Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Český film, financování a legislativa

Ivan Štefka

V úterý došlo k výjimečně záslužnému kroku českého parlamentu, který nepřehlasoval veto prezidenta ve věci „financování českého filmu“, ale naopak jej poměrně výraznou většinou podpořil.

Považoval jsem téměř za jisté, že poslanci veto přehlasují. K mému údivu a potěšení se tak nestalo. Tento zákon byl podle mne jakýmsi tříprocentním „znárodněním“ soukromých televizí a některých dalších subjektů, které měly ze své práce, mimo daní, odvádět darem další peníze českým filmařům. Snažím se věřit tomu, že tento tříprocentní „znárodňovací pokus“ byl pouze hlubokou nekompetentností, nikoli snahou otestovat zástupce občanů, zda by příště neprošlo „znárodnění“ o něco větší. Je jen s podivem, že sedmnáct let po „revoluci“ je takovýto zákon vážně předložen a nikdo ze zástupců občanů, tedy poslanců, včas neoponuje.

Přiznám se, že mne také překvapila mnohdy až hysterická reakce na prezidentské veto od některých filmařů, kteří si vlastně chtěli své filmy vytvářet z peněz svých kolegů zejména z televizí. Přitom mnozí z těchto filmařů byli jistě účastníky „revoluce“ v roce 1989 a bojovali proti komunistickým praktikám.

Nicméně faktem je, že po patnácti letech neřešení problému, jak financovat český film, máme snad naději konečně vytvořit kvalitní a čestný zákon. Výhodou je, že za pár týdnů začne nové volební období a poslanci a předkladatelé zákonů snad začnou pracovat na vyšší a přijatelnější úrovni.

Ve svém článku „Financování výroby českých filmů v některých souvislostech“ jsem se v minulém týdnu také pozastavil nad tím, že dnes již zamítnutý zákon by mohl být časem problémem a překvapením i pro samotné filmaře, kteří by se tak za deset let mohli dostat do pasti právě tohoto zákona.

Jen krátce připomenu o co jde. Jde o můj názor, že rozjezdem nových televizí se „reklamní koláče“, co do objemu vysílané reklamy, rozdělí mezi několikanásobně více subjektů, reklamní časy se stanou logicky, nebo alespoň pravděpodobně levnější, neb mezi televizemi bude zuřit konkurenční boj a mnohdy boj o ekonomické přežití. Stávající dvě komerční televize zchudnou. Ty nové budou mít co dělat, aby zainvestovaly rozjezd, zaujaly mediálními agenturami a firmami žádaného produktivního diváka a vydržely dlouhodobě vysílat. To vše při zachování alespoň nějaké kvality, která už dnes značně pokulhává v mnoha případech za obecnou přijatelností a obecnými předpoklady.

Navíc tvůrci zákona zřejmě vycházeli podle mne z názoru, že televizní reklama bude dlouhodobě pro firmy tou nejzajímavější formou prezentace. To si myslím, že není tak zcela jasné a už vůbec ne jisté. Myslím, že toto uvažování podléhá a vychází pouze ze znalosti minulého, tedy krátkého porevolučního období na českém televizním trhu. Zákon již ale nepočítá s budoucím vývojem technologickým, ale i generačním. Podle mne počítá pouze se stavem k „dnešnímu dni“ a tvůrci zákona tak projevují prvoplánovost svého počínání.


Je totiž třeba brát v úvahu zejména potenciální diváky mladé generace a generací, které teprve budou přicházet, neboť ty už mají a budou mít k dispozici řady jiných informačních kanálů a technologií, než jsou dnes ve svém principu již zastarávající klasické televizní technologie. Mladé generace mají a budou mít stále větší a s vlastní aktivitou spojené kulturní, sportovní a společenské možnosti. Informace budou mít k dispozici daleko rychleji, než jim je poskytne nějaká televize a o kulturním přínosu a zajímavosti vysílaného „materiálu“, který by nové mladé generace dlouhodobě zaujal, lze zcela úspěšně pochybovat.

Otázkou je také to, zda do budoucna budou tzv. televizní reklamu schopny vysílat jen televize a ne třeba mobilní operátoři v rámci svých nových a stále se vyvíjejících služeb, stejně jako třeba i poskytovatelé internetu.

