohatství, aby nám takové řešení přineslo něco jiného než zklamání. Heslo „svobodný obchod, nikoli bezplatná pomoc“ je nepřitažlivé, leč pravdivé. Bezplatná pomoc sama o sobě hospodářský rozvoj nezajistí. Důležité jsou instituční podmínky garantující lidskou svobodu a tržní ekonomiku.

Není-li zahraniční pomoc pečlivě plánována a důsledně spravována, může se snadno stát, že hospodářství příjemce přibrzdí, místo aby jej podpořila. To je případ řady afrických zemí, do nichž už OSN a bohaté země pumpovaly spoustu peněz a k ničemu to nepomohlo. Posílaly hladovým ryby, místo aby je naučily ryby chytat. Otevření hranic a zrušení cel pro vývoz do vyspělých zemí by byla nejlepší politika rozvoje.

Pokrytecká je politika Evropské unie. Štědrá zemědělská politika vede k vyšším cenám pro spotřebitele a moři mléka a vína vylitých do kanálů. Jako náhradu rozdává EU přebytky vlastních potravin, aby nakrmila chudé obyvatelstvo v Africe. Tím často posiluje stagnaci jejich zemědělství. Podporuje politiku, která domácí produkci potravin spíše oslabuje, než aby jí rozvíjela.

Mezinárodní přerozdělování je smutný omyl. Země, které tuto pomoc dostávají, mají pocit, že místo do zemědělství mohou investovat do politicky hezky působících, avšak z ekonomického hlediska pochybných projektů, např. do oceláren či proudových letadel. Ve skutečnosti i chudá země, která nemá dostatek kapitálu, může obchodovat s bohatými zeměmi v oblastech, kde má k tomu vhodné podmínky.

Nikdo by asi nenamítal proti pomoci lidem, kterým skutečně hrozí smrt hlady. Nelze však nevidět, že potravinová pomoc ničí stimuly, které místní farmáře vedou ke zvyšování produkce. Každá bezplatná pomoc svou podstatou povede spíše k problémům než příležitostem. Užívá se jí tam, kde jsou největší potřeby, nikoli tam, kde se dosahuje výsledků. Bezplatná pomoc vytváří - nebo alespoň zachovává - závislost.

Dochází-li k přírodním katastrofám, jako jsou hladomory, zemětřesení nebo epidemie, vzniká přirozená, dobrovolná solidarita mezi lidmi. Filantropie je však pouze „první pomoc“, která se poskytuje před příchodem lékaře. Věřit, že bezplatná pomoc je nositelem rozvoje, znamená odsuzovat chudé země k tomu, že nezaznamenávají vůbec žádný rozvoj.

Zní to tvrdě, ale taková realita. Musíme si vybrat mezi plýtváním bezplatnou pomocí a vynakládáním tam, kde z ní získáme skutečný rozvoj. Bezplatná pomoc může povzbudit, ale nic neřeší. Nemáme-li však odvahu otevřít hranice a odbourat obchodní bariéry s rozvojovými zeměmi, nehrajme si na dobročinnost a vzdejme se zbytečných programů na oddlužení či bezplatnou pomoc chudým.