Kdo měl blíž k pravdě?

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA

Spor o daně patří k základním ideovým střetům, kolem kterých se odehrává politika. Zkušenosti v této oblasti docela jasně ukazují, kdo razí cestu vpřed a kdo jen kopíruje vývoj. Asi tak před čtvrt stoletím Margaret Thatcherová a Ronald Reagan poprvé dramaticky snížili daně z příjmu a spustili tím opravdovou světovou revoluci. Omlazovací kúra, kterou následně prodělala britská a americká ekonomika, pohnula také jiné národy k rozhodnutí vydat se stejným směrem. Mezistátní hospodářská konkurence v této oblasti vedla k tomu, že daňové zatížení v nejvyvinutějších ekonomikách je dnes v průměru o 20% nižší, než bylo obvyklé koncem sedmdesátých let. Po nedávném oznámení německých křesťanských demokratů, že v případě volebního úspěchu razantně sníží a hlavně zploští daňové sazby, je jasné, že tento proces neustává, ba naopak nabírá na tempu. Irsko kdysi odmítlo požadavek Evropské unie na harmonizaci sazeb a zavedlo korporativní daň ve výši 12,5 %. Z nemocného člověka Evropy se záhy stal keltský tygr. Na druhém konci kontinentu se Rusko vzdalo progresivního zdanění a nahradilo jej rovnou třináctiprocentní sazbou. Od jejího zavedení v roce 2001 Rusko zdvojnásobilo objem vybraných daní a dosáhlo dvoumístného ekonomického růstu. Příklad Slovenska je u nás všeobecně znám: místo osmatřicetiprocentního zdanění sklouzlo na rovnou daň 19%, jež je stejná pro podnikové i osobní příjmy. Je odměněno dobrým růstem a zvýšeným zájmem zahraničních investorů. Je to úplný výčet experimentujících zemí, nebo bychom mohli pokračovat? I to víte, že mohli. Polsko radikálně snížilo korporativní daně a na osobní příjmy zavedlo rovnou daň ve výši 19 %. Nyní i Srbsko naskakuje do posledního vagonu a zavádí na většinu příjmů desetiprocentní rovnou daň. Různým tempem, ale ve stejném směru kráčí Maďarsko, Moldávie, Rumunsko. Zajímavý je příběh Estonska: tam nyní vstupuje v platnost zákon snižující daň ze 26 na 20 %. Zdá se, že je to pořád hodně, ale je třeba si připomenout, že Estonsko bylo první zemí východní Evropy, která již v polovině 90. let přijala rovnou daň. Nyní ji dále snižuje, protože je s výsledky navýsost spokojeno. Mezitím, povzbuzeny úspěchem, stejný systém přijaly další dvě pobaltské republiky.

Je poučné, že tento proces probíhá navzdory neustálé kritice ze strany Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj a Evropské komise. Není divu, protože jejich byrokratické aparáty představují zájmy konkurenčně neschopných sociálních států, jako jsou Francie a Německo. Zdá se však, že hlasy těchto dvou států již více nikoho neodrazují a jsou vnímány spíše jako ozvěny doléhající z minulosti. Další razantní snižování daňové zátěže již oznámily Portugalsko, Itálie a Rakousko a dokonce i socialistická vláda Řecka. Jak bylo zmíněno na začátku, obdobné úmysly má i současná opozice v Německu.

Článek v deníku Wall Street Journal, z něhož jsem si tato fakta vypůjčil, zmiňuje také, vždy ve stejném smyslu, i mimoevropské státy, třeba Egypt a dokonce africkou Ghanu. Závody v krácení daní jsou snad jedním z projevů ekonomické globalizace a dá se důvodně očekávat, že budou pokračovat dál. Kdo v tomto výčtu nápadně chybí, je Česká republika. Není zřejmě důvodu ji nějak zvlášť vyzdvihovat, neboť k pozitivním pohybům zde nedochází a vláda je zjevně spokojena s nynějším stavem.

Jsou to necelé dva roky, co v předvolební kampani jedna nejmenovaná strana navrhovala zavést rovnou patnáctiprocentní daň. Celá věrchuška ČSSD v čele s dnešním premiérem ji tehdy obviňovala z neodpovědného pokusu o zavlečení republiky do společnosti takových desperátů jako Estonsko a Malajsie. Vím, jak to nakonec dopadne: za rok, za dva tato vláda přijde s návrhem na rovnou daň a označí ji za odvěký sen sociálních demokratů, který snil ještě krejčík Zápotocký. Tak to dopadlo svého času s návrhem na profesionalizaci armády, který se stal společensky přijatelným a dokonce pokrokovým, až když ho vláda ukradla opozici. Inu, ze všech druhů tunelování je pořád nejvýnosnější tunelování myšlenek.

Jefim Fištejn