Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Zrození pomluvy z ducha Respektu (Postavy oživly Kunderovým smíchem)

Aleš Knapp

Po uvedení hry Milana Kundery Ptákovina v pražském Činoherním klubu se na české scéně rozpoutal nikoli rabelaisovský karneval, nýbrž ruský cirkus.
„Případ Respekt“ čili fraška, pojednávající o údajném udání, má své historické pozadí, i když to komedianti v ní účinkující neslyší rádi. A snad aby náhodou někoho nenapadlo zabývat se jevem zaslouživším si nietzscheovský titulek „zrození pomluvy z ducha Respektu“, dospěl kolektivní mozek tuzemských médií po čtyřech týdnech plýtvání papírem, autorskými honoráři i redaktorskými a moderátorskými platy dle všeho k závěru, že by ve vlastním zájmu měl tuto aféru střelhbitě ukončit. Nestalo se. Advokátská taneční vložka Tomáše Sokola a vnitrácké piruety Pavla Žáčka sice nakously pokračování, čekat od něho lze ale jenom nastavovanou kaši prostou veškeré komiky.

Podvodníci v tísni
Týdeník Respekt si odjakživa šponoval triko coby investigativní list, jenž slouží zájmům veřejnosti, informuje o nepříjemných pravdách, je ochoten čelit soudním žalobám a jeho šéfredaktor se jako geroj nechá pro pravdu třeba i zfackovat. Hospodářské noviny ústy redaktora Petra Fischera přesto klušou v pátek 7.11. Respektu na pomoc a prosí, abychom nebyli paranoiky a za obviněním vzneseným proti Milanu Kunderovi nehledali organizované spiknutí. Jako by se ve Fischerově textu skrývalo žadonění o milost pro Respekt na způsob procesí dítek v bílém s květinami v ruce, vyslaných z obléhaného Naumburku k Žižkovi s prosbou, aby město ušetřil. Lidové noviny byly týž den kruté a vzhledem k jeho nesmyslu pro humor vydaly na pospas mezinárodní ostudě autora Bohumila Doležala. Za vyřvávání sprostých slov bez vtipu, namířených proti petici, již jedenáct světových spisovatelů sepsalo na podporu Milana Kundery, si Doležal od této chvíle už nezaslouží být jako dosud zván na velvyslanecká mecheche, nýbrž koleduje si o nasazení svěrací kazajky, odvoz v košatince na policejní strážnici a eskortu šupem do blázince.

Nezapomenutelné číslo předvedl po Doležalovi v Lidovkách také redaktor Horák a v pokusu o fejeton prokázal, že zůstane literárním antitalentem na věčné časy. Text, který měl pojednávat o Respektu a Kunderovi, v němž ale Horák mele cosi o frankfurtské polévce s dědickou daní, bych jako učitel češtiny na základní škole hodnotil známkou čtyři minus. A to jen s přihlédnutím k žákově píli. S jiným, tentokrát „vědeckým“ pokusem učinit za pomluvami z Respektu tečku přišel týž den 8.11. v Kavárně MFDnes Petr Fantys. Ten jakoby polemizuje s Alexandrem Tomským, který se už kdysi v úloze šéfredaktora exilové revue Rozmluvy netajil v odsudcích Milana Kundery svou ortodoxní náboženskou posedlostí. Překladatel a pedagog Fantys ale z „případu Respekt“ vyvodil jen podučitelsky přemoudřelý závěr hodný rudého Práva: vzhledem k možným přehmatům by podle něho zločiny komunismu neměly být stíhány vůbec.

Nahota hlupců
Tvorba Milana Kundery oživila tuzemskou (nejen) literární scénu několikrát už před uvedením Ptákoviny a pokaždé vysvlékla hlupáky do naha. Propustit ze zaměstnání a vychechtat zaslouží redaktoři všech nejčtenějších česky psaných deníků, když v rozporu s žurnalistickou etikou ututlali, že na loňském vyhlášení Státní ceny za literaturu byl čten text premiéra Topolánka, příznivě nakloněného laureátovi Milanu Kunderovi. Mračna smíchu se nad podvodníky stáhla i v podobě českého vydávání esejů, v nichž se Kundera zasazuje za autorská práva a editorské zásahy prováděné bez svolení autorů nazývá cenzurou. Přesně takovouto cenzuru, vedle bezpočtu jiných „vylepšování“, spáchala MFDnes i v recenzi jedné z knížek Kunderových esejů (původní znění textu viz Aleš Knapp: Milan Kundera: Kastrující stín svatého Garty,).

Ve hře Jakub a jeho pán vyzývá jedna z postav k „vymiškování“ přepisovačů čili cenzorů a doslovný citát použil níže podepsaný autor této stati hned dvakrát: jednak v časopise Host (2/2008) při upozornění na totálně znehodnocený překlad Havlovy hry Zahradní slavnost do němčiny v rámci projektu Česká knižnice, do kterého si Kundera (jistě věděl proč) nepřál být zařazen. A podruhé v návrhu na překladatelskou anticenu Skřipec (viz Tvar, č. 11/2008; Aleš Knapp: Čachry literárních porotců). Vedle panické hrůzy z veterinárního zákroku, provázeného ďábelským smíchem, pak jen jako cirkusový šašek vyhlíží pisatel protikunderovských tirád na ministerském internetovém Portálu české literatury, publikovaných předloni po vydání románu Nesnesitelná lehkost bytí. Soudě dle slohu jím těžko může být kdo jiný než literární kritik Vladimír Novotný, vykukující tu jednou zpoza pseudonymu Rautenkranz, jindy zase Pěnkava.

Ruský cirkus
„Případ Respekt“ trčí z kontextu dvou zásadních událostí: uvedení hry Ptákovina a výročí srpnové invaze roku 1968. Z Činoherního klubu zazněl smích, jenž dokáže vytáhnout na světlo i podvodníky skrývající se v temných kobkách redakcí. Ptákovina je kusem o všudypřítomném špiclování, které má nadčasovou existenci a vyskytuje se v tuzemsku dodnes. Ptákovina skvěle nasvítila pahodnotu knihy Fízl, v níž se lampasácký synek Petr Placák za přispění spolehlivě vybrané poroty udělivší mu cenu Magnesia Litera pokouší onu tematiku komunisticky bagatelizovat.

Pamětníci vědí, že jedno z nejznámějších lidových hesel proti srpnové invazi znělo „Ruský cirkus opět v Praze! Nedráždit! Nekrmit!“ K výročí srpna roku osmašedesátého letos promluvila v tuzemských médiích hromada diskutérů, žádný z nich se ale neráčil zmínit o Kunderově stati z první poloviny 80. let nazvané Tragédie střední Evropy (viz Aleš Knapp: Mediální ostuda 2008). Kundera v ní položil i dnes aktuální otázku: Je komunismus negací ruské historie, nebo jejím naplněním? Kundera brání středoevropskou kulturu, její smysl pro humor, schopnost vysmát se velikosti a slávě, jak to činí Haškův Švejk či román Muž bez vlastností od Rakušana Roberta Musila. Považuje za směšné, když mu občas přisuzují „slovanskou duši“, obsahující kult obskurní hloubky, hlučné a prázdné sentimentality. Odvolává se na varovný výrok Havlíčka-Borovského: Rusové etiketují rádi vše ruské jako slovanské, takže později může být etiketováno vše slovanské jako ruské.

Po někdejším zveřejnění Kunderova eseje se rozparádil v exilovém tisku hotový ruský cirkus. Zájemci o „případ Respekt“ jistě nepohrdnou informací, že šéfredaktor revue Svědectví Pavel Tigrid si nedal námahu Kunderův text otisknout, odkázal na jeho české znění v časopise 150 000 slov, zato pro zkreslující odsudky Milana Kundery rezervoval místa sdostatek. V prvním posametorevolučním Svědectví, vycházejícím tentokrát už legálně v Československu a určeném k masové četbě, vystoupil na úvod mezi autory polemik s dlouhou antikunderovskou obhajobu Ruska Milan Šimečka. Upoutá, že Martin M. Šimečka, nebožtíka to Šimečky syn, je právě onou figurou, která dnes vysedává v šéfredaktorském křesle inkriminovaného Respektu. Do příslušného udavačského čísla z 13.10. stvořil Šimečka elaborát s titulkem, ukradeným ze stati Lubomíra Martínka Majitel klíčů, publikované kdysi v časopise Střední Evropa. Reisenauerova ilustrace dámského přirození v nitru rudé hvězdy se ohromně podobá těm nejslabším dílům ruského „soc-artu“, prezentovaným jako kritika komunismu a prozrazuje, že cirkusové maringotky s „případem Respekt“ přijely z Východu.

Žvanírna nejen rozhlasová
První voják v poli určený k obětování vylezl na zostuzující pranýř hned 13.10. odpoledne. Radiožurnál veřejnoprávního Českého rozhlasu nevzal v úvahu všeobecně známou radiovou nepoužitelnost šéfa kulturní rubriky časopisu Týden, předtím věrného redaktora Respektu Jiřího Peňáse, a vzdor jeho logopedickým, vyjadřovacím potížím v češtině jej oslovuje. Peňás, vynervován snahou splnit úkol, cosi šišlá a koktá o důvěrohodnosti Respektu i autorů, zatímco vyjevený moderátor si plete Frankfurt s Francií a podsunul Kunderovi výrok o atentátu na autora, prý vypočítaný na zahájení „knižního veletrhu ve Francii“. Peňás, prokazující tu svým chlebodárcům medvědí službu, posluchačům vyzvonil, že ono „odhalení“ je výsledkem několikatýdenní spolupráce (!) Ústavu pro studim totalitních režimů s Respektem, a Peňásova sdílnost by se ani trochu neměla líbit principálovi ústavu Pavlu Žáčkovi. Zmaten vlastním blekotáním Peňás ve své estrádě závěrem navrhuje, aby pravost esenbáckého dokumentu přece jen byla dána k „přezkoumání chemikům“.

V reji komických nečeských útvarů v písemném záznamu radiového rozhovoru s Pavlem Kosatíkem je omílán obrat „došlo k zatčení Dvořáčka“ (místo správného „Dvořáček byl zatčen“). Češtináře jímá hrůza, že se tu dočká i věty typu „Babička si sedla na židli tak prudce, až zapraskala“, kdy nevíme, zda praská židle, či babička. Vybavuje se nám proslulá řeč Milouše Jakeše, kolující kdysi na kazetách, a ve srovnání s jindy inteligentnějšími Kosatíkovými projevy vzniká dojem, že mu to jakýsi přepisovač provedl naschvál. Adam Drda, místo aby se zabýval případem svého děda a tvůrce Němé barikády, debužírujícího si s komunistickými písmáky na státní útraty v dobříšském zámku, ve vysílání Rádia Česko přikazuje, že nemáme co mluvit o Adamu Hradilkovi, je-li Hradilek nepřítomen. Mluvit o nepřítomném Milanu Kunderovi je naopak v souladu s Drdovou drzostí. Kdo čekal zastání pro Kunderu od spisovatelského kolegy Jiřího Gruši, dočkal se v rozhlase rozpačitě diplomatických pazvuků „ááá…ééé“, nikoli zásadního zpochybnění Respektu, který patřil už začátkem 90. let ke Grušově oblíbené lektuře. Spisovatel Jaroslav Rudiš si už zjara přihřál na Kunderovi polívčičku a svou kapelu U-Bahn, v níž vydává neartikulované diluviální skřeky, označuje za inspirovanou Milanem Kunderou. Dnes pak s předstíraně jelimánkovitou shovívavostí vykládá, že i po tom, co se o Kunderovi dozvěděl, bude jeho knihy rád číst. Šéf agentury DILIA JUDr. Jiří Srstka, hrající si na Kunderova přítele a iniciátora uvedení Ptákoviny, předal posluchačům informaci vycucanou z prstu: Kundera se prý hodlá s Respektem soudit. Nikdo kromě Srstky tuto zprávu nepotvrdil a právě v žalobě proti Respektu by se ztrácel celý vtip věci. Smích Ptákoviny totiž vysvléká z talárů do naha i nekompetentní soudce a navíc upozornil, že ani státního zástupce u nás evidentní trestný čin pomluvy nijak neinteresuje.

Zlatou medaili v parazitování na Kunderovi zaslouží vedoucí katedry české literatury na Karlově univerzitě Petr A.Bílek. V rozhovoru s Jiřím Peňásem pro časopis Týden je o přetřásané kauze řeč jen minimálně. Zato udeří do očí fotografie Bílka, pod níž čteme slogan přímo reklamní, že „docent doktor Bílek má rád Rolling Stones, Jamese Bonda a fandí Spartě, není tedy žádný suchar“. To však nepřekvapí nikoho, kdo zná vrchol jeho pedagogických zjištění, že literaturu lze nejlépe přiblížit mládeži komiksem. Josef Mlejnek v časopise 51Pro nepochybuje, že Kundera patří mezi hříšníky. S vytřeštěným zrakem ortodoxního popa a s bimbajícím se vykuřovadlem v ruce by mu proto rád přinesl věčné spasení. To ovšem Kundera nepotřebuje.

Co s tebou, Respekte?
Václav Havel jako umělec-divadelník jasnozřivě vidí, že obvinění vznesené proti Kunderovi si nemůže klást nárok na pravdivost už z toho důvodu, že celá věc byla špatně, ba hloupě zinscenována. V podobném duchu hovoří francouzský filozof Bernard-Henri Lévy, který se už před zveřejněním petice jedenácti světových spisovatelů veřejně vyslovil pro solidaritu s Milanem Kunderou. Zaujme, že v prohlášení, o kterém informoval španělský list El País a tuzemská média o něm naopak mlčela jako hrob, figuruje vedle Lévyho a Fernanda Arrabala i Michel Houellebecq - autor, jehož knihy u nás byly podrobeny důkladné překladatelské cenzuře.

Šéfredaktor Šimečka nerozumí literatuře a nečetl knihu Loupání cibule (vydanou u nás pod špatně přeloženým titulem Při loupání cibule), když je ochoten být citován v německém listu Die Welt s tím, že nynější případ se podobá mlčení laureáta Nobelovy ceny Güntera Grasse o jeho údajné službě v SS. Grass totiž v knize o ničem takovém konkrétně nemluví a jestliže se podobně jako Šimečka vyjádřil k věci v Respektu ještě před českým vydáním Loupání cibule redaktor Viktor Šlajchrt, znamená to, že Šlajchrt neumí německy. O úrovni znalosti jazyků ostatně svědčí i bídný překlad románu Fasáda německy píšící autorky Libuše Moníkové, který spáchala jiná figura notoricky spojená s Respektem, Zbyněk Petráček.

Důvěryhodnost. Neklame-li mě paměť, Jaroslav Formánek, nedávný navrátilec z pařížské emigrace šupky dupky klusající redaktorovat právě do Respektu, vysílal v 90. letech z české redakce BBC do éteru pomlouvačnou informaci, že francouzsky psaný román Milana Kundery L´identité hodnotila tamní kritika jako velmi špatný. Opak byl pravdou. Upoutá, že dle tiráže pracuje pro Respekt také Viktor Janiš, který porušení autorských práv, tedy nedávný pirátský převod Identity do češtiny, hodnotil jako „buditelský čin“. A že zároveň jde na ruku i další podvodné akci a v poznámce v týdeníku A2 se zastává zcela katastrofálního překladu knihy Michela Houellebecqa Elementární částice, navrženého na letošní anticenu Skřipec.

Co s Respektem, když nerespektuje princip střetu zájmů a tiskne text jakéhosi Petra Dytrta, který je prezentován jako recenze, zároveň však byl v naprosto stejném znění určen jako doslov, aby za vydatné pomoci překladatelské cenzorky Jovanky Šotolové znehodnotil svým zavilým nadávačstvím jiný Houellebecqův román, Možnost ostrova? Co s Respektem, když tu před námi stojí oživen smíchem Ptákoviny celý ten spolek, včetně Jáchyma Topola? Topola jako spisovatele, jehož knihy jsme mohli letos najít na pařížském knižním veletrhu na českém stánku v ruštině, který se ale vzdor svému deklarovanému rusofilství bojí medvědů? Kam se vytratila investigativnost, když na Slovensku, kde měl pro Respekt zkoumat situaci tamních huňáčů, se Topolovi sevřela zadnice strachy a autor „reportáže“ hloupoučce přiznává, že učinil vše, aby žádného tatranského míšu nepotkal? Že i komický příběh o Topolu a medvědovi měl zůstat s respektem k Respektu ututlán, o tom svědčí úporná snaha šéfredaktora ministerského Portálu české literatury Radima Kopáče vyškrtnout Topolovo jméno z titulku mé „medvědí“ glosy v rubrice Mimochodem. Jsme sice nabádáni nehledat v nynějším „případu Respekt“ organizované spiknutí. S kým tu drží Kopáč basu je ale jasné, když mi ve dnech, kdy je připravována udavačská „aféra Respekt“, jako pravidelnému externímu autorovi Portálu na písemně opakovaný návrh recenzovat text Ptákoviny odpověděl zarytým mlčením. Ptákovina oživila cirkusové figury, z šéfa ministerských stránek je naopak mrtvý brouk.

Emile, je to nemilé
Když docent vědeckého komunismu ve výslužbě a šachista (navenek bezvýznamná figura v pozadí jménem Vlastimil Bouček) přesvědčuje níže podepsaného autora této stati, že by po Šimečkově nástupu na šéfredaktorský post měl opět spolupracovat s Respektem, je třeba větřit čertovinu. Do Respektu jsem napsal několik textů. Jiří Peňás, sympatizující s pravoslavím, byl přímo nadržený na rozbor pravoslavně orientované prosrbské mise rakouského spisovatele Petera Handkeho. Svinstvo, jehož dosah si v plné míře uvědomuji až v těchto dnech, od něhož se distancuji a za sebe se Milanu Kunderovi omlouvám, vyrobil Respekt 21.7.2000. Tehdy mi do textu o španělském vydání románu La ignorancia redakce Respektu bez mého vědomí a souhlasu zákeřně vepsala lživý podtitulek obsahující slova, že Kundera „opět útočí na Čechy“. Spolupráci s partou přepisovačů hodných „vymiškování“ jsem ve vlastním zájmu ukončil ve chvíli, kdy mi editor Tomáš Pěkný hodlal v příspěvku o kýči překroutit Kunderovy úvahy z Nesnesitelné lehkosti bytí a na otázku, zda snad má něco osobně proti Milanu Kunderovi, zrudl a nadmul tváře jako krocan.

Zapomenutou, dosud navenek zcela okrajovou, díky Ptákovině a „případu Respekt“ však stěžejní oživlou figurou je bytost podepisující se jménem Emil Szirmai. Při jedné z návštěv Prahy v 90. letech mě v nestřežené chvíli dohnal tento přízrak, spojený s mým působením v letech 1981-1985 v instituci zvané Ústav pro výzkum kultury a s následnou emigrací. Szirmai se mi pochlubil, že spolupracuje s Respektem. Nelhal. Přečtěme si třeba jeho text Mentálně retardovaný systém (Respekt, 25/1999), v němž spolu s Jindřichem Šídlem rozebírají tematiku zvláštních škol, oběma zřejmě velmi blízkou.

Szirmai, o kterém se proslýchalo, že je Maďar, nereagoval za dob svého působení ve jmenovaném ústavu na mou maďarštinu zděděnou po babičce a budil dojem, že i češtinu ovládá mizerně. Do prezenční knihy zaznamenával své brzké odpolední odchody na městský výbor KSČ za „soudruhem Kapkem“. Šachista Szirmai se také rád nimral v textech svých kolegů a jednoho dne nezván vytanul v mé kanceláři s „kamarádskou“ radou, abych „brzdil“ své „nemarxistické“ sklony, které jsou „v rozporu s vedoucí úlohou dělnické třídy“. Těžko pochybovat, že právě on byl hlavním ideologickým našeptávačem donášejícím zprávy řediteli ústavu Ladislavu Gawlikovi, který dnes na rozdíl od jiných přispěvatelů disponuje enormním prostorem pro své šroubované texty ve výtvarném časopise Ateliér, řízeném šéfredaktorkou Blankou Polákovou. Těžko pochybovat, že právě Szirmai tenkrát inicioval celoústavní schůzi za předsednictví náměstka Martina Cejpa. Cílem onoho sezení bylo, jak to náměstek nešikovně formuloval, „odnaučit soudruha Knappa myslet“. Ve skutečnosti však zazněla výhrůžka ztrátou zaměstnání a následnými sankcemi spojenými s komunistickým zákonem o příživnictví, která mě přiměla k politické emigraci.

Leccos by o věci mohli vyprávět mí tehdejší kolegové z ústavu, dr.František Malina a ing. Jan Šolta. Rozpomínám si na jakési setkání v 90. letech, kdy jsem redaktory Respektu (seděl mezi nimi nejspíš i šéfredaktor Vladimír Mlynář, ale není mou povinností si to pamatovat) upozornil, s kým mají ve svém spolupracovníkovi Emilu Szirmaiovi tu čest. Na repliku jednoho z nich - „Ále Emil, to víte, to je takový zvláštní člověk“ - odpovídám inspirován aktuálním „případem Respekt“ slovy: „Emile, je to pro tě nemilé.“

Nechť se Ústav pro studium totalitních režimů zabývá namísto šíření pomluv a mlácení prázdné slámy tímto zapomenutým, zásluhou Respektu však veřejně oživlým případem. Neví-li, co si s ním počít, nechť hledá inspiraci v románu Penzista od Friedricha Dürrenmatta: v něm vyučuje neschopné zločince jejich řemeslu profesionální policista. Neschopní policisté nechť jdou naopak do učení k poctivým profesionálním zločincům.



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 82540 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA