Vliv protektorátu na české mysli
Tomáš Krystlík
V následující stati se pokusím objasnit, jak druhá republika, především však německá okupace vyvolala u Čechů podstatné a nevratné změny v jejich myšlení, které shledáváme i v dnešním jejich způsobu uvažování. Nebylo účelem nastínit dějiny protektorátu, ba ani srovnávat popisované jevy s obdobnými v jiných zemích. Pokud jsou níže některé historické události popsány, tak jen v nezbytném rozsahu pro pochopení výkladu.
Po okupaci českých zemí 15. března 1939 se celý národ jakoby stmelil - proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. „Národně obranná“ opatření české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalizační. Do vytvořeného Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo 99 % mužů s volebním právem, zajisté že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení, podřízení se zájmům národa, nutně způsobil odklon od demokratického cítění, národ se stal lhostejný k porušování demokracie.
Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování zásad demokracie způsobena ještě přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokracie nestačila přejít do krve. Češi zcela iluzorně vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu republiky – vypjatý český nacionalismus, projevující se hlavně v zacházení s menšinami (zejména s Němci a Slováky), který způsobil, že skupinová demokracie za 1. republiky neexistovala a že výsledky posledních parlamentních voleb v roce 1935 byly ignorovány – si Češi neuvědomovali (a neuvědomují dodnes). Také se málo ví, že Beneš od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 veřejně razil, ještě v roce 1937 (sic), heslo: „Raději Hitler, než Habsburk!“ - obával se více restaurace Habsburků než německého národního socialismu.
Za druhé republiky se zklamání ze selhání české státnosti transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, který nalezl svou formu v obecném znechucení ze systému politických stran (za druhé republiky zčásti, za protektorátu zcela). Většinu domácího odboje až do konce války charakterizuje právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext: jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch politických stran. Navrhovaly připustit v budoucnu omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené. Jak se to po válce vymstilo, je známo: vznikla národně socialistická třetí republika (1945-48) s velmi omezeným počtem stran a směřující z vlastních zdrojů a vlastními silami k národně socialistické totalitě, jejíž snahy přerušil v únoru 1948 bolševismus sovětského typu.
Domácí obyvatelstvo pokračovalo, vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti, v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i jeden a půl století stará česká politika: v době německého ohrožení se opřít o slovanské Rusko. Komunisté byli váženi – SSSR se nezúčastnil Mnichovské konference (nebyl pozván) a nezapomnělo se na jeho odmítavý postoj k německému vpádu.
Hodně se psalo o „slovenské zradě“, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se (opět vlivem militantního českého nacionalismu) shledávaly jen velmi ojediněle v české prvorepublikové chybné politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska - až spojenci porazí Němce, samozřejmě – budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (nedobrovolně) převychováni. Slováci za druhé republiky vystupovali proti Čechům velmi ostře, ze Slovenska je vyháněli. Jejich postoj lze dokumentovat na textu oblíbené písně: „Rež a rúbaj do krve po tej českej kotrbe, dokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude“. Je také skutečností, že byli Německem k odtržení donuceni, když Hitler Tisovi a Ďurčanskému 13. března 1939 v Berlíně sdělil: „Jestliže se“ (Slovensko) „bude zdráhat nebo odmítat od Prahy odtrhnout, přenechám osud Slovenska vývoji událostí, za něž neponesu žádnou odpovědnost.“ To znamenalo, že Hitler svolí k anexi Slovenska Maďarskem. Proto 14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm Republiku slovenskou.
Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít toho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost srazil během krátké doby ze 108 tisíc lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 90 975 ke konci března 1939) na 16 912 v červnu a později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě zcela nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích (státních zaměstnanců a těch, kteří dobrovolně odešli), ke kterým přibyli nezaměstnaní vyhnaní ze Slovenska. (Státním úředníkům, vojákům a policistům stát zaměstnání opatřil.) Protektor tak učinil nabídkou pracovních míst v říši.
Postavení Čechů pracujících v říši tehdy i později, v době nuceného pracovního nasazení, což je velmi málo známo, bylo prakticky totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Jen jedno Němci neradi viděli – navazování milostných vztahů s říšskoněmeckými obyvateli, zejména s Němkami.
Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy v průměru třikrát vyšší než protektorátu (i ve srovnání s první republikou). Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu. Několik týdně. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou podporu v nezaměstnanosti, která v českém státě dosud neexistovala.
První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, po 15. březnu 1939 se jejich pocity ještě více zjitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se zmírnily, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.
K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra v protektorátu. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. července 1939 s kyticemi příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích je oslavována Rudá armáda jako osvoboditelka. Naděje ve SSSR byla spojována s tradiční osvobozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému (národní buditelé nechávají pozdravovat!). Z druhé republiky je znám návrh generála Medka a dr. Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního.
Z toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili ohromné téma na mnohá desetiletí. Až po válce, nikoliv dříve. Po Mnichovu se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci, byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice protiněmecké politiky první republiky a Beneše.
Vládě 2. republiky bylo jasné, že situace po Mnichovu není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu (Slovensko) byli nepřáteli všichni jeho sousedé, až na Rumunsko, stát neměl v Evropě jediného spojence. Jednala v duchu poznání, že rozhodnutí obcházející vliv Německa se dá vyložit jako rozhodnutí proti němu, že přátelství s Německem je tedy nejvýhodnější, protože je nejmocnějším sousedem a může být i nejmocnějším garantem ČSR. Nenávist k bývalým západním spojencům jí to usnadňovala. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezkompromitovaly se Mnichovem. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.
Iluze v českých myslích<>/b
V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí a mýtů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé mimořádná pozornost evropskému a světovému dění. Výsledkem bylo přesvědčení – ne zcela spontánně vzniklé, neb podporované odbojovými kruhy - že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který K. H. Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Představa obsahovala útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů (sic) vést boj vyvolaný pádem čs. státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly a kteří se původně chtěli boji vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území, což bylo nesmírnou brzdou českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“, byla v kontrastu se skutečnou pozicí čs. věci na mezinárodním fóru iluze značně drastická a spojena se snahou zajistit národu největší výhody i velmi nemorální.
Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat (jak se později ukázalo - bolševický) s představou, že kdyby spojenci znova „zradili“, ještě více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Přiznání autonomie Čechům bylo pro Němce velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil českého odporu.
Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila za každou cenu vyhnout válce, Češi se na ni paradoxně těšili. Nebyla to válečná touha v pravém smyslu, nýbrž představa, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo zejména SSSR, před jehož mocí Německo okamžitě kapituluje. V případě, že to vyústí ve válku (samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů mimo území Česka), očekávala se rychlá porážka Německa a rychlé obnovení Československa, případně v nových širších hranicích (s územními zisky pro ČSR). Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc v každém válečném roce.
Myšlení obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně se skálopevným přesvědčením, že Česko je stále ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům.
Obranná opatření
Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila „drahocenná“ národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace je v tom utvrzoval. Dělení Polska, pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než které postihlo ostatní. V tom měli pravdu.
Češi se na počátku protektorátu domnívali a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnávání situace po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem. Měli svou vládu, autonomii, vlastního prezidenta, to za c. a k. mocnářství neměli. A na vojnu za říši také nemuseli, což byl také podstatný rozdíl - Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů a slovy, že nebude tímto způsobem dodávat zahraničním vedoucím orgánům čs. odboje kádry pro jejich parašutistické kursy. (Taktéž nemuseli narukovat do Wehrmachtu Češi, kteří zůstali na územích odstoupených Německu, pokud si ponechali protektorátní občanství, protože v oblasti veřejného práva byli považováni za cizince. To se nevztahovalo na české Němce v protektorátu – ti se stali říšskými občany.)
V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schématu třech vyhraněných skupin: „kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj“. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, jako předseda vlády Eliáš, Havelka, Nečas, Feierabend, Kalfus, Schmoranz, Klapka a další spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem. (Později se kroky vládních činitelů a odboje rozešly.) Podle Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako „osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda“. Vysvědčení jim poskytuje hlášení Sicherheitsdienstu (SD) z konce září 1939: „Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně... Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy říšského protektora.“ Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře Jiří Havelka, kterého K. H. Frank nenáviděl, a ministr financí Josef Kalfus. Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš styky s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství, což SD neuniklo.
Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro říši, česká státní správa fungovala bezvadně. Co si Němci mohli více přát? Kdyby dali přednost českým fašistům, měli by v mžiku proti sobě českou pasivní rezistenci a obtíže vyplývající z výměny garnitur.
Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. Čeští fašisté byli z národního tělesa vyčleňováni. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali (jaký báječný trénink na léta poválečná!), tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.
Fašistická uskupení, rasistické představy, získávání konfidentů
U Vlajky (Český národní sociální tábor) hrál velkou roli motiv rasový, byla velmi šovinistická, v podstatě organizace městská. Před okupací se orientovala na italský fašismus, po 15. březnu usilovala o převzetí programu NSDAP. Do své vlajky zabudovala svastiku. Nebyly jí cizí panslavistické ideje. Překvapuje v ní vysoký podíl inteligentních lidí, vzdělanců, zejména lékařů. Jedním z jejich vůdčích duchů byl i rektor Univerzity Karlovy František Mareš, velký odpůrce Masarykův, který jako fyziolog vycházel ze sociálního darwinismu a vitalismu. Vliv Vlajky posléze upadal, zadlužila se, její členové optovali zhusta pro německou státní příslušnost.
Národní obec fašistická (NOF) se blížila fašismu italskému, byla vypjatě nacionální. Její šéf, Radola Gajda (Rudolf Geider) tvrdě požadoval hned v roce 1939 od protektorátní vlády „řešení židovské otázky na podkladě rasovém“. Ta se ubránila. Zelené hákové kříže a jiné moravské venkovské fašistické skupiny vycházely z doktríny Blut und Boden. Árijská pracovní fronta z východních Čech oslovila především řemeslníky a dělníky, ze kterých se rekrutovali ochotní agenti Němců.
Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž všem Čechům. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (připadly Německu), podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel.“ Zapomenuto, že tvořil zprvu jen německy a byl obrozenci zavržen pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji.
Rozšířen byl antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme. Naši lidé sice nesouhlasí s bestiálním způsobem vybíjení Židů, přitom se však domnívají, že většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“
Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Nejnebezpečnější konfidenti pocházeli ze „zpracovaných“ účastníků odboje. Nejvíce jich nacisté ale získali využitím sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a využíváním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že mu záviděli majetek, hezkou manželku a podobně. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by Gestapo a Sicherheitsdienst (SD) zmohly jen málo.
Víra ve SSSR
17. října 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. Sicherheitsdienst to vyhodnotil jako charakteristické mínění českého lidu: „Mase českého národa byla... předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše aj:“
Demonstrace 28. října 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na vícero místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru ve SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymna SSSR).
To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov. Smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána (sic), doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR, případně i dohodou s Německem, zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že se Sovětský svaz s Německem dohodl jen tak na oko. Sem patří i zvěsti o brzkém návratu Benešově a podobně. Projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru ve SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“
Lásku Čechů ke SSSR dokresluje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „...národ se doma přímo přiklání ke SSSR ...Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele... víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení“. Obyvatelstvo „přijímá jako samozřejmost, že Rusko bude mít největší vliv na uspořádání střední Evropy“.
U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš ke konformitě s míněním masy, představované národem. Mínění většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než jednotlivcovo, vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění, jednotlivec si tedy naučil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv, což je patrné v počínání Čechů až do dnešních dnů, zejména v pracích českých historiků. Naši předci se sami indoktrinovali a vymývali si mozky – následky pak hrály neblahou roli ve třetí republice a při převzetí moci bolševiky.
Kultura
V prvních letech protektorátu nebylo zjevných sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj, pokud se vůbec dal tak nazvat, se omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. V té době přece každý sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a byli by pak v rámci Reichsarbeitsdienstu (Říšské pracovní služby) nasaditelní kdekoliv, i daleko od svých rodin. Sabotáže v jiných oblastech zase neměly žádoucí dopad. Heydrich zavedl závodní stravování, ozdravnou závodní rekreaci v zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH ho jen napodobilo), zvýšil jim příděly potravin, tuků, tabáku a cigaret a alkoholu. Heydrich odmítal ozbrojenou ochranku při procházkách Prahou s tím, že Češi jej milují, protože jim dal najíst a zvýšil jim příděly.
Dokonce ani růst českého hospodářství nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa. Stranou zůstala skutečnost, že významně podporovalo válečné úsilí říše. Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení, nenatáčelo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Česká porodnost enormně vzrostla, v Česku významně vzrostl během války počet domácích obyvatel.
Všeobecně panoval u Čechů tzv. protektorátní romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě, k nacionalismu, k herderovskému kultu kmene, k národním mýtům, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ostatní v myslích Čechů přítomny po celou dobu 1. republiky. Nutno poznamenat, že až na kult baroka se stejnými sklony vyznačoval i nacionalismus německý, což není divu, protože český a německý nacionalismus měly stejného otce J. G. Herdera a oba byly velmi agresivní.
Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná zcela nereálná víra v brzký konec války a to v situacích zhola nemožných: po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa, po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska, při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Jako vždy se každoročně očekával konec války ještě v témže roce. Věřili v brzké vnitřní zhroucení Německé říše, dokonce i Edvard Beneš. Denně však byli v protektorátu konfrontováni s opakem - s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. To nakonec vyvolalo v myslích Čechů potřebné změny vedoucí k akceptaci dalších řízených hospodářství – k poválečnému českému plánovanému národně socialistickému hospodářství, později k bolševickému.
Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Vědomě se vzkřísilo české lidové umění, které bylo ke konci první republiky již prakticky mrtvo. Vytvořil se umělý český lidový kroj, říkalo se mu svéráz, stylizací z kyjovského. V takových krojích byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše i Pattona.
Nenávist vůči Němcům, představa vyhnání
Byla důsledkem společnosti prolezlé šovinismem. Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň „Švábi“), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali české Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit a od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce se štítivým pohrdáním jako na méněcenné bytosti – zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.
Štítivý odpor vůči Němcům měl funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, protože národ přece musí ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, má-li odolat náporu němectví.
Postupně, hned na počátku protektorátu, se vytváří na české straně idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením českých Němců. Moskva ještě v roce v roce 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, ale po napadení SSSR otáčí o 180 stupňů. Proti šovinismu se staví i masarykovsky zaměřený ilegální Český kurýr, leč koncem roku 1939 redakce (ve stále stejném složení) činí diametrální obrat a píše: „Stěhování soukmenovců, započaté Adolfem Hitlerem, bude provedeno v plném rozsahu, ale v opačném směru, než jak si Vůdce předepsal... budeme... dělat vůči Němcům to, co prospívá našemu národu a odstraňovat vše, co našemu národu není na prospěch.“ (Zde se ono stěhování týká přistěhovavších se Němců z říše, ale nesmiřitelný tón už leccos naznačuje i pro budoucí osud čs. Němců.)
V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se pak v Českém kurýru píše: „...jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy.“ (Němci) „vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“, Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni, zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (presumpce viny). Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretuje redakce jednoduše jako odčinění Mnichova.