Nehledě k tomu, že každý trochu zodpovědný člověk musí v dnešní době, a tím více v dlouhodobém budoucnu, věnovat svoji hlavní pozornost své práci, svému podnikání a svému skutečnému vzdělávání se, nikoli sledování ohlupujících a k nic nedělání svádějících televizních stanic. Ty pak zůstávají pro ty neproduktivní skupiny diváků s nízkými příjmy, čili pro diváky nezajímavé pro firmy a mediální agentury. To vše bude snižovat cenu reklamy a příjmy z ní.

Produktivní lidé, kteří si už dnes pečlivě vybírají, jak stráví svůj volný čas, se dnes, natož pak v budoucnu dají oslovit daleko vhodnějšími a cílenějšími způsoby.

A teď se vraťme k souvislosti s nekompetentním nepřijatým zákonem. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že by po čase mohlo dojít k tomu, že naplnění fondu na částku alespoň dnešního avizovaného předpokladu, by mohlo být z hlediska dlouhodobé budoucnosti těžké a celou věc by bylo nutné začít řešit dlouze od začátku. Je k zamyšlení, že takovýto cílený a specializovaný zákon vycházel z hlediska dlouhodobé budoucnosti, jež musí být dlouhá minimálně mnoho desetiletí, z finančních kategorií a předpokladů, které nejsou, opět z hlediska budoucnosti, ničím reálným podloženy. A pokud něčím, tak jen snad touhou a přáním, aby to tak vše bylo, nebo snahou uklidnit několik tisíc lidí, kterých se zákon týká.

Veto prezidenta bylo podle mne podanou rukou filmařům, aniž by si to možná sám prezident i filmaři uvědomili. Vůbec bych se totiž nedivil situaci, kdy by měl fond právě z výše uvedených důvodů problém se svým naplněním do nějaké smysluplné výše a filmaři se od svých politiků dozví, „že zákon tady přeci je, to že televize neprosperují je věc trhu a s tím nelze nic dělat.“.





Nicméně ke schválení tohoto zákona nedošlo, a tím se otevírá nová cesta, podle mého hlubokého přesvědčení cesta jediná. Financovat český film přímo ze státního rozpočtu, a to pomocí demokratického konsensu občanů této země prostřednictvím jejich poslanců. Za patnáct let „řešení“ financování české kinematografie nikdo nic jiného a přijatelného nevymyslel a zřejmě ani nevymyslí. Celá věc se musí pouze precizně, se znalostí věci a kompetentně ošetřit legislativně i personálně.

Předpokládaná částka, kterou by měl být fond naplněn, je v rámci celého státního rozpočtu poměrně zanedbatelná, a proto bychom měli ihned po volbách začít hledat možnosti a úspory ve prospěch české kinematografie právě ve státním rozpočtu s tím, že pro film v něm vytvoříme jeho vlastní nedotknutelnou „kolonku“. Domnívám se, že Ministerstvo kultury by se mělo začít konečně vážně a aktivně zabývat soudobou českou kulturou v tom nejširším slova smyslu, včetně jejího financování. V této souvislosti je třeba se zamyslet i nad skutečnou potřebou některých rozpočtových výdajů např. na různá letadla, obrněné transportéry, nad výdaji na strašlivě a nad míru nepotřebný národní fotbalový stadion, nad nadbytkem státních úředníků, pětimilionovou dotací na jedno pracovní místo v automobilce, která nebude zdaňovat v ČR a nad mnoha dalšími neproduktivními výdaji, o nichž se občan ani nedozví.

Samozřejmě, samotné čerpání finančních prostředků by muselo probíhat za dodržení dohodnutých, průhledných a zejména pak reálných pravidel tak, abychom nedopadli jako s nekompetentním čerpáním financí z fondů EU. Tato pravidla musí být proto dohodnuta nikoli pouze státními úředníky všeho druhu, ale aktivně a otevřeně všemi zainteresovanými a kompetentními stranami. Podotýkám, že za stranu filmařů to nejsou v první řadě tvůrci, jak to vypadá podle různých vyjádření ve sdělovacích prostředcích, ale jsou to v první řadě ti, kteří si tvůrce najímají a platí. Tedy ti, kteří narozdíl od tvůrců nesou za filmový projekt plnou finanční, hmotnou a právní odpovědnost, to znamená producenti.

Pravidla výběru látek k financování musí být nastavena velmi precizně a současně velmi jednoduše tak, aby umožňovala v každém okamžiku veřejnou a kvalifikovanou kontrolu. Práce v „přidělovacím“ orgánu musí být skutečnou prací, nikoli společenským posezením.
Lidé v něm pracující nesmí být do „fondu“ jmenováni pomocí politických stran, abychom se nedočkali filmů s politickým nádechem. Stejně tak je třeba zvážit i roli České televize v tomto systému. Česká televize by se podle mne měla věnovat své televizní činnosti na mnoha svých vysílacích kanálech a nikoli natáčet filmy z dalších veřejných prostředků. Pokud tak chce činit, pak má samozřejmě tuto svobodnou možnost a volbu, přičemž ale tuto svoji ambici musí financovat pouze ze „svých vlastních“ koncesionářských poplatků.

Ti, kdo budou finance z „fondu“ přidělovat, musí nést také plnou osobní a třeba i hmotnou odpovědnost za to, na jaké filmy veřejné peníze poskytnou. Nicméně první dramaturgickou selekci musí provést producent projektu a „pustit“ dál jen to, o čem bude objektivně přesvědčen, že je kvalitní a pro umělecký film vhodnou látkou, předložitelnou k alespoň částečnému financování z veřejných prostředků.

Případné producentovi zisky z filmů financovaných tímto způsobem z veřejných prostředků, musí být opět použity na financování dalších uměleckých producentových filmů, nikoli pro jiné účely, či pro přihlouplé tzv. komerční filmy. Pokud by ale např. v dalším, přesně určeném období nový filmový projekt producent nerealizoval, pak by musel v zákonem určeném přesném poměru část svého zisku z předchozího filmu odevzdat „fondu“. Přitom se nelze u českých filmů obávat nijak vysokých zisků, pokud vůbec nějakých, neb česky mluvený film má k dispozici jen velmi malý trh, a to i v případě, že se dostane do světa. Navíc část každého takového projektu může být financována z investičních soukromých prostředků a producent je bude muset vrátit i s úroky.


Myslím, že různé pravé české závistivé reakce, o zbohatnutí producentů na českých filmech financovaných z veřejných prostředků, jsou nejen liché, ale pocházejí od těch, kteří se k věcem vyjadřují bez jejich, byť jen základní znalosti.

Pro případ promítání filmů financovaných z veřejných zdrojů, by měla být v zákoně stanovena i hranice ceny vstupného na výši přijatelnou i pro obyčejného českého občana. Jedním z důvodů proč lidé nechodí do kina je vysoké vstupné.


Celý tento proces je pochopitelně velmi náročný a je o ohromné odpovědnosti, znalostech, praxi a zkušenostech všech producentů - předkladatelů a rozhodovatelů o přidělení veřejných prostředků v řádu desítek milionů na jeden projekt.

V každém případě, začít financovat český film pomocí státu, demokratickým konsensem občanů, je podle mne velmi potřebné, neboť film není jen to, co vidíme hodinu a půl na plátně.

Film, hlavně ten kvalitní film, což logicky jako umělecké dílo nemůže být každý, je také velkým a trvalým reprezentantem české kultury a naší republiky v zahraničí.

Film je součást národního kulturního dědictví. Vypovídá o lidech a době svého vzniku.

Film má také značný sociální rozměr, je zaměstnavatelem mnoha tvůrců, tady připomínám, že nikoli pouze režisérů, ale také kameramanů, střihačů, zvukařů, architektů, herců, dále například produkčních, různých asistentů, techniků, spolupracujících firem atd.

Film přináší peníze do natáčecích míst za různé služby, ubytování, stravování, nájmy lokací atd.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že po patnáctileté prodlevě je čas k rychlému a kvalifikovanému řešení financování kvalitní , umělecké a reprezentativní české filmové tvorby.



Ivan Štefka
Mgr. Ivan Štefka
 
  Přístupy: 1930 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA