Nestydatost komunistů vs. hrdinství bratrů Mašínů
Luboš Zálom
Snad je to jen shoda různých okolností, a nikoliv předzvěst něčeho, čeho bychom se měli v dohledné době obávat, ale je nemožné si nevšimnout, že komunisté získávají stále více sebevědomí k sebejisté obhajobě svých zrůdných ekonomických a společenských postojů. Kromě bezstarostně zorganizované demonstrace rudých k připomínce 60. výročí února 1948 je tím, co by nás mělo znepokojovat, prohlášení KSČM, ve kterém se k odkazu komunistického převratu plně hlásí.
Komunisté se odvažují tvrdit, že únor 1948 byl ústavně provedenou revolucí, která byla v souladu se zájmy "neprivilegovaných vrstev". Uvádějí, že šlo o vyjádření vůle celé společnosti, a že dnešní komunisté jsou již poučení z chyb, a mohou tedy zkusit novou cestu k socialismu, která již tentokrát snad bude fungovat. "Nevracíme se zpět k překonanému, hledíme společně s lidmi vpřed, k sociálně spravedlivé společnosti 21. století." Všechna příkoří, která se snad někdy někomu možná mohla po dobu komunistická vlády stát, jsou podle KSČM jen "nedostatky a tragické deformace", které "poškodily myšlenku socialismu."
Zásadní problém dnešní české (a jistě nejenom české) společnosti a kultury, ve vztahu ke komunistům, je, že většina lidí se nedomnívá, že komunismus je zlem sám o sobě. Při otázce, co je na komunismu špatné, odpoví průměrný člověk z davu, že jde přece o krásnou myšlenku rovnosti a zajištěnosti pro každého, kterou však jen zničili zlí a nemorální lidé. Všechna bezpráví byla podle nich pouze chybami a důsledky zlých úmyslů zkažených jednotlivců. Morálně zatím nedokonalé lidstvo ještě není na socialismus připraveno, ale je potřeba tento systém dříve nebo později nastolit, a lidstvo k němu vychovat, protože kapitalismus přece nemůže být tím posledním stadiem vývoje lidstva. Pak teprve zavládne na celém světě prosperita, blahobyt, svoboda, mír - stručně řečeno nebe na zemi.
Takový je pohled na socialismus očima průměrného človíčka. Co se týče idejí, lidé jsou tedy připraveni na další pokusy o zavedení socialistického systému - protože věří, že jde o dobrý systém. Je načase stále hlasitěji těmto představám oponovat a vyvracet je.
Hlavní mýtus o komunismu tedy říká, že jeho důsledky nebyly nikde na světě v souladu s jeho teorií, a že jde o skvělou myšlenku, kterou se jen zatím nepovedlo uvést do praxe. Ve skutečnosti však není možné teorii jakékoliv ideje odtrhovat od jejich praktických implikací. Teorie komunismu (a nejen komunismu, ale vlastně socialismu, a kolektivismu jako takového) říká, že jednotlivec neznamená nic ve srovnání s kolektivem; že kolektiv je nejdůležitější entitou a jeho prospěch nejzásadnějším cílem; že schopní mají být prostředkem pro blahobyt těch, kteří jsou schopní méně. Praxe komunismu, která zotročila stovky milionů lidí a téměř sto milionů na celém světě připravila o život, je s touto teorií v naprostém souladu.
Člověk je, ze své podstaty, individualitou, se schopností rozhodovat se podle své vůle a podle svého rozumu, a pouze pokud má možnost podle této podstaty žít, může existovat a rozvíjet se nějaká smysluplná společnost. Stejně jako žádný jiný tvor nemůže přežít, pokud se bude snažit chovat se v rozporu se svou identitou, pak lidská bytost nemůže dlouhodobě žít a prospívat, pokud je připravena o svou identitu - svobodnou vůli a rozum. To je příčina, proč jakákoliv země, která se dostala do moci komunistů, se dočkala rychlého úpadku, jak ekonomického, tak kulturního. Objektivní realitu, identitu lidské bytosti, nelze změnit, a pokud se o to někdo pokusí, má to své nevyhnutelné tragické následky.
Protože svobodná vůle je lidskou přirozeností, snaží se lidé se podle ní, i v dobách teroru, pokud možno, chovat, protože lidskou přirozenost není možné v úplnosti změnit a přetvořit v něco jiného. Proto socialistický systém musí jakékoliv projevy svobodné vůle co nejvíc tlumit, neboť svoboda se šíří jako lavina, která nakonec komunismus smete (jak se to stalo během Gorbačovovy vlády v Sovětském svazu). A svobodnou vůli je lze tlumit pouze terorem a násilím. Historie socialismu to jasně ukazuje a není možné zamlčet miliony obětí stalinských čistek, nacistického teroru v Německu a dalších zemích (nacismus není nic jiného než jedna z větví socialismu!), maoistické kulturní revoluce nebo řádění Rudých Khmerů v Kambodži. Nemluvě o dalších životech, které byly zmařeny v důsledku nesmyslných ekonomických postupů socialistických ideologů a plánovačů.
Pokládat všechny tyto oběti jen za pouhý exces a nedůležitou tragickou deformaci toho skvělého a spravedlivého socialistického systému si zaslouží to nejhlubší opovržení. Krvavá praxe totalitářských forem socialismu je plně v souladu s jeho teorií, a na námitku, že ideály socialismu se nikde zatím nepodařilo plně zavést do praxe, je možné odpovědět, že ideály socialismu byly uskutečněné tam, kde zemřelo největší procento lidí. Socialistická diktatura nebyla jen pochybením některých pomýlených jedinců, kteří se zpronevěřili ideálům a spravedlnosti. Právě naopak - socialističtí diktátoři, plánovači, i hrdlořezové dohlížející v komunistických lágrech byli těmi, kteří myšlenku socialismu naplňovali principiálně a důsledně. Protože "ideálem", teorií i praxí socialismu je teror a smrt.
Je velmi potěšující, že se premiér Topolánek odvážil poněkud srazit hřebínek komunistickému sebevědomí, a vyznamenat bratry Mašíny premiérskou plaketou. Tváří v tvář komunistické tyranii jsou totiž Mašínové hrdiny, kteří si zaslouží úctu.
Socialistická propaganda naproti tomu stále opakuje, že Mašínové nejsou ničím jiným než vrahy, kteří se nerozpakovali zabíjet bezbranné a nevinné lidi. Vrcholem pokrytectví je výrok komunisty Kováčika, který prohlásil, že "to, co udělali bratři Mašínové, byl zločin. Zemřeli při tom nevinní lidé, např. pokladník. Kdo za to uděluje medaili, schvaluje loupežné přepadení a vraždu." Skutečně nevinné oběti komunistické zvůle soudruhu Kováčikovi na srdci zřejmě neleží. Na jakém základě chtějí komunisté zakládat nějakou obžalobu bratrů Mašínů za jejich násilí spáchané ve státě, který byl sám ze své podstaty a z vůle komunistů násilný? Nehledě na to, že komunisté sami vyhlásili třídní boj, v podstatě válku vůči svým odpůrcům.
Pokud v některé zemi zavládne takový režim, který zde byl zahájen únorovým pučem, pak jediné racionální jednání je pokusit se z takové země utéct nebo se pokusit proti takovém režimu bojovat. Mašínové si zvolili nejprve druhou, později první možnost.
Je důležité uvědomit si, kdo tento režim nastolil - nebyla to jen hrstka komunistických spiklenců, ani pouze davy na náměstích. Byla to i mlčící většina, která buď mlčky souhlasila, nebo se mlčky se situací smířila.
Jednotlivci jsou však plně odpovědni za to, v jakém prostředí a společenském systému žijí. Pokud se tento systém neslučuje s normálním a důstojným lidským životem, člověk je sám obětí své pasivity, pokud je poškozen přímými důsledky takového systému. Mezi tyto důsledky patří, kromě každodenního nebezpečí perzekuce ze strany státní moci a přímých existenčních důsledků, které plynou z ekonomické nefunkčnosti socialismu, i situace, kdy se člověk jednoduše připlete do cesty někomu, kdo se snaží zachránit před nelidským systémem vlastní život nebo životy svých blízkých. Stejně jako Němci v Drážďanech, kterým padaly na hlavu americké bomby, byli plně odpovědni za to, že dopustili, aby jim vládli šílenci, kteří rozpoutali 2. světovou válku, tak jakýkoliv "nevinný" člověk žijící spokojeně (ať už ukolébán pasivitou nebo pohodlně kolaborující) v komunistickém státě, proti kterému někdo podniká záškodnické akce, může sklidit trpké ovoce toho, že se vzdal odpovědnosti za svůj život a dopustil, aby žil v systému, který je s lidským životem neslučitelný. To je důvod, proč lidé mají přemýšlet o skutečných společenských ideálech, filozofii svobodné společnosti, individuálních právech, lidské podstatě - aby poznali, v jakém systému žijí, proč v něm žijí, zda jim není nebezpečný, zda je možné proti němu ještě něco dělat, nebo zda by nebylo lépe co nejrychleji tak nebezpečné místo opustit.
