… a znovu jako kdysi!
Petr Havlík
Stará garda z OF (později OH), která po zvolení Václava Klause předsedou OF na podzim 1990, a následné spanilé jízdě ODS, ztratila své výsostné postavení novodobého hegemona na domácí politické scéně, se chystá na další, tentokráte definitivní, zteč vůči svému úhlavnímu nepříteli. K této „špalíčkovské generaci“ je třeba připočíst hrdiny sarajevského atentátu a jejich spojence ze světa médií, umělecké branže a v neposlední řadě i byznysu. V tomto blížícím se, a vlastně již probíhajícím souboji nejde jenom o to, kdo bude příštím prezidentem ČR. Jde o zásadní hodnocení a interpretaci devadesátých let. Vyhrocený konflikt má přispět k tomu, aby bylo všem zřejmé, který Václav je padouch a který Václav je hrdina. Už sedmnáct let běží českou politickou kotlinou stále stejný střet dvou odlišných pohledů na náš domácí svět. Nejde o klasickou názorovou různost mezi politickou levicí a pravicí. V tomto duelu je vedle obsahových rozdílů zcela zásadní formální pojetí praktické politiky. Na jedné straně je to hledání třetích cest, nejen v ekonomice, ale i v politice a veřejném životě. Jde o rozmělňování odpovědnosti do volných mandátů různých nezvolenců a tedy výrazný důraz na tzv. občanskou společnost. Druhá varianta preferuje standardní soutěž politických stran, důraz na osobní odpovědnost volených mandátů a posilování jasné a srozumitelné definice státních institucí a zároveň nedotknutelnosti osobních svobod a práv jedince.
Sledujeme-li pozorně dnes již každodenní zprávy z médií, pak nemůžeme nevidět, že nejde o nahodilosti, ale o řízený proces. Vytrhávání různých událostí a sdělení z dějinného kontextu, excesy prezentované jako dobová norma, či útoky bývalých spolupracovníků, kteří z těch či oněch důvodů přeskočili na druhou stranu pomyslné barikády, jsou nedílnou součástí masivní mediální masáže. Namátkou připomenu některé. Česká televize odvysílala v rychlém sledu za sebou několik dokumentů, které se tendenčně věnovaly tématům devadesátých let. Jeden se týkal zrodu kapitalismu u nás v první polovině devadesátých let a jeho současným hodnotitelem a glosátorem byl Tomáš Ježek. Další se zabýval opoziční smlouvou ČSSD – ODS a pochopitelně nemohl chybět snímek o období tzv. sarajevského atentátu. Tomáš Ježek představil svou novou knihu, při čemž kmotrem nebyl nikdo jiný než pravděpodobný kandidát na prezidenta Švejnar. Podrobně informovala téměř všechna média o zahájení výstavy Václav Havel – český mýtus. Švejnar sestavil svůj volební tým ze Zielencových lidí. V lednu se začne v českých kinech promítat film Občan Havela\velH
. Připočteme-li k tomu silácká prohlášení daňového optimalizátora Bursíka, toho času zeleného na adresu Václava Klause a nebo různé jedovatosti dle stylu Kaplického, pak se již nyní můžeme „těšit“ na další gradaci protiklausovské kampaně v lednu 2008. Mnohé naznačil v nedávném článku v Lidových novinách Zieleniec, který varuje před znovuzvolením Klause. Podle něj by Klausovo setrvání ve funkci oslabilo „realistické“ křídlo v ODS, které podle autora článku reprezentují pánové Topolánek a Vondra. Hodnocení tohoto sdělení ponechávám na laskavém čtenáři. Dnešní atmosféra mi nemohla nepřipomenout nejen události roku 1991, ale především dění v letech 1997 a 1998. Zalistoval jsem si v některých svých starších článcích a dovolím si z nich ocitovat. V létě 1997 vyšel článek, který se jmenoval „Legendy, mýty a polopravdy“. Cituji: … „nemohu si odpustit ještě jednu legendu, který se váže k Josefu Zieleniecovi. Muž který má rád symboly, tak typické pro svůj úřad – klobouk a la Jan Masaryk, žlutou vestu jako Hans Ditrich Genscher, či pejska ve stylu Winstona Churchilla. Muž, který vytvořil dokonalé zdání šedé eminence, vzoru pracovitosti a ctnosti. Muž, který je považován za autora Václava Klause, ODS a české pravice. Není to pravda. Josef Zieleniec volil v roce 1990 Jiřího Včelaře Kotase a do politiky vstoupil až poté, co se stal Klaus předsedou OF a vtáhl ho do veřejného života. Ve volbách v roce 1992 nekandidoval. Nepopírám velký význam Zieleniece při formování ODS, hlavně jeho intelektuální přínos. Domnívám se však, že i v politice by měla platit určitá základní pravidla mezilidské slušnosti. Zieleniec je bohužel hrubě porušil. Jeho útok na Klause pár dnů poté, co se sám odmítl stát ministrem financí, byl nesmyslný. Tady už nešlo o perspektivní odlišnost, ani o absenci pouhé loajality. V tomto kontextu se zdá, že i jeho loňská sympatická reflexe ODS byla asi jen prázdným gestem. J. Zieleniec rád občas řekne A, aniž by chtěl a uměl říci B.“
28. května 1998 mi vyšel v MF Dnes článek pod názvem „Bylo posledních osm a půl let jenom érou Václava Klause?“ Cituji:… „je snadné říci: byla to éra Václava Klause, a tudíž za vše dobré i nedobré může on a jedině on. Jisté je to, že se Klausovi i řada věcí nepovedla, a některé z nich nepatří do kategorie maličkostí, včetně naprosto nepochopitelného nezájmu o fungování a financování vlastní strany. … přes expremiérovu nepřehlédnutelnou osobnost nelze naši společnou zkušenost v posledních osmi a půl letech definovat jako výlučnou éru Václava Klause. Ona to byla například i doba našich vládních legislativců, kteří připravovali návrhy zákonů ( Rychetský, Kalvoda, Parkanová aj.). Byla to také éra agresivních výroků naší demokratické opozice, se všemi kufříky a bonmoty, ale také tajemnými výlety za hranice naší republiky. Bylo to i období ne vždy příliš šťastných rozhodnutí ČNB. Byl to i čas našich ukřičených republikánů, jejichž politický styl udivuje a nahání obavy z nejchmurnějších. Bylo to několik napjatých let opozice v koalici, což byla často více psychologie než politika (na jedné straně snaha se odlišit za každou cenu a na straně druhé touha dominovat formou, která je těžce stravitelná). Byl to také čas zrání nezrání naší často pouze zděděné byrokracie, jež nezřídka jenom přizpůsobila nové situaci své dříve osvědčené metody práce. Byla to i doba kabinetní politiky vždy dobře utajeného Josefa Zieleniece. Byl to také čas pro mnohé špičkové představitele komunistické éry, kteří se pustili do velkého byznysu – s kontakty, informacemi a finančními prostředky (mimochodem tady by našel opoziční předák většinu svých oblíbených tunelářů). Byla to i doba Jana Rumla a jeho „ boje“ s nemravnostmi a nepravostmi všeho druhu. Byl to v určité fázi i čas Tomáše Ježka a jeho privatizační posedlosti i naivity zároveň. Byla to i éra rostoucí trávy a dvojdomků Petra Pitharta. Byla to také přehlídka elastičnosti východočeského Josefa Luxe. A v neposlední řadě to bylo období Václava Havla (při vší úctě k jeho unikátním zásluhám) s jeho sklony k nepolitické politice, s občasnými projevy mravní kýčovitosti a přílišné smířlivosti s minulým režimem.“
28. června 1998 vydala MF Dnes můj článek, který se jmenoval „ Vysoká je politika a nízké zase pudy“. Cituji: … i zde platí ono staré latinské přísloví o tom, že nejvyšší formou závisti je nenávist. Připomenutím této antické moudrosti se dostávám k osobě, která již delší dobu působí ve svém oblíbeném zákulisí, v němž si stále udržuje svůj vliv, a tou je Josef Zieleniec. Přímému střetu s Klausem se vždy umně vyhnul, o to více s ním válčí ze zálohy. Klausův volební úspěch musel Zieleniece šokovat, ale docela rychle se vzpamatoval a začal uplatňovat svou neviditelnou sílu šedé eminence i v těchto dnech. Není žádným tajemstvím, že se pravidelně stýká s panem prezidentem, že má téměř otcovský vztah k mladým ministrům Mlynářovi a Lobkowicovi, že je mu bližší Lux než dlouholetý přítel Klaus, který jej uvedl do politiky. Co na tom, že není v žádné straně, že nemá žádný mandát, vždyť se to dá všechno organizovat neoficiálně a nestandardně, hlavně abychom zabránili Klausovu comebacku. A tak „páter“ Josef zase neveřejně hovoří o tom, že je potřeba utvořit širokou koalici demokratických sil proti nedemokratickému a téměř extrémistickému Klausovi. Realizace tohoto záměru předpokládá získat na svou stranu Luxe, mladé unionisty, ale i Zemana. Takto sestavená vláda se musí, za přispění prezidenta, posílit o osobnosti z řad nestraníků. Co třeba Zieleniec ministrem zahraničí? To by bylo hezké, říká si Josef a s ním i někteří intelektuálové, novináři (třeba i včerejší klausovci) a kdo ví kdo ještě. A kdyby na to nakonec Zeman nešel, tak ho vyženeme do velké koalice s Klausem. To by znamenalo, že znemožníme Klause jako představitele demokratické pravice a vlastně oslabíme i Zemana. Spojíme KDU ČSL a US i s bývalou ODA do jedné strany a příští volby triumfálně vyhrajeme, říká si Josef a spol. Je tady ovšem riziko, že ČSSD a ODS by pak měly 70 procent mandátů a mohly by snadno prosadit nové volby, jenže v jiném volebním systému. „Ach jo“, říká si Josef. „Proč jenom ten Václav získal tolik hlasů? Vždyť mohlo být všechno jednodušší!“
Vnímavému čtenáři doporučuji knihu „Klaus a ti druzí“ z roku 1998, kde mimo jiné nalezne úplné znění citovaných článků. Výše uváděným tématům jsme se velmi podrobně věnovali se spoluautorem Bohumilem Pečinkou v knize „Politika z obou stran“, která vyšla v roce 2005.
Petr Havlík
|