I na církevní podnikání musí platit zákon

Marek Loužek

Lidové noviny, 09.12.2005

Měly by mít církve právo zřizovat nemocnice, školy a charity nezávisle na státu? A měl by je stát automaticky uznat jako právnické osoby podle světského práva? Dvě zcela odlišné otázky. I když platí ústavní zásada, že církve zřizují své instituce nezávisle na státních orgánech, neznamená to nutně, že získávají právní subjektivitu i podle civilního práva.

Mediální přestřelka mezi kardinálem Vlkem a prezidentem republiky o novelu tzv. církevního zákona znovu nastolila otázku vztahu státu a církví. Že se novela církevního zákona některým představitelům církví nelíbí, je přirozené. Ale tvrzení kardinála, že "nejvyšší ústavní činitel porušuje ústavu", je hodně silná káva.

Diskuse o církevním zákoně je projevem sporu, který probíhá ve všech zemích a dobách. Otázka, zda má primát světská nebo církevní moc, je obdobou starého boje o investituru. Zatímco dříve se debatovalo, zda má papež jmenovat císaře anebo císař papeže, dnes se vede spor o to, zda může být kanonické právo postaveno naroveň státnímu či nikoli.

O tom, že nejde jen o nudný právnický spor, dokazuje případ, který se odehrál v Německu. Na církevní nemocnici, která byla předlužená, podali věřitelé návrh na konkurz. Církev však u soudu tvrdila, že církevní nemocnice byla založena podle kanonického práva, takže se na ní světská ustanovení o konkurzu nevztahují.

Případ se dostal až před Spolkový ústavní soud. Ten došel k závěru, že církevní nemocnice nepodléhají ustanovením civilního práva a úpadek nemohl být vyhlášen. Přitom např. v USA, kde jsou církve soukromoprávní subjekty, může zkrachovat nejen církevní nemocnice, ale celá diecéze.

Státy ve všech zemích chce podobným sporům předejít a raději přiznává církevním nemocnicím, školám a diakoniím právní subjektivitu podle světského práva. Tvrdit, že novelou církevního zákona je omezena náboženská svoboda nebo je dokonce zaujat "nepřátelský postoj vůči věřící třetině státu", jak řekl předseda České biskupské konference Jan Graubner, je přehnané.

Státní moc má sklon církevní právnické osoby - náboženské organizace, charity, diakonie, školy, nemocnice - nejen evidovat, nýbrž i registrovat, tj. přisuzovat jim právní subjektivitu. Pro církve by bylo samozřejmě pohodlnější, kdyby jimi zřízené školy, nemocnice stát bez mrknutí uznal. Ve světě existují různé modely. Ať je to tak nebo tak, náboženská svoboda popřena není.

Pokud by církve zřizovaly školy a nečerpaly přitom žádné dotace od státního rozpočtu, nemuselo by to stát až zas tak zajímat. Jenže drtivá většina církevních škol pobírá dotace z ministerstva školství podobně jako školy státní. Je proto logické, že stát chce mít elementární dohled nad tím, co se v takových školách vyučuje a chce je evidovat podle vlastních zákonů.

Ani charity či diakonie nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Zakládat je samozřejmě církve mohou samy. Ale přisoudit jim právní subjektivitu podle civilního práva jim může až stát. Představa, že se některé z nich předluží a pak se budou vymlouvat, že nemohou zbankrotovat, je varovná.

Charity a diakonie by měly mít postavení jako jakékoli jiné neziskové organizace. Nemají automaticky čerpat stejné daňové úlevy jako církve, pokud současně podnikají, např. poskytují masérské služby, obchodují s potravinářským, kosmetickým, drogistickým či jiným zbožím, provozují restaurace a bufety apod. Zákon nemůže dělit podnikatele podle toho, zda je křesťan či není křesťan.

Nelze popřít, že novela přináší i některé problematické body. Dává např. přílišný prostor administrativní kontrole a sledování církevních právnických osob. Účelová zařízení církví by musela podávat ministerstvu výroční zprávy o činnosti. Ministerstvo by mohlo příliš snadno zrušit právnickou osobu, zjistí-li, že jedná v rozporu s vymezením její působnosti.

Podobná úskalí skrývá většina zákonů. Novela zákona o církvích nikterak výrazně nevybočuje z tradice hypetrofie právního řádu, který současná vláda prosazuje. Kdyby měl prezident vetovat všechny zákony, které mají nějakou vadu na kráse, vypověděl by válku vládě a parlamentu.

Ačkoli Ústavní soud před dvěma lety zrušil některé pasáže církevního zákona, paragraf 16 odst. 1, podle něhož návrh na evidenci orgánu nebo řeholní a jiné instituce jako církevní právnické osoby, naopak potvrdil. Je proto obtížné argumentovat, že novela církevního zákona je v rozporu s ústavou.

Na řešení sporu světské či církevní moci v novela zákona o církvích může mít věcně svůj názor. Obviňovat však stát z porušování náboženské svobody je neopodstatněné. Nic takového určitě nehrozí. Církev zažila přes dva tisíce let různé režimy. Jistě se dokáže sžít i s novou úpravou.