Z hradu a podhradí
Petr Havlík
Období, které předcházelo prezidentské volbě, samotná volba hlavy státu i její dozvuky odkryly mnohé slabiny naší stále ještě mladé demokracie. Ne že by řevnivost mezi politickými stranami nebyla patrná i v jiných zemích a také v předmnichovském Československu, ale já mám na mysli především formální projevy různých mezistranických i vnitrostranických šarvátek. Různé excesy jsme mohli zaznamenat průřezově ve všech stranách. Zdá se, že si mnozí aktéři dnešních bojůvek ani neuvědomují, že voliči při svém hodnocení dávají politikům i známku z chování. Ta dnešní přetahovaná už veřejnost unavuje a patřičně znechucuje.
Vypjatá atmosféra na Pražském hradě během únorových voleb prezidenta ukázala i na míru osobní zralosti či lépe nezralosti řady politických „celebrit“ dnešní doby. Já jsem si při první volbě v pátek odpoledne při sledování televizního přenosu stáhl zvuk, pustil jsem si příjemný jazz a sledoval jsem mimiku a gesta extrémně nervózních hrdinů této novodobé reality show. Nebylo to nezajímavé a možná by nebylo špatné požádat znalce tlumočení pro nedoslýchavé o posouzení některých částí záznamu. Mám na mysli výhradně střed pódia za řečnickým pultem. Z psychiatrického a psychologického hlediska je krize výraz pro extrémní psychickou zátěž, nebezpečný stav, životní událost, která může končit až krizí afektivní. V tomto smyslu nám řada čelných představitelů státu předváděla své malé či větší osobní krize v přímém přenosu. Svědčí to také o tom, že až na malé výjimky je dnešní politická reprezentace tvořena skupinou lidí, kteří nemají pro výkon svých funkcí některé základní předpoklady. Silná a vyzrálá osobnost nejen lépe snáší krize, ale i v běžném provozu nesklouzává k vulgaritám a zjevným faulům. Není jí to prostě dáno. K tomu je ovšem potřeba mít pevný základ – silný osobní příběh, životní zkušenosti, rodinné zázemí, vzdělání, úspěšnou praxi v normálním reálném životě,…. Já si skutečně myslím, že by politik měl ctít křesťanskou zásadu – Nečiň nikomu jinému, co nechceš, aby jiní činili Tobě a také starou kantorskou – Konej tak, aby Tvé konání mohlo být obecnou normou. Nechtěli bychom po našich politicích až příliš? Vždyť jsme si je sami zvolili a každý národ má takovou vládu (a já dodávám i opozici), jakou si zaslouží. Já nevím, jestli to i u nás platí v plném smyslu slova.
Společnou schůzi obou komor Parlamentu řídí bývalý traktorista. Další hrdina prožil své mládí se svými přáteli u maringotek, jiný na vojenské škole v éře vrcholící normalizace a další jako bezpečák ve zbrojovce. Ti mladší naskočili do politického vláčku už rovnou na škole, a tudíž nestihli být ani jeden den v normální práci a znají jen kluzké podlahy v parlamentu, ministerstvech a auta s majáčky. Já myslím, že mnozí z nich jsou produkty jednak tzv. negativní selekce v politických stranách, kde důraz na kvalitu a slušnost bývá nepotřebným artiklem a zároveň platí, že mnozí v politice hlavně realizují zadání svých přátel ze světa mocných kapitánů byznysu.
V této konstelaci a v této atmosféře byla veřejnost vtažena do vyhroceného duelu mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem. Za vydatné pomoci médií, agentur veřejného mínění a znovuvzkříšené staré party pravdoláskovců jsme byli přesvědčováni, že volíme mezi minulostí a budoucností, mezi nemoderním a moderním, mezi neslušností a slušností, mezi euroskepticismem a eurooptimismem atd. Tedy stručně mezi Klausem a antiKlausem. Režie se ujal bývalý politický turista a toho času místopředseda vlády Bursík. Že je zároveň v koalici s ODS, že má jen 6 poslanců, ale také 4 ministry, není přeci podstatné.
Bursík byl už několikrát v minulosti velmi blízko pomyslnému vrcholu, ale vždy se to nějak zadrhlo, vždy se nakonec objevil nějaký nepřejícný faktor X.. Účelovým spojením s Paroubkem došlo k tomu, že se spojil nejen vládní činitel s náčelníkem opozice, ale zároveň dva matadoři české politiky, kteří nepatří mezi vítězné typy. Oba sice vnucovali svého Švejnara i KSČM, ale dělali to způsobem, který se jim nakonec velmi vymstil. Švejnar se tedy v žádném případě nestal autentickým kandidátem levice a zůstal jen a pouze antiKlausem a zároveň jen meteorem s nálepkou politického polotovaru.
