Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Je dovoleno podporovat Izrael?

Josef Mlejnek

Armand Laferr


V létě minulého roku nemile zasáhl francouzskou Socialistickou stranu odchod jejího oficiálního odborníka na Střední Východ Pascala Bonifaceho. Před volbami v roce 2002 na sebe upozornil prohlášením, kterému se dostalo velké publicity a ve kterém socialistům doporučoval, aby rozhodněji podporovali palestinskou věc. Jako zásadní argument memorandum uvádělo demografický faktor: populace muslimského původu je ve Francii zhruba desetkrát větší než židovská komunita - podpora palestinské věci by tudíž přinesla více hlasů a nebyla by tak ztrátová jako solidarita s Izraelem.

V knize Smí se kritizovat Izrael? (vydal Robert Laffont v roce 2003) se Bonifaceova argumentace vyhrotila do ještě překroucenější podoby: Izrael je rasistický agresor, který bez rozumného důvodu likviduje a pokořuje slabý a poctivý národ, jenž pro sebe žádá jenom spravedlnost. Veškerá podpora této zločinecké moci je vysvětlitelná pouze špatně zakrývanou etnickou solidaritou, manipulací médii v rukou proizraelských extrémistů nebo provinilými pocity nežidovské populace při připomínce Holocaustu. Po rozchodu se Socialistickou stranou činí Pascal Boniface velice logicky zodpovědným za všechno zlo „komunitarismus“. Některá média tehdy připomenula, že argument početní převahy Arabů nad Židy ve Francii, kterého Boniface používal v době před vydáním své knihy, není ani zdaleka prostý typických komunitaristických vytáček. Od té doby se ovšem Pascal Boniface povznesl nad čistě numerické úvahy a podařilo se mu odhalit skutečnou zločinnou povahu izraelského režimu i komplot, který má zabránit veškeré kritice.

Je velice snadné Pascala Bonifaceho ironizovat. Ale ironie je k ničemu: je-li Boniface přesvědčen, že se stal obětí komplotu, nutně si pomocí této zajímavé teorie vysvětlí jakoukoli kritiku. Bude tedy užitečnější analyzovat jeho výroky o Izraeli coby rasistickém agresoru, kterého extrémistický komplot zastrašující média sám dokáže uchránit před kritikou.



Proizraelské stranění médií?


Srovnejme si obvinění, podle kterého si média zakázala kritizovat Izrael tak, jak by si zasloužil, s následujícími fakty.

Izrael je vystavován kritice za to, že toleruje a občas i podporuje usazování židovské menšiny na územích s palestinskou většinou. Existenci silné arabské menšiny v Izraeli však nekritizuje nikdo. Myšlenka, že pouze jeden jediný z obou národů má právo na etnickou čistotu svého území, je pravidelně prezentována jako něco zcela přirozeného.

Kritiky vůči Izraeli se často opírají o analýzy propalestinských Izraelců označovaných jako „bojovníci za mír“. Nikde však nenarazíme na proizraelské Palestince, a nikdo si ani nepoloží otázku, nesouvisí-li podobná nerovnováha s velice dobře zdokumentovanými hromadnými popravami „kolaborantů“, jež nařídila palestinská vláda.

Když v průběhu druhé intifády pronikali sebevražední atentátníci prakticky denně na území Izraele a nevyhýbali se ani nemocnicím, byl to Izrael a ne teroristé, kdo byl napadán za to, že vytvořil kontrolní stanoviště, která měla zajistit jeho bezpečnost. Jako hlavní cíl těchto bezpečnostních kontrol byl často uváděn jejich neblahý následek - citelný zásah do života nevinných Palestinců.

Ariel Šaron je neustále obviňován, že svou návštěvou Chrámové hory z 28. září 2000 vyprovokoval druhou intifádu. Mezi vzdělanými vrstvami se patrně rozumí samo sebou, že když Žid navštíví nejposvátnější místa judaismu, jde o bezprecedentní provokaci, a že rozpoutání vražedné války je zcela adekvátní reakcí na takový skandál. Francouzská média se nikdy ani slovem nezmínila o prohlášení ministra komunikací palestinské vlády Imáda Faludžího, který 5. prosince 2000 v palestinské televizi řekl: „Ti, kdo tuto intifádu spojují s návštěvou opovrženíhodného Šarona u mešity Al-Aksá, se mýlí (…). Tato intifáda byla plánována hned po návratu prezidenta (Arafata) z vyjednávání v Camp Davidu (červenec 2000), kde se jen snažil udělat příznivý dojem na Clintona.“

