České zdravotnictví – návrat před listopad 1989

Marek Loužek

Lidové noviny 22.6.2005


Výrok premiéra Jiřího Paroubka, že zvažuje zavedení jedné zdravotní pojišťovny, naznačuje, že záměr znárodnit české zdravotnictví myslí vláda skutečně vážně. Když k tomu připojíme děsivou zdravotnickou koncepci, vyhlášku o úhradách za nemocniční i ambulantní péči i pokus propašovat do zákona o regulaci hluku zákaz privatizace nemocnic, zjistíme, že vláda konzistentně zavádí centrální plánování v českém zdravotnictví.

Poslední dohoda o změnách ve financování zdravotnictví nevěští nic dobrého. Vláda nalije do systému zdravotnictví další miliardy a lékaři a sestry dostanou přidáno. Údajně jde o posledním z veřejných dotací systému zdravotnictví. Není divu, že o dohodě mají pochybnosti zdravotní pojišťovny. Není jasné, kde mají vzít peníze na slíbené zvýšení lékařských platů a další výdaje.

Rezort zdravotnictví se za sociálně-demokratické vlády vůbec nepohnul kupředu. V podílu veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví zaujímá ČR jednu z nejvyšších příček mezi zeměmi OECD. V počtu lékařů na 10 000 obyvatel ČR předstihuje většinu evropských zemí. České zdravotnictví je nenasytné a polyká další miliardy ze státního rozpočtu.

Návrh, který se měl loni na podzim stát podkladem pro tvorbu nové koncepce, doporučoval znárodnění nemocnic a ordinací. Lékař, který by nebyl ochoten prodat svou ordinaci nebo nemocnici za „prokazatelné výdaje spojené s privatizací“, by nečerpal zdroje od zdravotních pojištěn a léčil by za přímé platby pacientů. Ačkoli ministryně Emmerová později tvrdila, že k plánu měla výhrady, materiál šel přesně v duchu jejích výroků, že zdraví není soukromý, nýbrž veřejný statek, a že „se zdravím se nekšeftuje“.

Jak ukazuje rozpracované „Desatero ke koncepci zdravotnictví ČR“, které visí od února na webu ministerstva zdravotnictví, ministryně kráčí v tradičních socialistických šlépějích. Milada Emmerová bojuje proti „přístrojovému narcismu“, „naivnímu liberalismu“ a „sociální eutanázii“. Její návrhy jsou regulačně ambiciózní, státně paternalistické a přináší nemalý morální hazard.

Nucená správa pojišťoven, kterou ministerstvo a nyní nepřímo i premiér hrozí, by byla jasným krokem k zestátnění českého zdravotnictví. Lednová vyhláška byla v rozporu se zdravotně-pojistnými plány zdravotních pojišťoven, její ekonomické dopady nebyly dostatečně projednány ani vyhodnoceny. Některá její ustanovení jsou zmatená a mají až tři právní výklady. Část vyhlášky je přímo nesmyslná – např. pravidla pro bonusy a penále.

Vrchol legislativní drzosti byl zákon proti hluku. Záměrem zákona bylo „na základě jednotných standardů v celé Evropě zmapovat stávající hlukovou situaci a její rušivé dopady na obyvatelstvo a v celé EU ustanovit společná kritéria, priority a strategie k postupnému snižování hluku podle přijímaných akčních plánů.“ Je zřejmé, že tento zákon z orwellovské dílny EU byl zbytečný, umělý, nesmyslný.

Do absurdního zákona o hluku se však ministryni zdravotnictví podařilo vložit další neuvěřitelný návrh. Novelou zákona o rozpočtových pravidlech by bylo krajům zakázáno zakládat obchodní společnosti a převádět do nich svůj majetek, který v tuto chvíli vlastní. Pak by bylo porušeno právo vlastnické, ale rovněž právo na územní samosprávu. Nebýt prezidenta, který zákon vrátil sněmovně, žili už jsme dávno v socialismu.

Kroky české vlády v oblasti zdravotnictví jsou socialistickou kanonádou, za niž by se nemuseli stydět ani komunisté. Místo zvyšování spoluúčasti pacientů a alespoň částečné privatizace zdravotnické sítě upevňuje vláda moc nad člověkem nebývalým způsobem. Znárodnění českého zdravotnictví, k němuž vláda svými kroky směřuje, vrací naši zemi před listopad 1989.