Temná moc žalobců I.

Zdeněk Jemelík

Různé průzkumy veřejného mínění či čtenářské a posluchačské ohlasy na zprávy ze soudních síní opakovaně prozrazují, že česká veřejnost nemá důvěru v naše soudnictví. Při tom jen o něco více než 30% dotazovaných uvádí, že má s justicí přímou zkušenost, nebo má ve svém okolí někoho, kdo ji získal. Z toho plyne, že názory větší části veřejnosti nemají oporu ve vlastním poznání, ale nejspíš jsou ovlivněny obrazem justice, jaký vytvářejí novináři, píšící o probíhajících procesech. Přirozeně o dobře zvládnutých řízeních se obvykle píše málo a stručně. To všem nemění nic na skutečnosti, že v neurčitelném rozsahu občas dochází k selhání justice, k vynášení nespravedlivých rozsudků. Některé výstřelky mají až povahu justičních zločinů. Bolestné jsou přehmaty soudů v trestním řízení, kde cenou za špatné rozhodnutí soudce je nedůvodná ztráta osobní svobody, tedy statku, jenž je po životě a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána.

V odsuzování soudů za selhání v trestním řízení je ale neinformovaná většina veřejnosti částečně nespravedlivá, neboť neví nic o tom, že kvalita soudních rozhodnutí je přímo úměrná úrovni vypracování obžaloby a pečlivosti žalobce při přípravě důkazů. Soud vlastně neposuzuje čistou skutkovou podstatu souzeného případu, ale její virtuální obraz, zpravidla neúplný, poskládaný ze střípků informací, které posbírala policie pod dohledem státních zástupců. Mezi ním a holou skutečností je vždy určitý rozdíl. Čím je menší, tím snáze se soudu rozhoduje, tím menší je pravděpodobnost přehmatu. Někdy je obžaloba zpracována tak špatně, nebo je podložena důkazy tak nedostatečně, že soud si vytvoří nesprávný obraz souzeného skutku a vynese mylný rozsudek, aniž by měl vůči obžalovanému zlý úmysl. Zvláštní příchuti nabývají vady přípravy obžaloby v situacích, kdy se žalobce v soudním řízení snaží je překrýt houževnatou snahou o dosažení odsouzení obžalovaného za každou cenu, projevující se např. v opakovaných odvoláních proti zprošťujícímu rozsudku při nezměněné důkazní situaci.

Zájmu veřejnosti úplně uniká vliv žalobců na osudy obětí trestné činnosti, jimž se sice většinou dostane jejich prostřednictvím zastání státu, ale v jiných případech v důsledku selhání lidského činitele se svého práva nedomohou a zločiny na nich spáchané zůstanou nepotrestány. Poškozený má jen nepatrnou možnost bránit se stížností proti poškození svých práv státním zástupcem: stížnostní systém státních zastupitelství je nastaven tak, že naděje na úspěch stížnosti je nepatrná. Je zde nastolena obrovská nerovnost mezi pachateli trestných činů a jejich oběťmi, jež jsou znevýhodněny: podle čl.36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Zatímco nespravedlivě obžalovaný se může domoci nápravy selhání státního zástupce u soudu, na oběti trestné činnosti zůstává jen „jiný orgán“, v tomto případě opět státní zastupitelství. O osudu stížnosti velmi často rozhoduje napadený žalobce, který většinou hájí svůj falešně pojatý prestiž a svou pravdu, i když ji nemá.

Protože tyto okolnosti nejsou většinou veřejnosti známy, rozhodl jsem se začít psát seriál článků o temné moci žalobců, v němž bych na konkrétních případech ukázal, jakých přehmatů se nejčastěji dopouštějí.

Začnu případem trestního stíhání osm let starého loupežného přepadení prodejny, provedeného nemaskovanými pachateli. Z pachatelství jsou podezíráni dva mladí muži, z nichž jeden je cizinec. O jeho pobytu na území ČR v době spáchání činu má Cizinecká policie pochybnosti a pro orgány činné v trestním řízení zůstává stále nedostupný. Vyšetřování, soustředěné v podstatě jen na podezřelého českého občana, bylo ukončeno přibližně za rok. Žalobkyně pak potřebovala celé čtyři roky na to, aby pochopila, že podezřelého cizince asi v širém světě hned tak nenajde. Až pak vyčlenila jeho stíhání do samostatného řízení a po pěti letech od činu podala obžalobu na tuzemského obviněného. Časový odstup má sám o sobě špatný vliv na důkazní situaci. K přepadení došlo na podzim, v podvečer, za snížené viditelnosti a mezi několika málo svědky, kteří vypovídali na policii a jen někteří pak i před soudem, byli dva nezletilci. Ve svědeckých výpovědích v přípravném řízení jsou rozpory, jichž při dokazování před soudem přibylo, protože pětiletý odstup oslabil paměť svědků. V bezprostředním styku s pachateli byli dva svědci: majitel přepadené prodejny a prodavač. Od počátku popisují průběh přepadení poněkud odlišně, ale žalobkyni to nevadí: zabývá se důsledně pouze výpovědí majitele, která má až obsesivní charakter. Mezi jeho výpověďmi, jež během dlouhého řízení učinil, jsou někdy i podstatné rozdíly, ale v základním má jasno: pachatel, který ho napadl, byl o hodně vyšší než on, což obžalovaný není, nicméně v obžalovaném poznává pachatele s nezvratnou jistotou. Soud postupně zjišťuje, že obžalovaný není pro poškozeného úplně neznámou osobou: policisté mu ukázali jeho fotografii v souboru vytipovaných pachatelů jiného trestného činu a později ho viděl u soudu v jiném řízení. Při rekognici kolísal mezi ním a jedním z figurantů. Stojí za zmínku, že v přípravném řízení vypovídal svědek, jenž pozoroval prchající pachatele z okna v prvním patře. Uvedl, že jednoho z nich zná ze setkání v místní restauraci. Popsal ho jako muže podstatně vyššího než je obžalovaný, ale na něj podobného. PČR po této stopě nešla: obžalovaného nemusela hledat, měla ho v dosahu na pevné adrese.