Izrael je stále obviňován ze smrti malého Mohammeda Al Doury, kterou při přestřelce 30. září 2000 nafilmoval palestinský kameraman. Záběry odvysílal druhý kanál francouzské televize. Poté, co bylo připuštěno, že izraelské zbraně, které chlapce neviděly a mohly tak jeho smrt neúmyslně způsobit, nařídily orgány izraelské obrany vyšetřování, z něhož podle zprávy uveřejněné 27. listopadu 2000 vyplynulo, že kulka, která dítě zasáhla, přilétla téměř jistě z palestinské linie, jež byla blíže ke kameramanovi. Když izraelský specialista Nahum Šahaf vyslovil hypotézu, že snímky z 30. září mohou být zmanipulované, a žádal, aby mohl shlédnout nesestřihané záběry, které by ve věci učinily jasno, byla jeho žádost zamítnuta.

Izrael byl obviněn z válečných zločinů v Dženínu po bojích, k nimž došlo v dubnu 2000 v utečeneckém táboře, odkud vyšlo od začátku intifády několik desítek sebevražedných atentátníků (třiadvacet z nich bylo úspěšných). Palestinské zdroje a po nich západní média i film Muamara Bakrího z téhož roku Dženín, Dženín - přitom francouzsko-izraelský film Cesta z Dženínu Pierra Rehova všechny francouzské televize odmítly! - uváděly nejprve tři tisíce, později pět set mrtvých, zničení celého jednoho křídla nemocnice a správní budovy izraelskými bojovými letouny. Zvláštní vyslanec OSN na Středním Východě Terje Roed-Larsen při návštěvě zóny 18. dubna 2002 oznámil, že „žádný cíl nemůže ospravedlnit podobné ničení“, a obvinil Izrael, že po jedenáct dní blokoval přístup humanitárních organizací. O čtvrt roku později dospěl generální tajemník Spojených národů k závěru, že o život přišlo dvaapadesát Palestinců (z nichž minimálně pětačtyřicet ozbrojených členů hnutí) a třiadvacet Izraelců. V žádném momentu nepoužil Izrael letadel. Zásahu předcházely několikrát opakované výzvy civilistům, aby zónu opustili. Nemocnice zůstala nedotčena. Nikdo nebránil ONG vstoupit do zóny, ale Palestinci je zcela obklíčili.

Když 2. dubna 2002 skupina ozbrojených muslimských Palestinců, mezi nimi třináct teroristů hledaných Izraelem, násilím obsadila kostel Narození Páně v Betlémě a zajala jako rukojmí řeholníky a řádové sestry, byl Izrael kritizován za obléhání kostela, jehož nedotknutelnost přitom zcela respektoval. Nakonec bylo třináct teroristů vyvezeno na Kypr.

Izrael byl obviněn z toho, že ze Středního Východu odvádí vodu, aby tak trápil Palestince žízní. Nikoho vůbec nenapadne se zeptat, kolik zajordánských vesnic - které se mezitím staly „palestinskými“ - mělo tekoucí vodu před izraelským obsazením tohoto území v roce 1967, kolik jich ji má nyní a jak poznamenalo převedení těchto území pod palestinskou správu údržbu kanalizací.

Po zveřejnění Cestovní mapy pro Střední Východ v roce 2003 byl Izrael kritizován za činy, o nichž se tento plán nikde nezmiňuje - za nízký počet propuštěných teroristů a za výstavbu bezpečnostních zátarasů mezi Izraelem a palestinskými územími. Přitom Mahmúd Abbás odmítl v příkrém a výslovném rozporu s Cestovní mapou odzbrojit teroristické skupiny, aniž se mu dostalo podobných výhrad.

Všechny uvedené skutečnosti snad jasně naznačují, že kritika Izraele je nejen možná, ale dokonce i velmi snadná, zvláště když prostý popis faktů přímo vybízí k vyváženějšímu přístupu. Není-li dnes možné kritizovat Izrael, potom bychom skutečně rádi věděli, jak bude vypadat svět, v němž bude mít jeho kritika volný průchod.



