Spravedlivé daně podle ČSSD

Luboš Zálom

Volební kampaň se blíží kvapem do finále, a bez nějaké složité a sáhodlouhé analýzy se dá říct, že její náplň by se dala zhruba shrnout do několika pojmů: lež, špinavost, demagogie, pohrdání a podceňování voličů. Tento dojem z letošní kampaně má velká část lidí, u některých bohužel vede až k ignorování voleb. Když si uvědomíme, že značnou část lží a demagogie má na svědomí ČSSD, můžeme se jen ptát, jestli cílem její špinavé kampaně je jen poškození ODS, ale i záměrné znechucení voličů – sociologové tvrdí, že malá účast ve volbách by výrazně pomohla právě levici.

Kromě kampaně „ODS mínus“, demagogických televizních spotů, nebo bezostyšného lhaní v televizních diskuzích je ale v kampani socialistů najít méně zjevné příklady demagogie a pohrdání inteligencí voliče i právy jednotlivce. Jako jeden za všechny bych vybral heslo „Chceme spravedlivé daně“, které je k vidění na oranžově zářících plakátech socialistů.

Jak vypadají levicové představy o daňovém systému, naprostá většina států poznala na vlastní kůži. Jde samozřejmě o systém progresivního danění, kdy schopní, pilní, vzdělaní a podnikaví (a tedy bohatí) lidé slouží jako obětní zvíře, které žije jen proto, aby naplnilo potřeby jiných – společnosti. Je to systém vysoce nespravedlivý, protože nutí samostatné a nezávislé jednotlivce, aby hradili prostředky pro jiné, ať už v nouzi nebo prostě líné. Je to systém, který zabíjí přirozenou solidaritu mezi lidmi – tedy dobrovolnou solidaritou, kdy člověk, který má nějaké ty prostředky navíc, a chce někomu pomoci, sám podle svého rozumu zvolí, komu přispěje. Místo toho levicový „stát blahobytu“ nabízí řád, kde se člověk solidárně chovat musí, bez ohledu na jeho osobní preference, cíle, hodnoty.

Kromě těchto morálních aspektů je to systém neefektivní. Motivuje k legálním i nelegálním způsobům, jak se placení daně vyhnout (na daňových únicích není nic nemorálního, je to přirozená snaha jednotlivce ochránit si svůj vlastní majetek). Nemotivuje jednotlivce k úspěchu a vyšším ziskům, protože vyšší zisk znamená vyšší daně a přitahuje pozornost finančního úřadu, které jen čekají na sebemenší chybu nebo nedostatek, za který poplatník bude tvrdě pykat (a ještě poslouží jako odstrašující příklad pro ostatní; není divu, že v některých zemích je zločin daňového úniku veřejností pokládán za podobně odsouzeníhodný, jako třeba vražda). Učí občana, že je lépe zapadnout mezi šedivou a nevýraznou masu, nevyčnívat z řady a nesnažit se o jakýkoliv úspěch. Od zajištění potřeb jednotlivce tu přece není on sám, ale všemocný, štědrý a velkorysý sociální stát, ten dobrý ochránce průměrných, líných a neschopných, představován dnes Sobotkovým širokým úsměvem, Paroubkovou rozevřenou náručí a Jandákovou rozšafnou bodrostí.

A jak je to se spravedlností progresivního daňového systému? Pokud pojem spravedlnost znamená morální a nestranné zacházení s každým člověkem, pak není nic vzdálenějšího tomuto pojmu, než progresivní danění. Pokud v tomto pojmu jde o morální aspekty chování, za které následuje spravedlivá zpětná vazba, pak je třeba se zeptat každého zastánce progresivních daní, jaké hrozné nemorálnosti se bohatí lidé dopouštějí, že je třeba je trestat vyšší sazbou daně. Samozřejmě, velká část veřejnosti, zejména z řad příznivců levice, pokládá bohatství za něco nemorálního, zkaženého, a dostupného jen za pomoci podvodů a zločinů. Dále je to pocit méněcennosti, slepá nenávist vůči úspěchu, závist. Nenávist vůči úspěšným za to, že jsou úspěšní. Nedávné průzkumy, jejichž výsledky se objevily v médiích, ukázaly, že česká veřejnost se domnívá, že bohatí nejsou daněni dostatečně a nepodílejí se tak na „veřejném prospěchu“ tak, jak by měli. Pro mnoho lidí, voliče ČSSD a komunistů, zní představa milionářské daně nebo daně z luxusu jako rajská hudba. Pokud toto je levicová představa o spravedlnosti, pak je třeba nahlas říct, že se spravedlností to nemá opravdu nic společného.

Alternativu k progresivní dani nabízí ODS s konceptem rovné daně. Není třeba vysvětlovat, že to vůbec není žádný bizardní experiment odněkud z východu. Kdo nemá hlavu vymytou Paroubkovou a Sobotkovou propagandou ví, že o rovné dani se vážně diskutuje v Anglii i dalších západních státech, že už od Reaganových dob se o ní debatuje v USA, a že výsledky východních zemí, které se do tohoto „experimentu“ pustily, jsou výborné. Ano, rovná daň je nebezpečná – pro socialisty. Rovná daň nabízí jednu procentní sazbu pro každého, je motivační, její výběr je efektivní, jak ukazuje Lafferova křivka, může přinést za nižších nákladů na výběr víc peněz do rozpočtu.

Jak je to s její spravedlností? Na faktu, že je spravedlivější, než progresivní daňová sazba z dílny sociální demokracie, není nic překvapivého. Ovšem je třeba říct, že míra nespravedlnosti nebude zavedením rovné daně odstraněna – schopní, a tedy bohatí lidé budou dál platit víc, než ti průměrní nebo podprůměrní.

Názor, že daně jsou nemorální v principu, protože jde o nepřípustný zásah do majetkových práv jednotlivce, je dnes v menšině. Je to zásah do svobody člověka, v návaznosti útok na jeho život jako volní a racionální bytosti. Jak napsal Petr Mach v článku Jedenácté přikázání, v principu skutečně není rozdíl mezi placením daní a případem, kdy člověka sprostě okrade kapsář v tramvaji nebo přepadne tlupa lupičů v nočním parku. Jakákoliv daň je institucionalizovanou a legalizovanou loupeží za bílého dne a jediné morálně přijatelné financování státu by bylo takové, které by nezahrnovalo násilí na jednotlivci. Nechci se sáhodlouze rozepisovat o konceptech dobrovolného financování racionálního státu, jen můžu doporučit knihu americké filozofky Ayn Randové Virtue Of Selfishness (kapitola Government Financing in a Free Society). Je jasné, že od takového státu, který by nepáchal násilí na svých občanech, je dnešní společnost na hony vzdálená, problém však je podle mě hlavně to, že kvůli kolektivistické a etatistické mentalitě většiny občanů se od ní vzdalujeme někam úplně jinam – k socialismu, nesvobodě a diktatuře.

Je jasné, že momentálně je nutné, aby stát byl financován prostřednictvím daní. Ty by však měly být skutečně spravedlivé. Jediný spravedlivý koncept daní je tzv. „daň z hlavy“ – tedy jedna absolutní částka pro každého občana, bez ohledu na jeho příjmy, přičemž samozřejmě musí dojít k odstátnění mnoha oblastí života, do kterých stát dnes zasahuje – školství, zdravotnictví, doprava, atd. I to je však pouze hudbou daleké budoucnosti – kolektivistický pohled na svět je v dnešní společnosti až příliš hluboce zakořeněn, a není v moci politiky, aby občany přesvědčila o jeho nesprávnosti. To je úkol filozofie a intelektuálních autorit. Není možné se zlobit na politiky, jak to dělá Václav Havel, že se předvolební kampaň točí jen kolem výše daní a státních výdajů.

I když je tedy rovná daň, jak ji připravila ODS, spravedlivější pouze v míře, ale ne v principu, je to dobrý začátek, který by však měl být doprovázen širší diskuzí o individuálních právech. Momentálně žádné spravedlivější řešení není možné prosazovat, na to je myšlení společnosti až příliš zdeformované. Dokázal bych si však představit, že po určitém čase, kdy bude fungovat rovná daň, a bude úspěšně vzdorovat kolektivistické propagandě, přijde na pořad dne debata o degresivních sazbách (funguje v některých švýcarských kantonech). Ale i to je v tuto chvíli neaktuální snění. Tak či onak, na socialistickou nabídku „spravedlivé daně“ nemůže racionální člověk, který je schopen pochopit obsah pojmu spravedlnost, zareagovat jinak, než důrazným odmítnutím.