Dalo by se očekávat, že obžaloba, podaná po tolika letech po činu, bude bezvadně doložena listinnými důkazy. Avšak není tomu tak. V soustavě důkazů hraje důležitou roli pachová stopa obžalovaného, údajně nalezená na třech předmětech, jichž se však dotýkal nezvěstný spolupachatel a další lidé. Jedním z nich je čepice, vylovená z kaluže, uměle usušená a následně předložená psovi. Po vyslovení pochybností obhajobou se o ní přestává mluvit, ve hře zůstávají dva záznamy pachové stopy. Ve spisu ale chybí protokol o sejmutí srovnávacího otisku pachové stopy obžalovanému, bez něhož jsou údaje neprůkazné. Obžalovaný ve výpovědi před soudem spontánně vypověděl, že mu nebyl odebrán otisk pachové stopy, ale naproti tomu mu byly odebrány vzorky vlasů a nehtů. Po výsledcích jejich zpracování není ve spisu zmínka. Až po protestech obhájce dodala žalobkyně soudu kopii faxové zprávy o sejmutí otisku pachové stopy, která nemá náležitosti úřední listiny: není podepsaná obviněným ani jeho obhájkyní. Přesto se žalobkyně stále drží tvrzení, že obžalovaného usvědčuje pachová stopa. Ještě později, sedm let po činu, PČR zašle soudu protokoly o daktyloskopických a trasologických šetřeních na místě činu. Doprovází je omluvným dopisem, v němž doznává, že jejich pozdní dodání je neomluvitelnou chybou policistů, kteří již své působení u PČR ukončili. Výsledky svědčí ve prospěch obžalovaného, nicméně žalobkyně označí v odvolání dodané protokoly jako dodatečný důkaz v jeho neprospěch. Nadřízení žalobkyně se odmítají zabývat otázkou, proč listiny, jež měly být součástí spisu ve chvíli podání obžaloby, v něm nebyly, natož aby chtěli vyvodit závěry ze zjevné nedbalosti své podřízené. Sedm let po činu žalobkyně „objevuje Ameriku“, o které není ve spisu zmínka: aniž by předložila soudu důkaz, v odvolání uvádí, že v přepadené prodejně je schod a vyslovuje domněnku, odporující ostatním zjištěním, že poškozený stál při souboji s pachatelem pod schodem, a proto má utkvělou představu, že byl útočník o hlavu vyšší než on. Odvolací soud přijímá toto pozdní zjištění jako jeden z důvodů pro zrušení zprošťujícího rozsudku. Překvapený předseda senátu, jenž se o existenci schodu dověděl až z odvolání státní zástupkyně a usnesení odvolacího soudu, provede šetření na místě, o němž podává zprávu při nejbližším veřejném zasedání. S jeho postupem souhlasí senát, obhajoba i žalobkyně. Žalobkyně pak až následně provede důkaz čtením dopisu poškozeného, který si po osmi letech uvědomil, proč vlastně považoval pachatele za vysokého muže. V odvolání proti dalšímu zprošťujícímu rozsudku žalobkyně napadla předsedu senátu kvůli jeho šetření v prodejně, s nímž sice vyslovila souhlas, ale v odvolání je označila za procesní pochybení. Odvolací soud pak zrušil v pořadí čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně a nařídil změnu senátu (žalobkyně si vyvzdorovala, aby byl obžalovaný odebrán svému zákonnému soudci, čímž se má dosáhnout toho, aby byl soud prvního stupně přinucen vyhodnotit důkazy shodně s názorem odvolacího soudu).

Po špatně připravené obžalobě napsala žalobkyně čtyři útlá odvolání, která se textově liší jen v detailech. Soud byl její tvrdošíjností přinucen pitvat důkazy do nejmenších podrobností. Zatímco první rozsudek měl 11 stran, čtvrtý jich má již 27. Díky houževnatosti nedbalé žalobkyně bylo prvostupňové řízení po osmi letech od činu a třech letech od podání obžaloby zahájeno znova od nuly, v jiném složení senátu. Trestní stíhání narušuje život obžalovaného již osm let. Je přirozené, že je psychicky na dně a navštěvuje psychiatra.

Zde končím s tím, že hodlám pokračovat v sérii předkládáním skutečností tak, aby si čtenáři udělali představu o oprávněnosti populistického volání po nezbytnosti zvýšení nezávislosti státních zástupců.