ODS a zákon o registrovaném partnerství
Martin Mařák
Polemika
Rád bych se vyjádřil k posledním článkům pana europoslance Jaroslava Zvěřiny na Virtually a zároveň bych se pokusil vysvětlit své pochybnosti o účelnosti podobných snah v nynějším předvolebním období jak pro ODS, zatím jedinou viditelnou představitelku pravicové opozice u nás, tak i všeobecně pro vývoj naší společnosti. Uvědomuji si, že i ony spadají do patrně nezastavitelného procesu vývoje naší stále svobodomyslnější judeo-křesťanské civilizace, a vytyčil jsem si za cíl jasně zformulovat, co mi na nich vadí. Jak jste už asi uhodli, bude řeč o zákonu o registrovaném partnerství a o jeho mediální propagaci pravicovými politiky z ODS.
Z kterého konce začít? Vzhledem k tomu, že se jedná o delikátní téma, byl bych nerad, kdyby z článku vyznělo, že mám k homosexualitě nějaké předsudky. Nemám. V životě jsem toho už zažil a viděl hodně a naučil jsem respektovat své okolí, ať už se z mého pohledu projevuje jakkoliv podivně. Myslím si, že jsem velmi tolerantní člověk, a hranice mé tolerance končí až přímým ohrožením mého soukromí, nebo v případě porušování platných právních norem. A teď k věci.
Začnu zdánlivě nesouvisle a poněkud zeširoka.
Pravice je pro mne myšlenkový proud, jenž vychází z tradičních společenských hodnot a snaží se je udržet, není však ve svém pohledu na svět strnulý, neboť uznává jeho samovolnou evoluci k rozumem nepostihnutelnému neznámu. Její představitelé by se podle mne měli vyznačovat co největším laisses-faire nejen v ekonomické sféře života jednotlivých státních celků, ale zejména nezasahováním do spontánního vývoje společnosti občanů, těch základních prvků každé pospolitosti, kteří se o sebe dokážou postarat sami, pokud k tomu mají vhodné prostředí a příznivé podmínky. Toto jsou pro mě ve zkratce ideály liberalismu, kterým věřím a které jsem přijal za své.
Levice je naopak přesvědčena o tom, že svět sice není špatný, ale zcela určitě by se dal zlepšit, poněkud lépe přeorganizovat, nejraději ve jménu nějakého vznešeně znějícího ideálu. Je v tom snad trocha pýchy z intelektuální převahy nás lidí, kolonizátorů přírody a dobyvatelů vesmíru, poněkud přehnaná víra v moc našeho rozumu a snad i jakási nám vrozená vlastnost do všeho vrtat a nic nenechat napokoji. Přestože její myšlenky a představy znějí vznosně a jejich nositelé jsou vesměs čestní a inteligentní lidé, již několikrát v historii lidstva položila základy velmi nelidským tyraniím. Ta poslední ještě dodnes doznívá a přesto mám pocit, jakoby mnozí z nás už na ni jaksi zapomněli, -------- ehm.
Rodinu považuji za základ státu. Myslím si, že o tom nemá cenu diskutovat. Tvoří ji pevné spojení muže a ženy s cílem společného života a zachování rodu. Vždyť celá příroda funguje na podobném principu; pokud se živočišný druh přestane rozmnožovat, vyhyne. Uznávám, že jak v živočišné říši, tak i v životě lidí, existují odchylky od tohoto většinového chování. Jsou to však výjimky potvrzující pravidlo. Nevím, co je normální a normálním být přestává, hranice vnímání normálnosti je zcela určitě subjektivní a značně relativní, homosexualita však v mých očích zůstane vybočením od zavedené normy, i když možná vybočením noblesním.
Má první obava pramení ze skutečnosti, že soužití dvou osob stejného pohlaví, jež mě vůbec nepohoršuje, bude upraveno zákonem. Což považuji za první krok k tomu, aby ony osoby začaly vyžadovat v rámci pozitivní diskriminace právní úpravu adopce dětí. A s tím se nedokáži smířit. Za velmi nešťastný považuji i fakt, že samotný zákon vytváří naprosto revoluční precedens v našem právním řádu. Pod tlakem silného lobby vznikla právní norma pouze pro určitou skupinu obyvatelstva. Podobný zákon ve Francii ( PACS ) není tak militantně diskriminační a může jej uzavřít kdokoliv, tedy i heterosexuálové.
Pan Jaroslav Zvěřina tvrdí, že sex není politikou, a celou událost nevidí jako souboj mezi pravicí a levicí. V tom prvním s ním souhlasím, nicméně v momentě, kdy do oněch vztahů vstoupíme normotvorným způsobem pod tlakem určitého lobby za účelem zisku několika středových voličů, sex se politikou stává. Jak už jsem napsal výše, rodinu považuji za základ státu a od pravicových politiků očekávám, že tradiční model společnosti, jenž je na rodině založen, nebudou svévolně měnit. U levicových politiků mě podobné chování nepřekvapuje. Vzhledem k tomu, že stále touží něco přetvářet a organizovat k obrazu svému, považuji je za naprosto přirozené.
Má druhá obava vyplývá z toho, že celá událost není příliš dobře načasovaná vzhledem k blížícím se volbám. Doufám, že jejím cílem není rozštěpit ODS na konzervativce a liberály a že pan europoslanec Jaroslav Zvěřina opravdu zvážil, do čeho se pouští. Patrně to má oslovit nerozhodného středového voliče a přesvědčit ho, aby šel volit ODS. Doufám však, že neodradí od volebních uren voliče tradiční. Možná, že ji budou volit se skřípáním zubů a navzdory všemu, nevím, mám však pocit, že je to dost hazardní hra. PACS byl ve Francii navrhnut socialisty v roce 1999 a od roku 2000, kdy byl přijat, byl uzavřen v počtu 169 531 a ve 21 531 případech rozvázán. Francie je země se 60 000 000 obyvatel a jak vidíte, jedná se o velmi mikroskopickou voličskou skupinu.
Na závěr bych se pokusil o krátké shrnutí. Na rozdíl od pana Jaroslavova Zvěřiny nejsem přesvědčen o tom, že zákon, jenž tak výrazným způsobem zasáhne do přirozené struktury společnosti, ji z dlouhodobého hlediska nepoznamená negativním způsobem, nejsem také přesvědčen o tom, že snahy sociálních inženýrů o modelování života lidí by měly mít místo mezi pravicovými politiky .