Přizvukovaly tomu i odbojové skupiny. Příklady vyniknou, uvědomíme-li si, že pocházejí z období do října 1939, do doby, než byli zastřeleni dva demonstranti a devět studentů. Politické ústředí (PÚ) si přálo obnovit politický systém 1. republiky jen s dvěma třemi novými stranami, zestátnit doly, zbrojovky a provést novou pozemkovou reformu, po přechodnou dobu přibližně roku se mělo vládnout revolučně, diktátorsky. Obrana národa (ON) navrhovala zestátnění nerostných surovin, podniků klíčového průmyslu, novou pozemkovou reformu, silně omezit počet politických stran, vyhnat Němce do 24h poté, co to bude možné, a nastolit vojenskou diktaturu. Program ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího) a PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme) obsahoval odmítnutí prvorepublikových stran a politiků a představu poválečného vytvoření dvou nebo tří nových stran, tedy jistého druhu „národní fronty“. Po studentských demonstracích zaslalo PÚ 16. listopadu 1939 exilu zprávu, v níž se dočteme: „...abyste pochopili, že se“ (náš národ) „hrozně pomstí, a kdo by se proti vypořádání stavěl a hovořil o humanitě, demokracii nebo zahraničně politických ohledech, toho rozezlený národ smete.“
Vyplývá z toho, že Češi nenáviděli Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce. Je nabíledni, že po celou dobu okupace snovali představy o pomstě, jak s nimi, až je spojenci osvobodí, zatočí. Důsledkem byly poválečná zvěrstva, Benešovy dekrety, vyhnání.
Myšlenku vyhnání podpořila Benešova neutuchající touha být po válce nejvyšším představitelem národa a státu. Ale až do poloviny roku 1941 počítal Beneš s poválečným odchodem jen Němců zkompromitovaných nacismem (několika set tisíc lidí), s postoupením několika čistě německých pohraničních okresů Německu, čímž by se počet Němců v poválečné republice snížil asi na 1,4 milionu, s přesunem Němců z vnitrozemí do německých okresů v pohraničí a s vytvořením zastřešujících tří německých žup, které by obdržely autonomii. Proti jeho představám se domácí odboj vehementně vzepřel a se zdůvodněním: „víme dávno, že Němci jsou všichni stejní“ žádal krev a deportaci všech Němců. V odpovědi Politického ústředí (PÚ) Benešovi (radiogram ze 3. 12. 1940) se praví o výše uvedeném Benešově plánu zcela explicitně: „...takový plán by znemožnil Váš návrat“. Beneš se nevzdal, bojoval za svou představu, ale v září 1941 tlaku z domova podlehá a akceptuje program ÚVOD: tzv. historické hranice státu ve spojení s vyhnáním všech Němců. Jen jednu jedinou část programu ÚVOD pokládal Beneš za nesmyslnou – poválečnou anexi Horní a Dolní Lužice čs. státem. Domácí odboj též negoval Benešův úmysl účasti sudetoněmeckých exulantů v československé londýnské vládě (radiogram ÚVOD z 18. 8. 1941) – britská vláda, která podmiňovala své prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody účastí sudetských Němců v exilové vládě od svého požadavku po událostech v Lidicích, Ležácích a v Bernarticích upustila.
Vylíčené skutečnosti a souvislosti více než dostatečně objasňují, proč došlo k poválečným excesům vůči Němcům, k jejich vyhnání, proč byly retribuční soudy tak kruté, proč Češi tak vlídně přijali poválečný zdánlivě demokratický český národně socialistický stát, proč dali své hlasy vítězným komunistům ve volbách 1946 a proč akceptovali bolševickou totalitu bez většího odporu. České mysli byly na to velmi dobře připraveny.
Literatura:
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945, Prostor, Praha 1999
Joza, Petr: Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice, Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002
Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Franci a Británii za druhé světové války, Libri, Praha 2003
Tesař, Jan: Traktát o „záchraně národa“, Triáda, Praha 2006
Tomáš Krystlík
publicista