Byli jsme svědky toho, jak volitelé antiKlause nezdůrazňovali kvality svého kandidáta, ale pouze napadali obhájce prezidentské pozice. Byli jsme svědky toho, jak vypjatí antikomunisté (Mejstřík, Štětina) hlasují společně s KSČM, s kterými ještě nedávno odmítali mluvit. Podpora Švejnara ze strany levice ukázala slovy Miloše Zemana na jejich politickou impotenci. Pomineme-li úsměvnou vložku se stárnoucí barbínou Bobošíkovou, pak pochopitelně nejpodstatnějším tématem se stalo dilema mezi tajnou a veřejnou volbou. Ještě před pár týdny by veřejná volba nenapadla vůbec nikoho. Do hry se dostala až několik dnů před první volbou, kdy začaly prosakovat informace o tom, že ČSSD nebude ve svém hlasování jednotná, byť to Hašek s Rathem a Paroubkem opakovali několikrát denně. Člověk jedoucí pražským metrem mohl zaslechnout „zaručené“ zprávy o tom, jak 14 volitelů ČSSD nepodpoří Švejnara, což prý bylo více než 10 volitelů z ODS, kteří byli údajně připraveni v tajné volbě nepodpořit Klause. To byl hlavní důvod změny taktiky.
Veřejná volba se stala tématem. Co na tom, že se takto v Evropě volí pouze v Řecku, co na tom, že personální volba má být už z principu svobodné a nezávislé volby tajná. Najednou se hodila účelová interpretace neurčitých pojmů v Ústavě a také tendenční výklad jednacích řádů. Bylo až šokující, že ODS nebyla schopna na tento nový vývoj reagovat. Argumenty o premiérově výroku o pozadí vlivu ČSOB na kandidaturu Švejnara či schůzka nešťastníka Weigla se Šloufem byly pouhou záminkou. Když už bylo zřejmé, že se bude volit veřejně, pak bylo také zřejmé, že dochází ke zcela nové situaci a začínáme počítat od nuly. Ve veřejné volbě bylo jisté pouze to, že Klaus má jistotu všech hlasů ODS, tedy i těch, které by možná v tajné volbě neměl. Tlak švejnarovců se tedy soustředil na lidovce, komunisty a nezávislé. Paroubek zároveň zesílil intenzitu nátlaku na své vlastní ovečky.
Já si myslím, že silový způsob vnitrostranické, vnitrolevicové, ale i obecné politiky Paroubka, který je založen na nulové toleranci vůči všem, kteří nemají stejný názor jako on (s tím dovětkem, že Jiří Paroubek dokáže svůj názor měnit na základě různých průzkumů a zpravodajských informací i několikrát za týden) je kontraproduktivní a ubližuje celé politické scéně. Díky tomuto stylu budou Paroubkovu stáj opouštět další tzv. odpadlíci, což se stalo i během prezidentské volby. Já dokonce prognózuji, že za určitého vývoje i v jiných stranách bude těch odpadlíků nakonec většina a Jirkovi Paroubkovi zůstane jen skupina ostrých hochů (Tvrdík, Dimun,Rath).
Komunisti si chtěli volbu pořádně užít. Chtěli tak trochu potrápit všechny a kapitalizovat co nejvíce své hlasy. Jenže u veřejné volby to lze jen omezeným způsobem. Pro Václava Klause je dnes velmi podstatné, že v 6-ti kolech voleb nedostal od komunistů ani hlas a ubral tak všem antiKlausovcům jeden silný argument pro různé útoky. Jeho mandát je tím silnější. Připočteme-li k matematickému skóre dvě nezávislé senátorky, které veřejně deklarovaly, že budou volit Klause, ať už tajně nebo veřejně, pak bylo zřejmé, že rozhodnou hlasy lidovců. A právě tady se pravdoláskovci dopustili největších chyb.
Stupňující tlak na volitele KDU-ČSL se jejich aktérům nejen nezdařil, ale přinesl efekt opačný.Ne všichni lidovci se chtěli smířit s tím, že jejich osobní volbu určuje tandem Bursík – Paroubek. Ne všichni lidovci se nechali zmást kýčovitými emociálními projevy vdovy po Josefu Luxovi. Ne všichni lidovci byli ochotni ustoupit nátlaku Tomáše Halíka, kterému se navíc podařilo rozhádat církevní hodnostáře. Myslím, že tyto tři důvody byly podstatnější, než očekávání církevních restitucí a nové smlouvy s Vatikánem, o čemž bude Parlament teprve jednat.
V pátek večer 15.2.2008 švejnarovci prohráli. Bursík píše emotivní e-mail své Kateřině, který však kouzlem nechtěného končí u Zubové. Paroubek opět hledá nepřátele. Topolánek se přirovnává k fotbalistovi, který kope penaltu (?). Čunek, který demonstrativně volí Švejnara se už těší do vlády. Filip s úsměvem glosuje útoky Paroubka na svou osobu. Švejnar nám slibuje, že se vrací do ČSOB a že se mu v české politice zalíbilo. Volba skončila. Zapomeňme. Hlavně, že bude klid na práci. Je třeba si vylízat rány, říká bodrý předseda vlády. S tím lze jistě souhlasit, ale zároveň je třeba si přiznat, že se na scéně poněkud změnily kulisy a i někteří herci si prohodili role. Českou politickou scénu nečeká příliš klidné období. O to významnější je z mého pohledu setrvání Klause v pozici prezidenta ČR, neboť zůstává jedinou konstantou v té záplavě neznámých a já dodávám nevyzpytatelných veličin.
Petr Havlík
|