Uvozovky u slova "nevinný" v minulém odstavci jsou plně na místě. Davy lidí, kteří provolávali na náměstích slávu komunistické straně, nebyli nevinní lidé. Ti skutečně nevinní se navíc z velké části nacházeli v uranových dolech, estébáckých věznicích, a trestaneckých lágrech. Aktivní esenbák, který si, ač svázaný, pozorně prohlížel členy odbojové skupiny bratrů Mašínů, aby později mohl podat svědectví a vyznamenat se v boji proti podvratným živlům a nepřátelům lidově demokratického zřízení, prostě nebyl žádným nevinným člověkem. Pokladník, který na ně při jiné akci vytáhl zbraň, nebyl žádným nevinným člověkem, zamyslíme-li se nad tím, jakým lidem v té době mohlo být dovoleno nosit zbraň.
Snaha zachránit si život byla a musela být pro bratry Mašíny primární a nemohlo být možné ji obětovat riziku dopadení, mučení a jisté popravy. Stejně jako k takovýmto zoufalým situacím docházelo v protinacistickém odboji, a nikdo takový odboj nezpochybňuje, není možné pokládat bratry Mašíny za sprosté vrahy, pokud bojovali proti stejně nelidskému režimu, jako byl ten nacistický. Ať už pokladník nebo svázaný esenbák, toto jsou oběti svého vlastního jednání - pasivity nebo přímé podpory komunistické tyranie. Nic z toho by se nestalo, jestliže by naprostá většina české veřejnosti hlasitě komunismus hned v počátcích odmítla. Pokud je možné něčeho litovat, pak toho, že se odbojové skupině bratrů Mašínů nepodařilo škodit komunistickému státu v daleko větší míře a že byli brzy nuceni Československo opustit. Jejich odboj a zejména jejich statečný útěk přes východní Německo je něčím, pro co je třeba nazvat je hrdiny.
Dvojí pohled na protinacistický a protikomunistický odboj je pouze jedním z aspektů společenské schizofrenie v nazírání na různé formy kolektivismu. Stačí jen porovnat hysterii z průvodů různých neonacistických skupin, kdy v médiích vystupují politici vyjadřující nesouhlas s takovou akcí, zástupci neziskových organizací pozorně akce monitorují připraveni hlásit jakýkoliv sebemenší projev propagace rasismu a nesnášenlivosti, a novináři se předhánějí v líčení údajně extrémně pravicového nebezpečí, s naivní nevšímavostí k demonstracím komunistů u příležitosti výročí února 1948. Zatímco neonacistický kolektivismus se všeobecně považuje za hrozbu, komunistický je tolerován a omlouván. Pokud veřejnost není schopna pochopit, že komunistické myšlenky jsou stejně zlé jako ty nacistické, pak mají budoucí komunističtí revolucionáři dveře dokořán otevřené. A nezáleží na tom, že za sebou nebudou (snad) mít silnou podporu Sovětského svazu.
Doufejme, že se Česká republika opět nedostane, alespoň v dohledné době, do takové situace, kdy by bylo nutné ji, třeba za použití násilí, opustit. Pokud se však komunistická myšlenka nedočká všeobecného morálního odsouzení, je takřka jisté, že dříve nebo později komunisté opět uchvátí moc - třebaže tentokrát za použití plíživé indoktrinace a propagandy, skryté revoluce na intelektuální a kulturní rovině, místo na náměstích a s použitím zbraní. Pouze odmítnutí kolektivismu jako takového může zajistit svobodu a hrozbu jakékoliv formy extrémního socialismu odvrátit.
Luboš Zálom