Tichá revoluce v Turecku
Adéla Kadlecová
Na konci března turecký ústavní soud jednoznačně rozhodl o přijetí návrhu na zákaz vládní strany AKP, která je obviněna z anti-sekulárních aktivit. Soud se tak bude zabývat návrhem na zákaz politické činnosti 71 poslanců a představitelů strany, včetně premiéra Erdogana a prezidenta Gula. Spouštěcím impulsem pro podání žaloby na stranu AKP byl pokus o umožnění studia na univerzitách dívkám, které mají zahalené vlasy šátkem.
Vláda umírněné islámské AKP, která obhájila svůj mandát podruhé v loňských červencových volbách, a to přesvědčivým vítězstvím 47 %, přinesla zemi větší stabilitu, rozvoj ekonomiky, reformy a více demokracie. Již od 90. let se však v Turecku vede, zejména v intelektuálních kruzích a republikánské byrokratické elitě, debata do jaké míry je politika umírněně islámské strany slučitelná s autoritářsky sekulárními kořeny turecké republiky. Podání žaloby lze hodnotit jako pokus o justiční převrat, i když Turecko bylo doposud zvyklé především na převraty vojenské. Je to právě armáda spolu s justicí, které jsou tradičními zastánci republikánského sekularizmu.
Pro Evropu je daná situace zcela mimo zavedený rámec uvažování o fungovaní parlamentní demokracie.V tureckých podmínkách je ale vše v mezích platné ústavy. Ústavní články umožňující kontrolu a zákaz politických stran i demokraticky zvolených vlád, jsou právě výsledkem vojenského puče z roku 1980. Tato ustanovení stále vyjadřují nedůvěru tradičních zastánců sekulárního kemalistického zřízení vůči politické vyspělosti a úsudku tureckých občanů v demokratických volbách. Kauza žaloby vládní strany tedy odráží hlubší problém. Jedná se zde o to, zda si turečtí občané zaslouží důvěru ve své schopnosti demokraticky zvolit své zástupce, a tím i vládu. Jedná se o to, zda bude jejich volba i nadále spravována a „supervizována“ samozvanými ochránci sekulárních republikánských hodnot, kteří se považují za vyvolené chránit turecké občany před důsledky jejich vlastního svobodného rozhodnutí.
Obhajoba AKP
Strana AKP nyní pečlivě připravuje svou obhajobu a zároveň do parlamentu chystá velký reformní balík, který bude zahrnovat například rozšíření televizního a rozhlasového vysílání pro kurdskou menšinu i reformy justice – mimo jiné i změnu kontroverzního článku 301 trestního zákoníku, definujícího přečiny proti „ podstatě turectví“. Někteří představitelé strany také poukazují na principy tzv. Benátské komise Rady Evropy, jíž je Turecko členem. Dle závěrů této komise může být strana zakázána pouze v případě, že prosazuje použití násilí nebo chce užít násilí k podvrácení ústavního pořádku. Další šancí, jak hrozící zákaz strany odvrátit, je změna ústavy, která by soudní moc uzavírat strany ztížila. Strana AKP však nemá k parlamentní realizaci tohoto kroku dostatek hlasů. Musela by se spojit s nacionalistickou stranou MHP, která však ústavní novelizaci nepodpoří v celém rozsahu. Druhou možností jak ústavu změnit, kterou by vládní strana mohla realizovat bez aliance s ostatními parlamentními stranami, je svolání referenda. V otázce referenda je však samotná AKP rozštěpená. Část strany se obává, že všelidové hlasování by pouze prohloubilo polarizaci turecké společnosti.
Verdikt ústavního soudu se očekává na podzim
Proces u ústavního soudu může trvat několik měsíců i let, s ohledem na blížící se volby do místních samospráv (březen 2009) se však verdikt očekává na podzim tohoto roku. Politická nejistota se pravděpodobně odrazí jak v ekonomice (turecká lira již ztratila 13 % své hodnoty), tak v tempu reformního i přístupového procesu k EU. Ostatně, komisař pro rozšíření Rehn se již nechal slyšet, že případný zákaz AKP by znamenal zásadní překážku pro pokračování negociací. Bohužel, ohrožení evropské perspektivy Turecka není pro sekularisty dostatečným argumentem. Existuje zde i možnost, že k paušálnímu zákazu vládní strany nedojde, postiženi však budou jen někteří její přestavitelé a strana již nedosáhne na státní finanční příspěvky. Nicméně, bude-li výsledek jakýkoliv, AKP z něj paradoxně v očích svých voličů vyjde vítězně. Popularita strany od voleb 2007 roste a vzrostl i vliv sil podporujících Erdoganovu stranu v médiích. Případný zákaz strany by tedy mobilizoval nejen většinu turecké veřejnosti i médií, ale posílil by i vnímání AKP jako strany náboženských principů a lidové vůle. To je však to poslední, co by si kemalisté přáli.
Adéla Kadlecová
Autorka je tajemnicí klubu ODS v Evropském parlamentu