Jsem proevropský, a proto nechci Lisabonskou smlouvu

Jiří Oberfalzer

blog.aktualne.cz

Odpověď na otevřený dopis Tomáše Halíka, Jiřího Pehe a Martina Jana Stránského, který byl zveřejněn na těchto stránkách v blogu posledně jmenovaného (Otevřený dopis Jiřímu Oberfalzerovi)

Vážení pánové,

každý si hledáme cestu k účasti na veřejném životě po svém. V 90. letech jsem prošel různými zkušenostmi a také rozmanitým poznáním. Patří k nim i Impuls 99. Byl jsem tehdy rozčarován opoziční smlouvou. Účast v iniciativě Impuls, ale i blízké pozorování jiných nezávislých občanských aktivit, však urychlily mé rozhodnutí vstoupit do regulérní politické strany.

Aktivity zmíněného druhu mají totiž některé společné rysy. Na začátku je veliké gesto, vzbuzení značného očekávání. Najde se vždy hodně ochotných vstoupit do světel reflektorů, ale málo těch, kteří jsou připraveni usilovně pracovat, a ještě míň takových, kteří by byli ochotni s věcí samotnou spojit svůj osud, kteří by podstoupili riziko testu veřejné podpory. Taková je i moje vzpomínka na Impuls. Když šlo o práci a o peníze, zůstal jste ve sdružení prakticky sám, Martine.

Dospěl jsem k závěru, že nepolitická cesta není pro mě. Rozhodl jsem se vzít na sebe závazek soustavné politické činnosti a odpovědnost za její výsledky. V té době byla na české veřejné scéně jediná strana, která byla svým ideovým zaměřením blízká mé orientaci a přitom schopná reálně svůj program prosazovat: ODS. Přestože jsem nebyl fanouškem opoziční smlouvy (na nejbližším kongresu ODS jsem navrhl její vypovězení), začal jsem v ODS pracovat postupně na různých úrovních odpovědnosti.

V řadách občanských demokratů jsem potkal spoustu slušných, rozumných a pracovitých lidí. Dařilo se mi získávat jejich podporu a mám ji snad dodnes.

V referendu o vstupu do EU jsem hlasoval pro. Neviděl jsem a ani nevidím pro ČR jinou alternativu než příslušnost k rodině stabilních demokracií a přístup k jednotném trhu. Pokládal jsem také za důležité, abychom se stali rovnocenými partnery členských zemí a měli možnost spolurozhodovat o budoucí podobě unie. (Dnes se zdá, že si sami toto rovné právo zakazujeme.)

Byl jsem ve vedení okresní organizace ODS Prahy-západ, když začal proces ratifikace Evropské smlouvy pro ústavu. Dokument jsem si prostudoval a zjistil jsem, že jde o zastřený krok k federálnímu uspořádání Evropy, že euroústava je určena především k udržení vlivu původních členských států na EU a její politiku (pochopitelně na úkor té nové menšiny). Smlouva byla nepřehledná, pravomoci EU bezbřehé a kdykoli rozšiřitelné z jejího vlastního rozhodnutí. Ten dokument byl pro ČR a ostatní malé anebo nové země zcela nevýhodný. Z pozice rovného partnera jsme se měli stát "ovládanou" zemí, kterou bude možné kdykoli přehlasovat při prosazování ekonomických nebo politických zájmů těch velkých.

ODS tehdy chystala referendum o smlouvě. Vedli jsme proto v našem okrese kampaň proti této smlouvě a setkávali se u občanů s porozuměním. Smlouvu nakonec pohřbili občané Francie a Nizozemí. Pokus o centralizaci Evropy zkrachoval.

Lisabonská smlouva je z 99 % totožný dokument. Aby bylo možno znovu projednávat již jednou zamítnutý návrh, bylo třeba změnit jeho kostým. Smlouva se tedy přemaskovala do podoby dvou novel, a sice Maastrichtské a Římské smlouvy, a byla předložena členům nanovo. Politici se dohodli, že se vyhnou referendům. Občané totiž nejsou dost zodpovědní a vstřícní k velkým snům předních evropských politiků a obtěžují svými osobními zájmy. Takové rozhodnutí označuji za spiknutí politický elit proti svým národům.

Jediná země, kde se nejde vyhnout referendu, je Irsko. A ejhle, Irové řekli NE!

Hned se hledal způsob, jak se dostat k opakování referenda. Ve hře byla změna ústavy, která by evropské smlouvy vyňala z povinného režimu lidového hlasování. Nakonec se pro reparát našel způsob poněkud méně drastický: tzv. irské garance, jakési prohlášení, ve svém důsledku vlastně dodatky nad rámec schváleného textu smlouvy, který již byl v té době ratifikován ve 24 zemích.

Irové se však polepšili a na světe je ANO!

Podivujete se, že nemám respekt k demokratické většině politiků. Musím řici, že především nemám respekt k takovýmto praktikám.

Milí kolegové,

připomínáte mi, že jsem býval proevropský. Chci Vás ubezpečit, že jsem proevropský i nadále. A proto si nepřeju, aby vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, protože z Evropy sobě rovných partnerů vytvoří Evropu rozdělenou na ty, kteří rozhodují, a na ty, kteří se podřizují, na úspěšné a "potlačené". To dříve nebo později nutně vytvoří skupinu nespokojených států a povede k vnitřnímu napětí.

Lisabon prostě zakládá v Evropě destrukční procesy. A to je třeba si říci na rovinu. (Z toho se mohou radovat jen opravdoví euroskeptici.)

Příznivci Lisabonu operují tím, že Evropa jde cestou kompromisů, takže se Lisabonu není třeba bát. Je pravda, že Evropa obratně hledá komprosmisy, ovšem, protože musí. Jinak by těžko něco prosadila. Dokud má každý člen unie právo veta, musí se hledat kompromis i s tím nejmenším nebo nejnovějším členem, musí se hledat tak dlouho, až všichni (s větším nebo menším sebezapřením) souhlasí. Jakmile však bude rozhodovat většina, bude se kompromis hledat pouze mezi 15 členy. Jakmile ten bude dosažen, nebude třeba hledět na zájmy zbylých 12.

Prosadit něco v Evropě v režimu Lisabonu vyžaduje podporu 15 členských států, které zastupují nejméně 65% obyvatel. Starých členských zemí je 15 a reprezentují 79% obyvatelstva. Velké země (Německo, Británie, Francie, Itálie a Španělsko) mají 62% obyvatel. Stačí tedy už jen málo (třeba Holandsko).

Naopak, zabránit přijetí nějaké nové úpravy mohou země, které reprezentují více než 35% obyvatel EU. Třeba Německo, Francie a Itálie představují 40% obyvatel. Německo, Francie a Španělsko 38%, Británie, Francie a Německo 42%, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko přes 37%.

Z toho je myslím dost patrné, kdo bude po Lisabonu Evropu řídit a kdo ji bude kontrolovat.

Jelikož jsem křesťan (mimochodem preambule LS se neodvážila přihlásit ke křesťanství), odpouštím Vám urážlivá slova o chladném kalkulu, potřebě legitimizace svého členství v ODS (v té ODS, Martine, o jejíž podporu do senátních voleb na Praze 1 jste se také ucházel) a snaze využít euroskeptickou kartu v boji proti Topolánkovu křídlu. Věřím, že jsou pouhým výrazem neporozumění a z něho plynoucích obav o mou lidskou integritu.

Když má člověk pevný názor, musí jej hlásat. A když ho má a hlásá jej, musí také podle něj konat, i kdyby tím ztrácel popularitu. Je to otázka svědomí. Mé svědomí mi velí, abych upozorňoval na špatnost a účelovost Lisabonské smlouvy, která zbavuje naši zem významné části svrchovanosti. Musím tedy (vzdor politické prohře v parlamentu) žádat Ústavní soud ČR, aby dal zásadním pochybám mým a mých kolegů zapravdu.

Spolu s Vámi věřím, že voliči v mém obvodu v příštích volbách vyvodí z mých postojů a z mého počínání důsledky. Narozdíl od Vás si však myslím, že mohou být v můj prospěch.

A i kdyby ne, na mém postoji by to nic nezměnilo, nezastávám jej pro svůj osobní úspěch, ale v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím, jak mi ukládá ústavní slib, který jsem složil.

S úctou