O čem se mlčí


Jestliže kritika Izraele podle všeho netrpí žádnou přehnanou cenzurou, existuje v konfliktu na Středním Východě celá řada skutečností, jejichž případný ohlas bychom v našem tisku hledali mnohem obtížněji.

Jednou z nich jsou dějiny zacházení se Židy a křesťany v muslimské tradici. Přitom tyto dějiny mají pro pochopení současného chování Izraele zásadní význam, a to ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že polovina židovské populace v Izraeli pochází z arabských zemí, odkud byli Židé vyhnáni po vytvoření židovského státu v roce 1948. Vzpomínka na minulý úděl je dosud živá a nutně ovlivňuje jejich obavy a reakce. Perspektiva možného návratu pod muslimskou nadvládu představuje pro izraelské Židy reálné riziko, pokud by v následujících stoletích měli prohrát válku nebo měli být postupně vytlačeni demografickým vývojem. Je proto zcela legitimní nahlížet do minulosti, kterou muslimové nijak nepopírají a která jednoznačně naznačuje, co by se mohlo dít v budoucnosti.

Výklad této minulosti provázejí téměř soustavně přinejmenším dvě mylné představy. První je teologické povahy: islám podle ní kontinuálně navazuje na křesťanství a judaismus a chová obzvláštní respekt k „náboženstvím Knihy“, která mu předcházela. Druhá mylná představa je historická: podle ní má být zacházení se židovskými a křesťanskými společenstvími v průběhu staletí pod muslimskou nadvládou důkazem „tolerance“ panujícího náboženství v tom smyslu, jaký slovu tolerance připisuje Západ počínaje osvícenstvím.

Žádné přinucování k náboženství“ (Súra 2, verš 256) - tato slova byla citována tak často, až někdy vznikal dojem, že jde snad o jedinou citaci Koránu v médiích. Často jsou také zmiňována společně s pojmem „náboženství Knihy“ - ten se ovšem v Koránu vůbec nevyskytuje, hovoří se zde pouze o „lidech Knihy“ - aby se z toho dalo vyvozovat, že islám, jenž se sám rovněž vztahuje ke svaté knize, se objevuje v návaznosti na obě biblická náboženství a že zaručuje jejich respektování.

Podobné výklady jsou v přímém rozporu s texty Koránu. Jistě, Korán zmiňuje četné události z dějin Izraele i z křesťanského zjevení. Ale nepokračuje v příběhu započatém v bibli v podobném smyslu, v jakém Nový zákon sleduje a doplňuje Starý. Údajně věčný a nestvořený Korán má bibli předcházet: je archetypem písem zjevených „Abrahámovi, Ismaelovi, Izákovi, Jákobovi a kmenům (…), Mojžíšovi, Ježíšovi a prorokům jejich Pánem“ (3:84). Oba texty si tak protiřečí a jsou často navzájem neslučitelné.

Praotcové a proroci včetně Ježíše jsou v Koránu představováni jako hlasatelé muslimského náboženství. Abrahám byl „muslimem čisté víry“ (3:67). Ježíš nebyl poté, co ohlásil příchod Mohameda, ukřižován, ale „stalo se mu tak pouze zdánlivě“ (4:157). Vtělení a zmrtvýchvstání jsou rouhačské mýty.

V některých případech jsou různice mezi oběma knihami dílem exotické směsice orientálních legend s biblickou tradicí: zástup džinů, ptáků a lidí vedených Šalomounem přechází Údolím mravenců a nakazuje jim se do něj vrátit, aby nebyli zničeni dříve, než jeřáb odhalí králi existenci královny ze Sáby (27:17-23). Bůh proměňuje Židy v opice a prasata (5:60; 7:165-166). Přes folkloristickou povahu těchto příběhů nelze zapomínat, že jsou nepřetržitě používány v antisemitské propagandě. Například velice vážený šejk Muhamad Sájid al Tantáví v Al Azharu z dubna roku 2002 popisuje Židy jako „potomky opic a prasat“. Je na místě připomenout, že noviny Al Azhar jsou ve Francii pravidelně líčeny jako „nejvyšší morální autorita sunnitského světa“. - Korán také přináší řadu překvapivých nejasností a zmatků, pokud jde židovské a křesťanské dějiny a dogmata. Člověk, který Židy při vyjití z Egypta zmate vytvořením zlatého telete, je Samaritán (20:85-88). Samaritáni se přitom oddělili od židovského národa až v 7. století před Kristem, tedy nejméně šest století po Exodu. Marie, Ježíšova matka, je nazývána „Aronovou sestrou“ a „dcerou Imrana“ (19:28; 60:12), což je dílem záměny s Myriam, sestrou Arona a Mojžíše a dcerou Amramovou, která žila o třináct století dříve. Argumentem Koránu proti dogmatu o Trojici je tvrzení, že Ježíš a Marie byli pouze lidské bytosti (5:72-75 a 116), což jen svědčí o velice přibližné obeznámenosti se zmíněným dogmatem.

Korán nicméně má pro tyto rozpory předem své vysvětlení: Židé a křesťané zfalšovali poselství proroků a vytvořili falešná Písma (2:75; 3:78; 5:13,15,41,72), „stali se nevěřícími, když předtím byli věřící“ (3:90). „Lidé knihy“ tak nejsou ani zdaleka chápani jako úctyhodní předchůdci, ale jako falsifikátoři a odpadlíci. Za této situace lépe chápeme výslovný příkaz dávaný muslimům: „Nemějte za přátele židy a křesťany, jsou přáteli sami mezi sebou; ten z vás, kdo je pojme za přátele, stává se jedním z nich“ (5:60).



Tolerance a „dhimma“


Myšlenka muslimské „tolerance“, s níž se operuje při popisu zacházení vyznavačů islámu se Židy a křesťany, je stejně nepřesná jako argumentování kontinuitou mezi Biblí a Koránem. Texty a ústní podání upravující postavení Židů a křesťanů pod muslimskou nadvládou nemají nic společného s „tolerancí“ ve smyslu, v jakém toto slovo chápe celý moderní Západ.

Výchozím textem je 29. verš deváté súry: „Udeř na ty, kdo nevyznávají pravou víru, až tak, že budou platit podřízenou rukou džizju (daň z hlavy uvalená na nevěřící)“. Ochrana „lidí Knihy“ (dhimma) přichází v úvahu až po vítězství muslimů ve svaté válce (džihád), jejímž následkem je proměna území nevěřících v islámskou zemi (dar-al-Islám). Nadto je neodmyslitelnou podmínkou dhimmy, že poražení přijmou podřadný statut. Základním příkladem je dhimma, již Mohamed přiznal Židům z oázy Chajbar: muslimové se stali vlastníky půdy, kterou mohli Židé sice nadále používat, ale polovina úrody náležela Mohamedovi, a on sám si vyhradil právo obyvatele Chajbaru vypudit, kdykoli to uzná za vhodné. Na oplátku je měl chránit před vpády beduínů, a dovolil jim zachovávat jejich náboženské obyčeje.

Bat Ye´Or zdokumentoval v celé řadě děl vývoj od dhimmy v Chajbaru až po statuty chráněných náboženských menšin (ahlu al-dhimma) v průběhu staletí. Přes velké územní změny, které nastaly často v průběhu jednoho století, obsahovaly tyto statuty až do západní kolonizace tři základní neproměnné složky.

- mimořádné služby (povinnosti), jež se na muslimy nevztahovaly: placení daně z hlavy a zvláštní daně, která se týkala půdy, vydržování vojáků, povinnost konat ty nejnepříjemnější práce (sbírání odpadků a čištění latrín);

- systematické a organizované ponižování. Židé a křesťané byli nuceni nosit odlišné oděvy. Nesměli sedlat koně, neboť to byla ušlechtilá zvířata, a museli sesednout ze svého osla nebo muly pokaždé, když kolem nich projížděl muslim. Jejich kultovní místa a dokonce i jejich příbytky nikdy nesměly převýšit sídla muslimů;

- naprostá právní a fyzická nejistota. Ochrana přiznávaná ahlu al-dhimma - která ostatně měla chránit „lidi Knihy“ pouze před samotnými muslimy - mohla být kdykoliv zrušena. Systematicky a bez odvolání byla zrušena pokaždé, jakmile byli Židé nebo křesťané obviněni, ať už právem nebo neprávem, z urážky islámu.

-

Tato diskriminační opatření a ustavičná nejistota také vysvětlují, proč se křesťanská a židovská společenství, která byla na četných územích ještě několik století po arabském vpádu většinová, postupně pod tíhou vyděračského útlaku, neustálého ponižování a čas od času i pronásledování oslabovala. Ve většině těchto společenství se vytvořila mentalita bázlivé podřízenosti. Aby se církve a synagogy vyhnuly hrozbě nového pronásledování, zaujímaly vždy stanoviska svých utiskovatelů. Zákazu se podřizovala dokonce i vzpomínka na minulá pronásledování, neboť by si ji vládci mohli vysvětlit jako urážku islámu, a tedy i jako záminku k novému pronásledování.

Mentalita ahlu al-dhimma je v četných křesťanských církvích Středního Východu doposud stále živá. Vysvětluje to v zásadě promuslimský a protiizraelský postoj mnoha církví: bezprostřední fyzická přítomnost a lepší výzbroj muslimů jim nedávají na vybranou. Proto také po zadržení rukojmí v kostele Narození Páně v dubnu 2002 anglikánský biskup a katolický i pravoslavný patriarcha jednohlasně odsoudili nikoli zadržování kněží a řeholnic jako rukojmí, ale izraelské obléhání chrámu. Pro bezpečnost svých oveček udělali to nejlepší, co mohli, ale je politováníhodné, že podobný postoj zaujaly všechny církve v Evropě.

Ať už se bude konflikt na Středním Východě vyvíjet jakkoliv, je již nyní nehynoucí zásluhou a důkazem velikosti Izraele, že se mu podařilo jho dhimmy zlomit. Po třinácti stoletích ponižování se Židé mohou konečně chovat tak, jak oni uznávají za vhodné, ponechávat si plody své práce, svobodně diskutovat, hájit své životy a majetky, podřizovat se zákonům a ne rozmarům mocných na území, odkud jejich lid vzešel a kde oni sami po největší část posledních tří tisíciletí tvořili většinu. Je přirozené, že tato znovunabytá svoboda pohoršuje ty, kdo jsou přesvědčeni, že jim jejich náboženství dává božské právo vládnout ostatním národům, že nejmenší ústupek od dar-al-Islámu je absolutní teologický skandál nebo že demokracie, právní stát, tržní ekonomika a svoboda projevu nejsou legitimní cíle. Více však překvapuje, vidíme-li ty, kdo se odvolávají na demokratické tradice, že zaujímají stanoviska namířená proti jedinému svobodnému lidu a národu na Středním Východě.



Nepřítel Palestinců


Ti z nepřátel Izraele, kteří se vyslovují na podporu svobody, poukazují na to, že osvobození Židů bylo dosaženo pouze zotročením jiného národa. Přitom arabští občané Izraele se jako jediní v celé oblasti těší úplné svobodě projevu, veškeré právní ochraně právního státu a volebnímu právu ve volbách, které mění politickou realitu v zemi. Pokud jde o tragedii, kterou každodenně prožívají obyvatelé Zajordánska a Gazy, je zcela nesmyslné tvrdit, že základní zodpovědnost za ni nese Izrael.

Na jedné straně Izrael nemůže nic dělat s naprostou nepřítomností svobody projevu a právní ochrany osob, která panuje na územích spravovaných palestinskou vládou. Po ujednáních v Oslo v září 1993 nic nebránilo Jásiru Arafatovi vytvořit na těchto územích demokracii a právní stát. Le Monde tehdy uveřejnil několik článků, ve kterých se předvídal vývoj tímto směrem, ale tyto noviny se umějí pěkně trefovat do bílého a je nepravděpodobné, že by dnes hnaly palestinskou vládu k odpovědnosti za to, že nesplnila jejich předpověď.

Na druhé straně a především jsou palestinská území neustálým zdrojem ohrožení Izraele teroristy, s čímž musí Izrael počítat. Od rozpoutání druhé intifády bylo do 3.listopadu 2003 zabito 869 Izraelců z celkové šestimilionové populace, z níž pět milionů tvoří Židé. Z těchto obětí 676, tedy 78 procent, byli civilisté: mladí lidé v nočních barech, rodiny při svatební oslavě. Izrael žije ve strachu. Bylo by nemorální ho soudit, kdybychom toto neměli mít na paměti.

Kontrolní stanoviště, občasné vojenské nájezdy a v poslední době stavba bezpečnostní bariéry těžce poznamenávají každodenní život těch Palestinců, kteří si nepřejí nic jiného než žít v pokoji. Ale proč nikdo nepřipomene, že před intifádou žádné zátarasy na cestách ani bezpečnostní bariéry nebyly? Palestinci přicházeli pracovat do Izraele, Izraelci navštěvovali palestinská území. Tuto svobodu pohybu je mnohem obtížnější zajistit ve chvíli, kdy slouží k pronikání lidí opásaných výbušninami.

Osud mírumilovných Palestinců je jednou z velkých tragedií současného světa. Ti, kdo tuto skutečnost vyčítají Izraeli, jsou upřímně vyzýváni, aby navrhli jiné prostředky boje proti teroristickým výpadům. Můžeme si zde jen ve stručnosti připomenout kroky z posledních let, které jasně prokázaly, že ty dosavadní byly zcela neúčinné: poskytnout Jásiru Arafatovi stát na území, jehož rozloha se kryje s palestinskými územími prostřednictvím recipročního pozměňování hranic, a rozdělení Jeruzaléma (Taba, leden 2001), pověření palestinské vlády odzbrojit teroristy (Cestovní mapa, březen 2003).

Nepřítelem civilního obyvatelstva Palestiny není Izrael. Jejich nepřítelem jsou teroristické skupiny a zodpovědní činitelé palestinské vlády, kteří jakoukoli dohodu chápou jen jako další krok na cestě ke zničení Izraele. A prvním z nich je Jásir Arafat. Několik měsíců po dohodách v Oslo veřejně v Johannesburgu prohlásil: „Naším vzorem je smlouva (hudna), kterou prorok Mohamed podepsal v Mekce s Kurajšovci (…). Dnes s touto smlouvou souhlasíme, ale jde jen o jednu etapu naší cesty do Jeruzaléma.“ Připomeňme si, že dojednání z roku 528 (smlouva z Hudaybiyah), které Arafat cituje, Mohamedovi umožnilo, aby na základě příměří posílil své pozice a po jeho skončení nakonec v roce 630 dobyl Mekku. Jásir Arafat 2. června 2003 během vyjednávání „příměří“ (šlo vlastně o novou hudnu z Hudaybyiah) oslavoval „mezinárodní den dětí“ a vyzýval palestinské děti k účasti na sebevražedných atentátech, které by umožnily dobytí Jeruzaléma (jeho slova vysílal 3. června ze záznamu druhý kanál izraelské televize).

Proto je pochopitelné, že Izrael dával často raději přednost zesíleným bezpečnostním opatřením před přehnanými gesty důvěry, a to i s rizikem, že se dotknou civilního obyvatelstva. Tím není řečeno, že za prospěšná a nezbytná považujeme všechna konkrétní opatření a akce. Ale Izrael je ve válce, a ta vyžaduje činit rychlá rozhodnutí v nejistém prostředí. Kdyby mohl více důvěřovat, bylo by i méně nepříjemností.

Poté, co teroristé přistoupili 29. června 2003 na tříměsíční hudnu, učinila izraelská vláda první kroky ke zmírnění nepříjemných opatření: odstranila zátarasy a povolila vstup palestinským dělníkům. Izrael byl tehdy ochoten jít ještě dál, pokud by palestinská vláda učinila souběžně konkrétní opatření, která by vedla k rozbití teroristických skupin, k čemuž ovšem nikdy nedošlo.

Nedůvěra, se kterou Izrael přistupuje k jednání se svými nepřáteli, je často interpretována jako typický příznak rasistické ideologie nebo jako záminka k pokračování vojenského útlaku. Popis příčin této nedůvěry vycházející ze snadno dostupných a přeložených dokumentů, nám umožňuje upřesnit toto stanovisko a lépe mu porozumět.



Krátký popis zla


Po dohodách z Oslo ze srpna 1993 se stal Jásir Arafat vůdcem palestinské autonomní správy, což byl zárodek státu, který měl v počáteční fázi spravovat 42 procent Předjordánska a více než 90 procent Gazy. Palestinská samospráva disponovala krom jiného vlastní policií, tištěnými i audiovizuálními médii a zodpovídala za program školní výchovy. K zajištění všech těchto úkolů se jí dostalo široké finanční podpory z té strany, jíž se běžné říká „mezinárodní společenství“, především pak od Evropské unie a od Izraele.

Protože EU financovala vydání školních příruček a učebnic, někteří evropští poslanci (zejména bývalá komisařka Emma Boninová a Olivier Dupuis) se snažili Evropu upozornit na podněcování nenávisti a výzvy k vraždění, které se v nových učebnicích vyskytují. Pascal Boniface všechna tato obvinění ve výše citovaném díle (s.56-57) šmahem odmítá a cituje různá popření těchto informací, která pocházejí výlučně z palestinských zdrojů. Zjevně nezná poslední syntetické dílo na toto téma, které pochází z pera německého univerzitního profesora Goetze Nordbrucha Narrating Palestinian Nationalism. A study of the new Palestinian textbooks (Washington, Middle East Media Research Institute 2002).

Dílo Goetze Nordbrucha doplňuje několik stránek přetištěných z těchto příruček, které jenom dokazují, že ani nejnovější palestinské učebnice neuznávají existenci Izraele. Na mapách oblasti se setkáváme pouze s Palestinou, která překrývá celé území Izraele. Bez ohledu na to, že takové pojetí Palestiny je v příkrém rozporu s uznáním Izraele OOP při dohodách v Oslo, dokresluje hlubokou naivitu těch, kdo ještě dnes tvrdí, že konec konfliktu by umožnilo úplné stažení Izraele z území obsazených v roce 1967. Umožnilo by vytvoření palestinského státu vedle Státu Izrael, ale palestinská správa toto řešení zcela evidentně nechce, protože neustále vtlouká palestinským dětem do hlavy, že jejich národ nebude svobodný, dokud Izrael nezmizí ze zemského povrchu. Jak v závěru své studie naznačuje profesor Nordbruch, myšlenka svobody je zde vždy spojována s odporem k vnějšímu útlaku, nikoli s odporem vůči útlaku vnitřnímu.

Na základě této definice palestinského národa školní učebnice připomínají, že „islám každému muslimu přikazuje bránit svou zemi, dokonce tehdy, kdyby šlo o jednu její píď.“ Děti jsou za tímto účelem nabádány k účasti na intifádě a džihádu. Kladené otázky obsahují mimo jiné toto: „Asmaa, dcera Abú Bakra, byla v mém věku, když se zapojila do Prorokových bojů(…) Jakou roli mi přísluší sehrát při podpoře národního odporu proti imperialistickým okupantům?“ Učebnice islámské výchovy pro děti z šestých tříd přinášejí odpověď jednoho druhu: oslavnou báseň na počest mučedníků, v jejímž závěru se můžeme dočíst: „…vznešená duše má dva cíle: smrt a přání zemřít“.

V souladu s odmítáním uznat existenci Izraele neobsahují učebnice téměř žádnou zmínku o Izraeli. Naopak, obsahují zjevnou antisemitskou propagandu. Při líčení Mohamedova života se dozvídáme, že „Prorok dal svým žákům doporučení, aby se učili jazyku Židů a chránili se tak před jejich proradností“. Úplné vyhnání Židů Mohamedem a jeho nástupci z Arábie je zde prezentováno jako Boží trest za porušení dhimmy. Jedna z otázek pokládaných dětem zní takto: „Porovnej postoj muslimů a Židů, pokud jde o dodržování smluv.“ Náboženská výchova pro křesťanské děti se opírá o epizody evangelia líčící Ježíšovy konflikty se Židy, aniž se v nejmenším naznačí, že Ježíš byl rovněž Žid.

Palestinské školní učebnice jsou nicméně přímo vzorem pacifismu a harmonie ve srovnání s televizní propagandou. Profesor Hamar Marcus z Jeruzalémské univerzity předkládá na své webové stránce (Palestinian Media Watch,
<http://www.pmw.org.il/new/>) instruktivní výběr z vysílání palestinské televize. Šahídi, dívky a mladí muži, kteří obětují vlastní životy při zabíjení židovského civilního obyvatelstva, jsou zde neustále glorifikováni: hudební klip na oslavu Wafy Idrissové, prvního šahída ženského pohlaví (vražedný atentát ze dne 27. ledna 2002) byl den co den vysílán po několik měsíců („Ó, má sestro Wafo, ty jsi tlukoucí srdce naší hrdosti“). Televizní náboženská kázání vyzývají k vyvražďování Židů: „Budeme je vyhazovat do povětří v Hadeře, budeme je vyhazovat do povětří i v Tel Avivu (…), Bůh z nás učiní vykonavatele této řeže (…), blahoslavený, kdo vkládá do hlavně náboj, aby prohnal kulku lebkou Žida!“ (Dr. Ibrahim Mádí 3. srpna 2001). „Ten, kdo nežádá Boha, aby mohl zemřít jako šahíd, zemře ve stavu bezbožnosti.“ (Šejk Ahmed Abdul Razek 22. března 2002). „Jakmile se šahíd setká se svým Stvořitelem, jsou mu odpuštěny všechny jeho hříchy (…), pojme 72 panen a stane se přímluvčím pro sedmdesát členů své rodiny.“ (Dr. Ismail Radúan 17. srpna 2001). A mohli bychom pokračovat dále.

Obzvlášť odpudivá jsou vysílání pro děti. Chlapci a dívky ve věku šesti až deseti let vysvětlují před rozněžnělými pohledy dospělých, že se chtějí stát šahídy a že chtějí pobít všechny Židy. Hudební klip předvádí asi dvanáctiletého chlapce, jak svému otci předává dopis, ve kterém ho žádá, aby se radoval z jeho smrti ještě předtím, než půjde vrhat kameny a padne k zemi se zpěvem na rtech: „Sladce tvá půda voní, má drahá vlasti, šahídovi, ó můj otče, očekávaje, že mne doženeš a připojíš se ke mně, nezapláču a budu šťasten.“ Potom divákům pokyne rukou a objeví se následující text: „Nezdravím vás proto, abych se s vámi rozloučil, ale abych vás vyzval: následujte mne.“ Podobné klipy šíří v četných reprízách palestinská televize. Novináři vysílaní na Střední Východ o nich nemohou nevědět. Důvod, proč tyto ohavnosti nikdy necituje francouzský tisk, je záhadou, tajemstvím. Odhalit tuto záhadu by byl nepoměrně záslužnější počin než snaha zjistit, je-li nebo není-li dovoleno v současné Francii kritizovat Izrael.



Na podporu Izraele


Kritizovat Izrael má celou řadu půvabů. Obraz slabého národa utiskovaného kýmsi silnějším vždycky posiluje ty, kdo považují za morální stavět se soustavně a pokaždé na stranu těch nejslabších. Skutečnost, že Izrael je západní země, poskytuje těm, kdo se nemohli přímo účastnit boje proti kolonialismu, iluzi, že se mohou vyvinit, třebaže by to v jejich případě přímo souviselo s ohrožením existence celého jednoho národa na jeho vlastním teritoriu. Ti, kdo ve 20. století věnovali veškerý čas hledání modelu, který by byl opakem demokratické a kapitalistické společnosti (SSSR, nacistické Německo, lidová Čína, Kambodža a rudí Chmérové, Kuba, atd.) se nacházejí v obtížné situaci, neboť museli uznat svou porážku a zakusit pád svých model. Palestina angažovaná v boji za „národní osvobození“, v jehož průběhu je ničena západní země, znamená v jejich dojemném hledání totalitarismu posledního avatara, jemuž by se mohli klanět.

Antisemitismus, obchodní zájmy, zbabělost tváří v tvář pokořování některých muslimů nebo demografický cynismus („pět milionů Židů, tři sta milionů Arabů, postavíme se raději na stranu těch početnějších“) nehrají při nepřátelství vůči Židům přirozeně žádnou roli. Důkazem je, že se těchto motivací nikdo nedovolává.

Ale ať už je tomu jakkoli, rádi bychom těm, kdo mají rádi demokracii, právní stát a tržní ekonomiku, umožnili podporovat Izrael a být na to hrdí. Nejde přitom, jak se neustále opakuje, o „bezpodmínečnou podporu“. Přísně vzato má tato podpora celou řadu tvrdých podmínek: nepovzbuzování vlastních dětí k vraždění ani sebevraždám, nepopravování vlastních disidentů bez soudního procesu, výměna vlastních politických vůdců v demokratických parlamentních volbách, respektování svobody tisku, nepožadování totální etnické čistky na vlastním území, nečinění z masakrování civilního obyvatelstva první cíl války. Lze se velice snadno přesvědčit, že Izrael tyto podmínky naplňuje.

Duch doby nás výslovně nutí, abychom dodali, že naše podpora není produktem „komunitárního reflexu“, ale dílem solidarity založené na určitých zásadách. Ten, kdo píše tyto řádky, není Žid ani Izraelec, ale považoval by za čest, kdyby za takového byl považován nepřáteli Izraele.



Commentaire
, zima 2003/2004, s. 933-940.

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 1786 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA