Pavel Kučera – soudce v průsečíku skandálů

Zdeněk Jemelík

Každého, kdo sleduje dění v justici, musela zaujmout zpráva, že vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová podala návrh na kárnou žalobu na svého jediného místopředsedu Pavla Kučeru kvůli jeho účasti na údajných utajených schůzkách exministra Pavla Němce a nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, na nichž se mělo domněle jednat o způsobu, jakým by se dalo zabránit soudnímu projednání obvinění proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Překvapivá byla především pro obviněného, jenž mi v úterý večer potvrdil, že písemné vyhotovení kárné žaloby dosud neobdržel, paní předsedkyně ho o svém zákroku neinformovala a dověděl se o ní pouze ze sdělovacích prostředků. Inu, žijeme v českém Absurdistánu.

Zpráva je poněkud překvapivá vzhledem k  střízlivé reakci Ivy Brožové na první pokusy o skandalizaci nezákonně sledovaných účastníků schůzek, kdy se vyjádřila, že obsah zveřejněných zpráv není dostatečně průkazný, aby bylo možné z něj vyvozovat skandalizující závěry. Ani později za ně Pavla Kučeru nekritizovala. Naopak její rozhodnutí zapadá logicky do pásma událostí, zahájených stížností ministra Pavla Němce prezidentovi republiky na neuspokojivou úroveň jejího způsobu řízení Nejvyššího soudu ČR a neochotu respektovat ministra. Následovalo odvolání Ivy Brožové z funkce prezidentem republiky, proti němuž se odvolala k Ústavnímu soudu ČR. Ten rozhodnutí hlavy státu zrušil spolu s příslušným paragrafem zákona o soudech a soudcích, o který se Václav Klaus opřel s odvoláním na svou ústavní pravomoc. Nastal pak stav neodvolatelnosti předsedů a místopředsedů soudů. Spor mezi Ivou Brožovou a prezidentem pokračoval po jmenování jí nenáviděného Jaroslava Bureše dalším místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, jež opět zrušil na její návrh Ústavní soud ČR. Ustanovení Jaroslava Bureše do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ČR bylo umožněno jeho předchozím jmenováním soudcem Nejvyššího soudu ČR a souhlasem právě místopředsedy soudu Pavla Kučery, uděleným se svolením Soudcovské rady Nejvyššího soudu ČR v době nemoci paní vzdoropředsedkyně. Soudcovská rada se později rozpadla po odstoupení tří jejích členů, údajně na protest proti setrvání Ivy Brožové v úřadě. Není tajemstvím, že Pavel Kučera patří k četným soudcům, kteří její válku proti hlavě státu neschvalují a jsou přesvědčeni, že rozhodnutí o jejím odvolání bylo správné. Dalo se tedy očekávat, že se Iva Brožová dříve nebo později obrátí proti němu, když soustavné napadání prezidenta již ztratilo půvab novosti, a exministr Pavel Němec je jako terč projevů jejího velikášství nepoužitelný, protože na veřejnosti nevystupuje. Účast na schůzkách s exministrem Pavlem Němcem jí zjevně posloužila jako záminka k projevení nevole, vyvolané postoji Pavla Kučery v jejím sporu s prezidentem. Podáním kárné žaloby se tak stal Pavel Kučera spojovacím článkem mezi dvěma skandály v resortu spravedlnosti – války Ivy Brožové s hlavou státu a nezákonným zásahem Renáty Vesecké do trestního stíhání Jiřího Čunka.

Pavel Kučera je původně advokát, později soudce okresního a krajského soudu. Působil jako zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Pak jej přivedl Otakar Motejl na Nejvyšší soud ČSFR. Když jej Federální shromáždění v květnu 1991 volilo jeho soudcem, v hodnocení jeho osobnosti se psalo, že „je vynikajícím právníkem, je velmi pracovitý a uvážlivý. V době, kdy vykonával funkce soudce u okresního a krajského soudu, vždy patřil mezi soudce, kterým jejich vysoká odbornost dovolovala i v minulosti prosazovat všeobecně platné principy práva a morálky.“ Na Nejvyšším soudu ČSFR působil jako předseda trestního kolegia. Po rozpadu federace přešel v únoru r.1993 na Nejvyšší soud ČR jako jeho místopředseda, jímž je dosud. Předsedové Nejvyššího soudu ČR přicházeli a odcházeli, Pavel Kučera zůstával a neměl s nimi konflikty. Jako třetí nastoupila v dubnu r. 2002 Iva Brožová. Proti slibným začátkům a bezkonfliktní kariéře se kárnou žalobou jeho postavení podstatně změnilo.

Pochybuji, že kárná žaloba bude úspěšná. Zák. č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích v §87 definuje kárné provinění jako zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Pavel Kučera byl obviněn na základě nezákonného sledování neoprávněnými osobami, přičemž podezření z něho vyvozená jsou pouhými spekulacemi. Schůzky s Pavlem Němcem se uskutečnily, a bylo jich o dost více, než samozvaní fízlové odhalili, neboť oba pány pojí soukromé přátelství, jež má s jejich pracovní činností společné jen to, že jim dění v justici dodává látku k rozhovorům. Jejich setkávání má společenský charakter a nic na tom nemění ani občasná účast Renáty Vesecké, která zůstává příjemnou společnicí i v přítomnosti lidí, kteří otevřeně usilují o její odvolání. Navíc zásah ve prospěch Jiřího Čunka se odehrál v soustavě státních zastupitelství, která je od justice oddělena právně, organizačně i personálně a místopředseda Nejvyššího soudu ČR v ní nemá žádný vliv. Chce-li někdo vytýkat Pavlu Kučerovi, že jel do Ostravy ve své pracovní době „projet“ nový automobil Pavla Němce, měl by si uvědomit, že jde o vysokého ústavního činitele, který nemusí „píchat“ příchody a odchody ze zaměstnání a z nezvládání pracovních úkolů ho dosud nikdo neobvinil, natož aby mu je dokázal. Pokud by na takto nedostatečných základech mělo být postaveno naplnění skutkové podstaty kárného provinění, museli bychom si přiznat, že žijeme v orwellovském státě pod vládou Velkého bratra, v němž nemáme právo na soukromí. Došlo-li by následně k ohrožení beztak nevalné důvěry veřejnosti v justici, nebyl by to přímý důsledek účasti Pavla Kučery na přátelských schůzkách, ale výsledek mediální manipulace, která jednou udělá z neznámého tuctového amerického profesora ekonomie miláčka národa a příště dle libosti nedůvěryhodnou osobu z kohokoli z nás. Kárný senát by ale měl být vůči mediální manipulaci odolný, a věřím, že kárný senát Vrchního soudu v Praze vykáže nejméně stejnou odolnost, jakou prokázal soudce Vítězslav Rašík vůči mediální kampani Františka Janoucha a dalších agitpropčíků Ergüna Uzunoglu.

Podivné je v této souvislosti jednání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který údajně dopisem vyzval paní vzdoropředsedkyni, aby se zabývala chováním Pavla Kučery. Nepřijatelné je již to, že pan ministr jedná na základě spekulací, opírajících se o výsledky nezákonného fízlování ústavních činitelů neoprávněnými osobami. Popírá tím platnost Listiny základních práv a svobod a dalších právních norem. Od ministra spravedlnosti bych takové neprofesionální chování nečekal. Mimo to nepřímo připouští správnost domněnky původců „schůzkového skandálu“, že schůzky měly souvislost se zásahem Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka. Z logiky věci pak dále vyplývá, že přisvědčuje stanovisku, že nejvyšší státní zástupkyně se provinila. Pokud by totiž dále platilo, že její zásah do kauzy Jiřího Čunka byl zákonný, na schůzkách Pavla Němce a jeho společníků by nebylo vůbec nic závadného a žádná senzace by se nakonala, tím méně by vznikl důvod pro kárnou žalobu na Pavla Kučeru. To je ovšem obrovská změna v jeho postojích. Když Renáta Vesecká uskutečnila své salto mortale, zakryl svým stanoviskem jeho nezákonnost, ačkoli bylo na místě, aby ji okamžitě postavil mimo službu a navrhl vládě její odvolání. Zaujal-li dnes opačný postoj k věci než na začátku, měl by místo podávání nesmyslných kárných žalob a podnětů napsat resignační dopis.

Jeho chování je zvláštní i v přístupu k institutu kárného řízení samému. V tomto případě nepřímo vyvolal kárné řízení v nicotné důkazní situaci. Avšak když Iva Brožová po delší dobu opakovaně vystupovala ve sdělovacích prostředcích s projevy, zaměřenými na snižování autority prezidenta republiky, odmítl podnět ke kárné žalobě, který podal spolek Šalamoun, jenž paní vzdoropředsedkyni vytýkal neslušné porušení povinné loajality vysoké státní úřednice. Nakonec pak na ni podal kárnou žalobu kvůli fiktivnímu provinění, jež jí patrně před kárným senátem nesporným způsobem neprokáže. Nejde tedy patrně tolik o to, čeho se kdo dopustil, ale kdo se cítí poškozen, a kdo je obviněný.

V této souvislosti je třeba se pozastavit i nad chováním Renáty Vesecké. V celém skandálu kolem Jiřího Čunka je přece nejvyšší státní zástupkyně nejdůležitější jednající osobou. Jediná měla pravomoc, kterou mohla zneužít ve prospěch Jiřího Čunka. Žádný z účastníků „podezřelých“ schůzek nemá nástroj, jímž by ji mohl přinutit k nezákonnému jednání. Za zásah do kauzy Jiřího Čunka je odpovědná pouze ona sama. Je také nejvíce ohrožena, neb ji v nejlepším případě patrně čeká osud Jana Kubiceho. Nebyla napadena jen ona, ale i její úřad monitorováním telefonních rozhovorů vedoucího jejího sekretariátu. Není pochyb o tom, že lidé, kteří rozpoutali štvanici na ni, Pavla Němce a Pavla Kučeru, jednali nezákonně a zasluhují trestní postih. Nejvyšší státní zástupkyně má v rukou prostředky, jimiž by je mohla volat k odpovědnosti, ale zdá se, že nic nepodnikla. Mlčí, nepřitahuje k sobě pozornost. Po válečnickém pokřiku z počátku jejího jednání ve prospěch Jiřího Čunka to je pozoruhodná změna. Je možné, že se přikrčila a věří, že bouře se přes ni přežene(například na hlavu Pavla Kučery), aniž by jí pocuchala účes.

Okrajovým doprovodným jevem skandální situace jsou vystoupení veřejného ochránce práv Otakara Motejla, jenž kdysi uvedl Pavla Kučeru a Marii Benešovou na vzestupnou dráhu. Dnes označuje místopředsedu Nejvyššího soudu ČR za ostudu české justice. Od bývalého advokáta a předsedy Nejvyššího soudu to je nehoráznost, protože na základě svých profesních zkušeností by měl poznat, že důkazy, na nichž stojí obvinění proti Pavlovi Kučerovi, jsou nicotné, a byly získány nezákonným způsobem a osobami, jež k fízlování skandalizovaného trojlístku neměly oprávnění. Vzpomínám si, že se Otakar Motejl kdysi vyjádřil, že by nechtěl skončit jako jeho otec, jenž už sice nemohl, ale stále se držel soudcovského křesla. Ztráta rozlišovací schopnosti, kterou útokem na Pavla Kučeru vykázal, nasvědčuje tomu, že na svůj postoj z mladších let ke své škodě pozapomněl. Jeho vystoupení má ovšem ještě jednu stránku. Veřejný ochránce práv není neodpovědný novinář nebo bavič společnosti u hospodského stolu, ale významný ústavní činitel se značnou neformální autoritou, jehož výroky mohou způsobit snížení společenského prestiže napadeného místopředsedy Nejvyššího soudu ČR. Kdyby stejně jako on začal hovořit prezident republiky, novináři by spustili pokřik o útoku na nezávislost soudců, ale Otakara Motejla neokřikne vůbec nikdo. To nemění nic na tom, že jeho základní postoj ke skandálnímu zásahu Renáty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka a k odvolání olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána odpovídá právnímu stavu věci. Je pouze nepochopitelné, proč činí odpovědným právě místopředsedu Nejvyššího soudu ČR za nepřístojnosti, které nemohl způsobit, neb nebyl vybaven odpovídající pravomocí.

V souvislosti s kauzou Jiřího Čunka byl vyšetřován kpt. Milan Šošovička, ze svých míst odešli kvalitní státní zástupci Ivo Ištván a Igor Stříž, na Pavla Kučeru čeká řízení před kárným senátem, dá se tušit, že dříve nebo později půjde za svou dobrotu na žebrotu také Renáta Vesecká. Ti všichni nějakým způsobem zaplatí za to, že Jiří Čunek byl možná zachráněn před soudním projednáním obvinění proti němu. Vědomě říkám „možná“, protože státní zástupce Radim Obst neměl možnost vyhodnotit uzavřený spis z přípravného řízení a rozhodnout, zda podá obžalobu. A stejně tak „možná“ byl Jiří Čunek „zachráněn“ před vynesením zprošťujícího rozsudku. Výroky autorit, jakými jsou předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský či veřejný ochránce práv Otakar Motejl, dokazují, že za účelem ochrany soukromého zájmu Jiřího Čunka bylo vyvoláno závažné protiprávní jednání. Důsledkem je zpochybnění platnosti základních pilířů našeho právního řádu, k nimž především patří zásada rovného postavení občanů před zákonem. Politik s odpovědností k vlasti by odmítl tak vysokou cenu, kterou stát zaplatil za jeho netrestatelnost. Jiří Čunek měl dobrodiní Renáty Vesecké, Arifa Salichova a Petra Coufala odmítnout a v případě nezbytí statečně se postavit soudu. Takto by jednal slušný člověk, vědomý si své neviny. Něčím z toho zřejmě Jiří Čunek není. Jeho úsilí o návrat do vlády za těchto okolností pokládám za drzost člověka, jenž ztratil jakýkoli smysl pro obecnou lidskou slušnost. Tvrdím to s vědomím, že orgány činné v trestním řízení, v tom i soudy, vyrábějí určité procento zmetků a žádný obviněný si nemůže být jist tím, že obvinění proti němu bude posouzeno skutečně objektivně a spravedlivě. Ale člen vlády si nemůže přisvojit výsadní právo na ochranu před možností, že by se stal obětí zmetkového řízení, když běžnému občanovi by se jí nedostalo. Rozumím Karlu Schwarzenbergovi, jenž nehodlá zůstat ve vládě, do které se vrátí Jiří Čunek.

Není bez zajímavosti, že Pavel Kučera je považován za „prezidentova muže“, zatímco Iva Brožová a Jiří Čunek stojí na opačné straně barikády. Útok na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR tak lze chápat jako přenesení války Ivy Brožové proti hlavě státu na jiné pole. Není mi pouze jasné, proč se v této části pranice ujal iniciativy Jiří Pospíšil, který snad do „antiklausovského“ tábora nepatří.