Příjemné teplo globálního oteplování
REVUE POLITIKA
revuepolitika 2/2007
Západ už půl století činí život chudých lidí ještě těžší tím, že podporuje despotické a zkorumpované byrokracie formou zahraniční pomoci. Nově si však našel další způsob – environmentální fundamentalismus. Díky tomuto projevu západního pocitu viny vůči méně rozvinutým zemím se například dále snižuje životní úroveň chudých Mexičanů, protože kvůli vládnímu zásahu USA spojenému se zvýšenými požadavky na ethanol roste cena obilovin. Toto představuje jeden z jasných důkazů, že snaha o snížení emisí uhlíku může být drahá. A to nejen pro chudé. Velká část evropských zemí, které divoce útočily na Spojené státy kvůli jejich neochotě podepsat Kjótský protokol, nesplní své závazky na snížení emisí do roku 2012, protože slavnostně přišly na věc, kterou by jim řekl každý středoškolák: život je neustálý kompromis. Splnit Kjótský protokol by znamenalo obětovat ekonomické zázemí většiny Evropanů ve stejnou chvíli, kdy stále se snižující počet výdělečně činných musí zaopatřit neustále se zvyšující číslo penzionovaných spoluobčanů. Environmentální fundamentalismus považuje za svatokrádež i pouhé pozvednutí obočí nad těmi, kteří předpovídají, že pokud masivně a rozhodnutím shora nesnížíme ony emise, způsobíme doslova apokalypsu (zpráva IPCC – Intergovernmental Panel on Climate Change), přestože část vědců dokládá, že globální oteplování není takovým strašákem, za jakého se považuje, a že historická zkušenost poukazuje spíše na přirozené, opakující se modely. Velmi těžko se nyní prosazuje názor, že před jakýmkoli radikálním zásahem je nutné vést hluboké a otevřené diskuze, že vlády by měly mnohem opatrněji vážit svá rozhodnutí s ohledem na následky.
Vědci byli v předpovídání katastrofických vizí vždy velmi silní. V roce 1972 slavný Římský klub předpověděl, že zásoby ropy vydrží na nejbližších třicet let a že ekonomický růst nás přivede do zkázy, protože vyčerpáme veškeré nerostné suroviny. V šedesátých letech bylo zase módní tvrdit, že pokud budeme pokračovat stejným tempem, světová populace brzy nebude schopna zajistit si dostatek potravy. A skutečnost: země, které se v posledním půlstoletí rozvíjejí, zaznamenaly, že celková zemědělská produkce stoupla o více než 50 %.
Nyní podobné mozky všem tvrdí, že jestliže se ročně vzdáme 1 % světového hrubého domácího produktu, což je asi 500 miliard dolarů, zachráníme svět alespoň pro nejbližší desetiletí. Titíž lidé, kteří stojí za aktuální katastrofickou zprávou IPCC, se nás před několika málo lety snažili přesvědčit, že pokud bohatí dají ročně 75 miliard dolarů ve prospěch málo rozvinutých zemí, zbavíme se v dohledné době chudoby. Obě představy o nutnosti vyvážit nějak pocit viny bohatého Západu se vzájemně – a absurdně – vylučují. Pokud by se skutečně aplikovaly, výsledkem by bylo zchudnutí všech a pokračování znečišťování. Bohatí by nadále měli v rukou osud planety, vydělané peníze by bezúčelně utápěli v chudých zemích, které by pokračovaly ve znečišťování planety, jelikož by neměly finance na vybudování nákladných zdrojů čisté energie – a nijak by to nepřispělo k ochlazování planety.
Dokonce i jen ledabylý pohled na důkazy ukazuje, že mnohé rozsáhlé zprávy o stavu naší Země, které čteme v tisku nebo slyšíme z úst bien pensant politiků, jsou zavádějící. Například celková plocha ledu na Antarktidě aktuálně stoupá a hromadění atmosférického metanu, oblíbeného spojence zelených, se zastavilo.
Když o tom tak přemýšlíme a diskutujeme, globální oteplování je vlastně dobrá věc, uvážíme-li, že před čtvrtstoletím se lidé obávali globálního ochlazování. Investovat do zdrojů čisté energie je také dobrá věc. Ale vytvářet psychózy založené na výzkumech, jež jsou v plenkách a účelově volí data, díky nimž můžeme vyvolat ekonomickou katastrofu, jež zasáhne právě ty, v jejichž jménu má být náš svět zachráněn, jsou tou nejhorší možnou léčbou pocitu viny bohatého Západu.
Alvaro Vargas Llosa, The Washington Post (otištěno v The Wall Street Journal), 8. února 2007
REVUE POLITIKA