Spřízněni lží

Zdeněk Jemelík

V nejmenovaném městě, v nejmenované ulici, se nachází nejmenovaný obchůdek nejmenovaného majitele. Neuvádím bližší podrobnosti, abych se nedotkl cti účastníků příběhu. Všichni, jichž se příběh týká, znají uvedené skutečnosti, znají se navzájem a vědí, jak se věci mají. Pokud si tento článek přečtou a zastydí se, což neočekávám, budou se stydět jen sami před sebou a uzoučkým okruhem zasvěcených, takže jejich pověst neutrpí újmu. Obchůdek je zajímavý tím, že se líbil lupičům. V uplynulém desetiletí byl třikrát přepaden. Šňůru přepadení přeřízl majitel, který při třetím pokusu útočníky zastřelil. Podle biologických stop neměli s předchozími útoky nic společného, takže jejich pachatelé zůstávají nadále neznámí.

Z prvého přepadení byl obviněn a po vazebním stíhání obžalován mladý, dosti úspěšný podnikatel Silvestr N., který měl poněkud konfliktní vztahy s některými místními policisty, s nimiž přicházel do příležitostného soukromého styku. Zdá se, že své uniformované vrstevníky dráždil odlišností své finanční situace a způsobu života. Zajímal je do té míry, že si zaznamenávali průjezdy jeho auta okolím jejich služebny, ačkoli proti němu nebylo vedeno trestní řízení. Silvestr si z vazby přinesl celoživotní zdravotní následky, je invalidní. Obžaloba, kterou podal jeden ze „starých osvědčených soudruhů prokurátorů“, kteří dosud zaplevelují soustavu státních zastupitelství, byla tak chatrná, že před soudem neobstála. Silvestr byl nicméně odsouzen k podmíněnému trestu za účast na prodeji kradených věcí (zlomyslná poznámka autora: soud „zakryl“ nesmyslnou vazbu). Prý měl podle nabídkové ceny poznat jejich nezákonný původ. Během přípravného řízení policisté ukázali poškozenému fotografie vytipovaných pachatelů, mezi nimi také Silvestrovu. Tehdy ho za pachatele neoznačil. Ostatně lupiči byli maskovaní a viděl je jen chvíli a v rozrušení, ale když se s ním později setkal v soudní síni, ihned ho „poznal“ jako jednoho z účastníků druhého loupežného přepadení. Během soudního řízení se soudkyni přihodila drobná nepříjemnost: na základě stížnosti veřejnosti byla napomenuta místopředsedou soudu za nevhodné chování v soudní síni.

Když byla prodejna přepadena po druhé, přišli si policisté pro Silvestra znova. Tentokrát jim soudce nepovolil uvalení vazby. K pokusu o loupež došlo čtyři měsíce po Silvestrově návratu z vazby. Rozumného člověka by napadlo, že by se mohl vydat na loupežnou výpravu pouze v případě, že by zešílel: měl v čerstvé paměti utrpení z vazby kvůli podezření z prvního přepadení, věděl, že ho osádka prodejny viděla u soudu, a ke všemu pachatelé se tentokrát nemaskovali – nejspíš proto, aby usnadnili dopadení. Toto se stalo v r.2000 a případ dosud nebyl uzavřen.

Obžaloba byla podána až pět let po činu, když vyšetřování bylo až na drobnosti uzavřeno zhruba po roce. Žalobkyně měla dost času na její přípravu, což se v její kvalitě neodrazilo. Ve spisu chyběl protokol o sejmutí pachové stopy podezřelému, a když si jeho dodání vynutila obhajoba, státní zástupkyně přinesla cár papíru, který nemá náležitosti úřední listiny. Soud pak sice důkaz pachovou stopou vyloučil, ale gentleman soudce za předložení možného falza nehnal žalobkyni před kárný senát za pohrdání soudem. Až šest let po činu poslala policie soudu s omluvou výsledky daktyloskopických a trasologických šetření, jež svědčí jednoznačně ve prospěch obžalovaného. Nenašly se výsledky rozborů vzorků biologických materiálů, jež byly obviněnému odebrány v cele předběžného zadržení.

Ve věci byly vyneseny již čtyři prvostupňové rozsudky. První byl odsuzující, tři další zprošťující. Státní zástupkyně se po každém rozsudku vždy znova odvolává a věc se tím znova dostává do rukou soudkyně, jež soudila první loupežné přepadení. Mezitím se totiž stala starší předsedkyní odvolacího senátu, který během tří let soudního projednávání této věci neuskutečnil ještě žádné veřejné líčení a vydal pět usnesení v neveřejném zasedání. Kromě toho, že čtyřikrát zrušil rozsudek nalézacího soudu, nařídil ústavní psychiatrické vyšetření obžalovaného. Poslední uvedené rozhodnutí zrušil Ústavní soud ČR. Paní předsedkyně odvolacího senátu má poněkud častější konflikty se stranami řízení a s veřejností, než je u zdejšího soudu zvykem. Mimo to se o ní ví, že byla členkou senátu, který poslal za mříže Václava Havla. O jejím dobře vyvinutém smyslu pro ústavně chráněná práva účastníků řízení tak lze pochybovat. Její senát i ona sama se chová k Silvestrovi nevlídně. Je možné, že nezapomněla na pokoření při projednávání prvního loupežného přepadení, ale to je jen spekulace. Kromě zmíněného pokusu o šikanování psychiatrickým vyšetřením se osobně paní předsedkyně dopustila dalšího ošklivého faux pas. Když se konečně rozhodla uskutečnit veřejné zasedání k projednání odvolání žalobkyně proti zprošťujícímu rozsudku a poslala pozdě obsílky, pokusila se zajistit si jejich včasné vyzvednutí písemnou pohrůžkou obžalovanému, že na něj uvalí vazbu, pokud si nevyzvedne obsílku a nedostaví se. Doplnila to výhružným telefonickým vzkazem prostřednictvím obhájce. Na její zjevně nezákonné jednání reagoval spolek Šalamoun podnětem k zahájení kárného řízení. Prý jí to vyneslo další napomenutí, ale případ nebyl jejímu senátu odebrán a nevlídné chování k obžalovanému pokračuje. Změna je jen v tom, že všechna usnesení od té doby podpisuje mladší předseda senátu, rovněž normalizační soudce.

Mezi státní zástupkyní a předsedkyní odvolacího senátu nastalo zvláštní souznění duší, jež lze právem označit za spříznění lží. Jejich chování působí dojmem, že obě dámy se rozhodly obžalovaného dostat za mříže, i kdyby byl svatý. Podle odvolacího soudu průtahy řízení, které již vstupuje do osmého roku od činu, zavinil nalézací soud, který se vzpouzí nevyvíjející se argumentaci státní zástupkyně a tlačen zrušujícími usneseními odvolacího senátu ji postupně probírá do stále větší hloubky a stále více ji cupuje na cucky. Skutečnost, že státní zastupitelství otálelo s podáním obžaloby, a pak ji podalo neúplně doloženou, odvolací senát velkoryse přehlíží, stejně jako obsesivní charakter tří odvolání, která až na poslední případ neobsahují nic nového. Když policie s šestiletým zpožděním dodala výsledky daktyloskopických a trasologických šetření, státní zástupkyně to v odvolání nepravdivě zaznamenala jako vložení důkazu v neprospěch obžalovaného. Odvolací senát to nekomentoval, ani nevyhodnotil jako pohrdání soudem, ale odvolání vyhověl. Šikanozní jednání státní zástupkyně i odvolacího senátu pak vyvrcholilo odvoláním proti druhému zprošťujícímu rozsudku. Je to věc, která stojí za obsáhlejší vysvětlení.

Jediným podstatným důkazem proti obžalovanému je tvrzení poškozeného, že v něm poznává jednoho z pachatelů. Trvá na tom, přestože podle jeho popisu měl být útočník o 20-25 cm vyšší než přepadený. To ale nesouhlasí s výškou obžalovaného.Poškozený vlastně říká: „útočník byl vyšší než obžalovaný, ale přesto je pachatelem obžalovaný“. Po druhém zprošťujícím rozsudku poslal poškozený dopis státní zástupkyni, v němž po sedmi letech od činu přinesl překvapující vysvětlení: při vstupu do místnosti, v které se pak utkal s pachatelem, musel překonat schod, útočník se mu proto jevil vyšší než ve skutečnosti. Existence schodu nebyla zaznamenaná při obhlídce místa činu ani později a poškozený si na něj vzpomněl až po sedmi letech, přestože výšková nesrovnalost v jeho popisu pachatele byla hlavní náplní sporů mezi obhajobou a žalobkyní. Tento důkaz-nedůkaz nebyl proveden před soudem, přesto státní zástupkyně jej použila v odvolání. Odvolací senát hrubou procesní vadu jejího postupu velkoryse přehlédl a zprošťující rozsudek znova zrušil. Překvapený předseda senátu nalézacího soudu, jenž se o nové skutečnosti dověděl až z usnesení odvolacího soudu, se nejdříve přesvědčil, že ve spisu není o schodu žádná zmínka,a pak se vydal sám na místo činu. Schod zde skutečně našel a dokonce jej s pomocí poškozeného změřil. Nařídil pak veřejné zasedání, v jehož úvodu přítomné informoval o návštěvě obchodu a jejím výsledku. Vyžádal si vyjádření stran řízení k jeho postupu s tím, že v případě nesouhlasu by šetření na místě činu proběhlo znova za účasti celého senátu a stran řízení. Všichni – přísedící, žalobkyně, obhájce – vyslovili s jeho jednáním souhlas. V návaznosti byl také přečten zmíněný dopis poškozeného, jenž se teprve takto stal důkazní listinou. Pokud byl postup předsedy senátu neobvyklý a z procesního hlediska v detailu nepořízení protokolu o návštěvě obchodu vadný, projednáním v soudní síni a vyslovením souhlasu všech účastníků řízení se změnil ve standardní úkon soudního dokazování. Následoval třetí zprošťující rozsudek. Přes hlasitě vyslovený a v protokolu z řízení zaznamenaný souhlas s postupem soudce se žalobkyně znova odvolala. V odvolání jej křivě obvinila z procesně nesprávného postupu při ověřování informace o existenci schodu a vytkla mu, že při jednání neprováděl dokazování. Odvolání budí dojem, že se nezúčastnila veřejného zasedání. Nicméně v posledním bodu měla tak trochu pravdu: mimo bezvýznamného dopisu poškozeného žádný jiný důkaz nebyl žalobou předložen, takže nebylo co zkoumat. Přestože nepravdivost jejích tvrzení musí být zřejmá z protokolu o zasedání, odvolací soud vzal její tvrzení za bernou minci. Nejen, že zrušil rozsudek, ale nařídil, aby další jednání bylo vedeno v jiném složení senátu. Celé řízení teď bude probíhat znova od začátku, takže konec je v nedohlednu, přičemž již byla prolomena hranice únosnosti trvání soudního řízení, kterou Evropský soud pro lidská práva stanovil na sedm let (koho zajímá, že je obžalovaný stále více závislý na podpoře psychiatra?). Obhajoba napadla usnesení ústavní stížností, neboť rozhodnutí v sobě skrývá možnost porušení ústavně chráněného nároku obžalovaného, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci. Je překvapující, že také Ústavní soud ČR přijal tvrzení žalobkyně o procesním pochybení soudce jako pravdu, kterou není třeba zkoumat.

Nemá smysl předjímat další vývoj řízení. O to mi ani nejde. Chtěl jsem jen na tomto příkladu předvést jeden z postupů, jimiž se vyrábějí zmatečné rozsudky: pokud se žalobce dohodne se soudem nebo obráceně, že obžalovaného je třeba „udělat“, vloží se do jejich závěrů účelová nepravdivá myšlenková konstrukce v jeho neprospěch, s kterou se pak dále nakládá jako s axiomem, čili se bere jako daná a dále se nezkoumá. Nechci ovšem tvrdit, že takto se soudí často, nebo dokonce vždy. Nicméně občas se na takový postup narazí, avšak zřídka v tak čisté podobě jako zde. Sklouzávají do něj státní zástupci a soudci, kteří nedokáží udržet na uzdě své skryté emocionální postoje ke stranám řízení. Ač patrně není podobných případů mnoho, jsou ospravedlněním požadavku, aby státní zástupci a soudci procházeli periodickým psychologickým prověřením jejich odolnosti vůči tlaku emocí.