Nejhorší je nečekaný návrat domů
Richard Tesařík
LN 10. října 2009
TESAŘÍKŮV AKORD
Padl prý letošní extraligový rekord v rychlosti vstřelení branky. Ale já viděl něco podobného. V roce 1972 hráli českoslovenští hokejisté vůbec poprvé proti profesionálům z Kanady, vedli 3:2 a Philu Espositovi a spol. zbyly při buly před naší bránou čtyři vteřiny na vyrovnání. A jim se to povedlo. Ve finále turnaje basketbalistů na olympiádě v Mnichově ve stejném roce hrály roli dokonce tři vteřiny. Právě ty podivně vrácené tři vteřiny a rozhodující koš s útočným faulem přinesly týmu SSSR vítězství nad USA. Bylo to sice historické vítězství, ale díky rozhodčím taky pěkný guláš. O zlaté olympijské medaili jednou taky rozhodla tisícina vteřiny, šlo o plavání. Tisícina, to je vzdálenost ostříhaného nehtu při dohmatu. Fatální manikúra. Desetina vteřiny může rozhodnout i o početí a nepočetí dítěte, alespoň za mých mladých let tomu tak bývalo.
Timing zkrátka hraje v životě hodně podstatnou roli. Možná je jednou z věcí vůbec nejdůležitějších. Být přesně tam, kde potkám někoho důležitého. Když tam budete příliš brzy, tak nic. O pozdním příchodu nemluvím vůbec. Ale nejhorší je přijít nečekaně domů. Na to už upozorňoval pan doktor Plzák, myslím, že pětkrát úspěšně rozvedený. A taky existuje takový vtip. Ptá se kamarádka kamarádky, jestli už pozorovala svého muže při milování. „Jasně, že jo.“ A co dělal? „Co by dělal, stál ve dveřích a blbě čuměl...“ To je hodně ze života. A nejvíc ze života je, že když jsem občas tento vtípek vyprávěl při vystoupeních, nejvíc se smály, a to tak, že hurónsky, ženy. Muži se jen tak uchechtávali a spíš se tvářili zkormouceně. Kde byl, přátelé, v tu chvíli pověstný mužský smysl pro humor?
Richard Tesaříkhudebník a herec