Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Stíhací jízda do Elysejského paláce

Jan Schwippel

z „The Economist“ přeložil Jan Schwippel

Na obřích obrazovkách v pozadí se míhá poklidná francouzská krajina. Publikum zpívá „Marseillaisu“. Dějištěm však není Francie, ale bývalý rybářský trh v centru Londýna. Sem zavítal v rámci své kampaně vedoucí kandidát francouzských prezidentských voleb Nicolas Sarkozy, který britskou metropoli neváhá nazvat „největším francouzským městem“.
Sarkozyho troufalé vystoupení v srdci cizí země bylo určeno francouzským obyvatelům Londýna, skupině, která údajně čítá na tři sta tisíc duší. Řada účastníků, z nichž mnozí svírali v rukou mobilní telefony, aby si vyfotili hvězdného kandidáta, přišla z nedalekých mezinárodních bank. Tísnily se tu takové davy, že na tisíc pozvaných bylo vytlačeno na ulici. Sarkozyho sdělení těm dvěma tisícům šťastných, kteří se dostali dovnitř, zahrnovalo apel k účasti ve volbách, aby se skoncovalo se „zablokovanou“ francouzskou společností, a k návratu domů a obnově Francouzů jako „velkého národa“.
Sarkozyho cesta do Londýna však skrývala hlubší symboliku. Zastavil se na oběd s britským premiérem Tonym Blairem a vzal sebou televizní kamery na londýnský úřad práce. Pointa byla jasná: „Britové dokázali, že jejich ekonomika funguje, a já dokážu (s tou francouzskou) totéž“.
V jakékoli jiné zemi by se takové poselství jevilo jako banální. Francouzská míra nezaměstnanosti je ale 8,6% ve srovnání s britskými 5,5% a neklesla pod 8% za posledních 25 let. V britské ekonomice, s nižšími daněmi a menším množstvím regulací, kvete podnikatelský sektor a britský HDP na hlavu předstihl ten francouzský. Pragmatické poučení zní, že Francouzi by se mohli leccos přiučit.
Avšak ve Francii je příliš těsné spojenectví s Anglosasy často nazíráno jako přítěž, a to nejen kvůli různicím ohledně Iráku. Na levici stejně jako na pravici existuje nedůvěra k tomu, co je vnímáno jako bezcitná ekonomika laissez-faire, v níž je nízká nezaměstnanost vykupována joby typu práce u McDonalda. Prezident Chirac jednou řekl, že na britském modelu není „nic k závidění ani ke kopírování“. „Britská ekonomika by mohla růst mnohem rychleji“, nechal se slyšet jeden z předních francouzských socialistů, „ale jde o hluboce rozdělenou společnost s miliony chudých“.
Nebylo to navíc poprvé, co se Sarkozy pokusil získat Francouze anglosaským nájezdem. V září se vydal do Washingtonu na návštěvu za prezidentem Bushem. To vyvolalo konsternaci a posměch socialistů, jimž to poskytlo vítaný námět jejich kampaně. Eric Besson, ekonomický poradce Ségolène Royalové, socialistické prezidentské kandidátky, nedávno Sarkozyho nazval „americkým neokonzervativcem s francouzským pasem“.
Proč tedy Sarkozy sleduje tuto strategii? Jednou odpovědí je, že se snaží profilovat se jako alternativa k současnému prezidentovi, pod jehož úřadem teď slouží. I když slibuje, že opustí ministerstvo vnitra před začátkem horké kampaně v dubnu letošního roku, nadále zůstává členem nepopulárního kabinetu. Trávení času s anglo-americkými přáteli demonstruje jeho odlišnost. Na schodech v Downing Street tento týden Sarkozy neopomněl položit přátelsky ruku na rameno Tonymu Blairovi při jejich oficiálním loučení.
Druhým vysvětlením je, že Sarkozy považuje antipatii k Anglosasům za elitářskou zálibu, kterou nesdílí francouzský lid. Jak řekl před washingtonským publikem: „Pravdou je, že i Francouzi poslouchají Madonnu, tak jako kdysi poslouchávali Elvise a Sinatru… a všichni francouzští rodiče sní o tom, poslat své dítě na americkou univerzitu“. Jeho závěr je, že „zlomyslnost tisku a části francouzských elit vůči USA odráží jistou žárlivost na vaše brilantní úspěchy“.
Na tom je určitě zrnko pravdy. Jestliže Francouzi opravdu tolik opovrhují špatně placenou prací v Londýně, proč tedy tolik mladých Francouzů přeplouvá kanál, aby tam takovou práci vykonávali? Je možná méně honorovaná, ale zato je jí dostatek. Největší ohlas na svém britském výletu sklidil, když káral francouzskou společnost za to, že dostatečně neoceňuje snahu a ochotu brát na sebe riziko. Jinými slovy, jestliže Francouzi potají obdivují Angličany a Američany za jejich výsledky v potírání nezaměstnanosti, mohli by ocenit i pragmatické volební poselství bez ohledu na ideologii.
Zároveň to však obsahuje nemalé riziko. Sarkozy se vskutku snaží zmírnit své liberální poselství slovy o „Francii, která trpí“. Musí sledovat nebezpečnou rovnováhu mezi sliby, že zatřese se strnulými poměry, a ujištěními pro voliče, že je ochrání.
Zatím se zdá, že tato riskantní strategie vychází. Poslední průzkumy mu v druhém kole voleb přisuzují 54% ve srovnání s Royalinými 46%, což je největší rozdíl od doby, kdy 14. ledna přijal nominaci mateřské strany. Royalová se sama ničí sérií faux-pas v zahraniční politice z posledních týdnů, které její kampani dodaly přídech amatérismu. Zoufale potřebuje obnovit dojem kompetentnosti i konkrétnosti, pokud se jí má zdařit tento trend zvrátit – a uzavřít prostor pro politické troufalosti pana Sarkozyho.



Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
 
  Přístupy: 29210 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA