Lokální akce globálního významu
Jefim Fištejn
51PROJakoby si Mezinárodní olympijský výbor nedělal hlavu z globálního oteplení. Když má přímořské Soči, kterému přidělil pořádání zimních olympijských her v roce 2014, problémy se sněhem už dnes, co teprve za sedm let? A co na to Al Gore a Madonna?
Živá planeta mrtvých lidí
Skoro nikdo, koho znám, nesledoval šňůru velkolepých megalo-koncertů, jejichž smyslem bylo vyburcovat pozemšťany k boji proti globálnímu oteplování. Škoda, protože podívaná to byla vskutku poučná. Zpěvačka Madonna, kterou nová věrouka uchvátila skoro stejně jako tajnosnubná Kabala, strhávala londýnské diváky k rytmické bohoslužbě: „A hop, a hop, a hop! Skáčou všichni, komu je drahý osud Země! Kdo s námi netancuje, ten Zemi nemiluje!“ Tato zapálená uvědomělost, která si vystačí s prostinkým aerobikem, je nepřekonatelnou metaforou celého podniku zvaného „Live Earth“ – Živá Země. „Mladý je každý ekologista,“ chtěla tím nepochybně říct 48letá multimilionářka, která vlastní v různých koutech světa devět parádních usedlostí a jejíž „ekologická stopa“ stonásobně převyšuje světový průměr. Spolu s ní juvenilní nevázanost předstírala pestrá směsice stárnoucích a vesměs tuze zámožných estrádních hvězd a angažovaných frikulínů.
V roce 1985 se obdobný záchvat angažovanosti jmenoval „Live Aid“ a byl věnován boji proti hladomoru v Africe. O 20 let později to byl „Live 8“ usilující o smazání dluhů afrických zemí. Afričané dnes nejsou ani méně hladoví, ani méně zadlužení než tehdy, leč kdo by vinil pořadatele megalomanské akce z toho, že se jejich pozornost mezitím posunula jinam. Oficiální odůvodnění je sofistikované: je třeba zvednout povědomí lidí o hrozbě globálního oteplování. Vzhledem k čilému leteckému provozu spojenému s pořádáním devíti koncertů v odlehlých koutech světa, se zvedl spíše obsah kysličníku uhličitého v ovzduší než něčí povědomí. Vždyť naprostá většina z těch, kdo zaplatil tučné vstupné nebo shlédl přímý přenos z „Live Earth“ , slyší o globálním oteplování, i když zapne žehličku. Pokud někdo z diváků opravdu nikdy o tomto jevu nic neslyšel, jaké poučení si tak asi mohl odnést z písničky Davea Matthewse oslavující bavlněné pleny? Nebo co si měl pomyslet o úsudku české supermodelky Petry Němcové, která vylezla na pódium, aby se s půvabem vesnické naivky vyznala ze své víry v pravost nového učení? Modelka, která během ničivého tsunami v roce 2004 přišla v Thajsku o svého přítele a sama byla těžce zraněna, prohlásila, že i přes hrůzný zážitek „na přírodu nezanevřela a vnímá tsunami jako srdcervoucí výkřik Matky Země volající o pomoc“.
Bylo by zajímavé se dozvědět, jak se k naivnímu patosu účastníků „Live Earth“ staví hlavní impresário celé umělecké akce Al Gore. Ve své knize „Nepohodlná pravda“ se často odvolává na nejnovější vědecké poznatky, jako by měl vědu ve svém výsostném vlastnictví. Avšak tím, že v zájmu jednoduchého vymezení rozdělil lidstvo na milovníky přírody a síly zla – rozuměj politickou pravici – které Matku Zemi ze srdce nenávidí, způsobil opravdový výbuch nového pohanství. Pravě pohanské představy promlouvají naivním jazykem Petry Němcové, která má za to, že podmořská zemětřesení a následné oceánské vlny smetající vše živé – dnes lidi, stejně jako dinosaury před stamiliony lety – jsou úpěním přírody volajícím člověka o pomoc.
Úkolem účinkujících na pódiích „Live Earth“ nebylo vybízení k hledání pravdy, jako spíše předvádění morálního rozhořčení – v tak prefabrikované, zprofanované podobě, že by živé vysílání mohlo být docela dobře přerušováno komerční reklamou: „Toto morální rozhořčení vám přináší sdružení větrných mlýnů.“
Madonna, Genesis, UB40, Cat Stevens (známý nyní pod jménem Yusuf Islam), Crowded House, Duran Duran,…většinu z nich jsme poslouchali před dvaceti a více lety. Každý by chtěl „být věčně mlád“, jenže šediny a vrásky prozrazují neúprosnost času. Philu Collinsovi a Stingovi je 56, Cat Stevens, i přesto, že přestoupil k islámu, vypadá na svých 60. The Rolling Stones se festivalu angažované písně nezúčastnili možná jen proto, že si Mick Jagger nechal měnit kyčelní kloub. Mnozí z nich jako „Stouni“ vozí s sebou kyslíkové stany a hrají si na mladé rebely jen proto, že nostalgický aktivismus se dobře vyplácí.
Často se říká, že enviromentalismus se stal jakýmsi světským náboženstvím. Prodej a nákup kvót na výfukové plyny, podle této teorie, je současným ekvivalentem středověkých odpustků, které ještě Jan Hus pociťoval jako nepravost. Koncerty „Live Earth“ do této vize dobře zapadají. Aerobik Madonny není nic jiného než ranně protestantské tancovačky až do vysílení, kdy lze slyšet andělské hlasy. Anebo, jak tvrdí jiní, věc je ještě jednodušší: za řečmi o potřebě uvědomělosti se skrývá honba za přízemním prospěchem. Hudební průmysl odjakživa uměl zblbnout své fanoušky. V roce 1968 Columbia Records vymyslela slogan: „Naše hudba vás vždy dostane.“ Globální oteplování je správné pozlátko, do kterého lze zabalit poněkud žluklé zboží. Bohatí, slavní a stárnoucí rockeři se v tomto obalu dají naposledy zpeněžit na trhu jako věční infantilní rebelové – než odejdou na zasloužený odpočinek.
Ledový dům
K nedávnému vítězství jihoruského města Soči, jež získalo právo na pořádání zimních olympijských her v roce 2014, lze jen upřímně blahopřát. V takové situaci je možné dokonce mít pochopení pro celonárodní záchvat vlastenčení, které po skvělé zprávě Rusko na chvíli ovládlo. Po opadnutí vášní je však zapotřebí střízlivým okem obhlédnout krajinu po bitvě a zhodnotit prostředky, jimiž bylo vítězství dosaženo a tendence, které použité prostředky zakládají.
Na pozadí lukulské velkorysosti ruského státu ostatní uchazeči vypadali jak nevzhledné popelky. Ve srovnání s virtuálními prezentacemi budoucích krás města Soči se Innsbruck se svým vysokohorským zázemím mohl jevit jako zapadákov, kam ještě nedorazila olympijská civilizace. Již dávno před samotnou volbou utratilo Rusko na reklamní přípravu a masivní PR desítky milionů dolarů. Orgie erárního entuziasmu, které doprovázely kampaň na podporu kandidatury Soči, dosáhla v Guatemale globálního rozměru. Obří letoun Ruslan dopravil do středoamerické země z Petrohradu 60 tun zařízení pro stavbu umělého kluziště. Rusové byli patrně přesvědčeni, že Guatemalci nic obdobného v životě neviděli a že zasedání Olympijského výboru probíhá v bohem zapomenuté díře světa. Ve skutečnosti ve městě Guatemala City nejenže mají umělá kluziště, ale je tam především sdostatek specializovaných firem schopných postavit takový zimní stadion mnohem levněji než co stojí jeho doprava vzduchem přes půlku světa. Navíc, jak řekl ministr hospodářského rozvoje a obchodu Ruska German Gref, „…na místě se ukázalo, že je naprosto nemožné smontovat technické zařízení kvůli neslučitelnosti technických parametrů s guatemalskými.“ Rusové jednoduše netušili, že v Guatemale používají elektřinu s napětím 110 V a jiné zásuvky, do nichž ruské zástrčky nepasují. „Avšak,“ pochlubil se dále ministr Gref, „naši mistři všechny překážky překonali a vyrobili potřebná zařízení na koleně.“ Aby Guatemalce definitivně dorazil, ministr Gref vybruslil na kluziště s hokejovou holí v ruce a ukázal divochům, jak se hraje hokej.
Umělé kluziště bylo jen jednou z podařených akcí Ruského domu – stálého kulturně-obchodního zařízení, které bylo v těchto dnech otevřeno v Guatemale. Jelikož vzájemný obchod mezi nerovnými partnery se blíží nule, není pochyb o tom, že jediným smyslem drahého podniku bylo ovlivnit volbu ve prospěch Soči. V Ruském domě od rána do večera hrála živá hudba a nikdy nekončilo masopustní hodování. Zvláštní dopisovatel agentury ITAR-TASS chlubivě sděloval domácím čtenářům: „Guatemalský šéfkuchař Ruského domu Umberto Domingez nám prozradil denní spotřebu těch nejžádanějších potravin: černého kaviáru denně padne na deset kilo, červeného přibližně stejné množství.“
Tento vskutku kupecký rozmach, ale také kupecká představa o světovosti jakožto o možnosti plivancem lepit číšníkům bankovky na čelo a rozkuřovat doutník storublovkou, byly příznačné pro celou ruskou kampaň na podporu Soči. Tón udával samotný prezident Putin, který poctil rozhodující zasedání Výboru svou návštěvou, ačkoli nic jiného na práci v Guatemale neměl. O bezvýznamnosti vztahů s touto zemí svědčí skutečnost, že Rusko v ní nemá vlastní ambasádu. A protože Putin odmítl ubytovat se v místním hotelu, na jednu jedinou noc si prostě koupil přepychovou vilu. Nezbývá, než se divit, proč si ruský prezident nekoupil celou Guatemalu anebo třeba rodinnou usedlost Bushů v Kennebunkportu, kde přece také není ruská ambasáda…
Na členy Mezinárodního olympijského výboru tento kupecký rozmach zřejmě udělal dojem. Neobtěžovali se otázkami, nakolik politika a celkové ovzduší kandidátské země odpovídají principům olympijské charty, jaké tendence to zakládá do budoucna a jaké poučení si z toho vezmou příští uchazeči o olympijské hry. Svou poslední povinnost před oligarchy prezident splnil. Na důchod se může odebrat do svého domečku v Guatemale. Pokud se v roce 2014 někdo bude ptát na sníh, který ruský prezident svatosvatě slíbil olympionikům, může je odkázat na svého nástupce. Bude to jeho problém.
Jefim Fištejn