3. března t. r. vyšel v MF dnes komentář zástupce šéfredaktora Viliama Bucherta pod názvem „I Topolánek má své (lepší) dny. Třeba v Americe“. Musel jsem si ho přečíst raději dvakrát. Pominu-li tu eventualitu, že šlo o nadsázku či dokonce provokaci, pak soudný čtenář musel užasle kroutit hlavou. Připadal jsem si jako před rokem 1989, kdy horliví svazáci z Mladé fronty adorovali staré soudruhy z ÚV jediné vládní strany. Pan Buchert se mýlí téměř ve všem. Nejen v obsahu, ale i ve formě článku.
Politik, neřku-li státník, by měl být odvážný a může si plnit i klukovské sny, ale měl by být zároveň zodpovědný a rozumný, neboť nehájí ve vrcholové pozici jen své osobní či skupinové zájmy, ale zájmy své země, kterou reprezentuje. Myslím si, že většina znalých lidí, kteří mají základní povědomí o éře komunismu u nás, nečekala na to, až jim tuto dobu pojmenuje Mirek Topolánek. Já jsem si to pane Bucherte uvědomil už jako dítě. Můj strýc, který byl poslancem za nekomunistickou stranu, byl po roce 1948 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let a strávil v komunistickém lágru nakonec téměř 12 roků. Celá rodina byla následně perzekuována. Mojí babičce komunisti znárodnili živnost. Můj tchán byl také politickým vězněm. S minulým režimem jsem si nikdy nezadal a vždy jsem si pěstoval svůj kvalitní a aktivní mikrosvět, který jsem mohl ovlivňovat. V listopadu 1989 jsem vstoupil do veřejného života. Nejprve jako mluvčí OF a později jsem spoluzakládal ODS. Komunisty jsem pomáhal výrazně porážet ve volbách 1990 a 1992. I já jsem byl roztrpčen z přílišné smířlivosti nového polistopadového establishmentu s minulou érou. Vždy mi však zároveň byli podezřelí příliš hlasití antikomunisté, kteří si svou hlučností a radikalismem často jen léčili své staré frustrace či dokonce špatné svědomí.
Hlásit se k politické pravici by měl být komplexnější životní postoj. Říct - nemám rád komunisty a tudíž jsem pravičák - podle mého nestačí. Pravicový politik dbá především na dodržování tradičních hodnot, má úctu k právu a pořádku, akcentuje osobní zodpovědnost a víru v osobní svobodu. Posiluje roli jedince a ne všemocného státu.
Pan Buchert chválí pana Topolánka za medaili pro bratry Mašínovy. Prý se tím konečně otevře diskuse na téma 3. odboje. Oba pánové musí vědět, že se dopouštějí velké zkratky. Po 2. světové válce se Československo ocitlo v sovětské sféře vlivu a to nejen díky domácím komunistům. Rozhodlo se o tom jinde a jindy. Už na Jaltské konferenci. Šlo především o dohodu dvou vítězných mocností, USA a SSSR, za účasti Velké Británie. Podobně jako v r. 1938 v Mnichově někdo rozhodl o nás bez nás. Československá demokracie však byla oslabena už ve volbách v roce 1935, kdy zvítězila Henleinova strana před komunisty a Slováci začali hlasitě projevovat své separatistické tendence. Události pak nabraly rychlý spád. Londýnská exilová vláda byla po 2.svět. válce převalcována atmosférou po osvobození Rudou armádou. Vzpomeňme na roli domácí umělecké elity, která také podlehla, asi mimoděk sovětské režii. Stalin pochopitelně velmi usiloval o vliv v Československu, neboť věděl, že tak získá výrobní základnu pro celý rodící se východní blok. Vzal si to, na co mělo podle něho nárok a to za němého přihlížení USA a ostatních vítězných mocností. Naprosto chápu tehdejší motivy bratrů Mašínů, které odrážely atmosféru vypjaté doby i odkaz hrdinného otce. To, co se u nás dělo po únoru 1948 až do roku 1953 jsou neomluvitelné hanebnosti, které navíc dokazují, že největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Příkladů bychom našli v dějinách našeho národa více než dost. Postoj dnešních komunistů k této smutné kapitole našich dějin je nejen necitlivý, ale i nemravný. Přesto si myslím, že to co provedli Mašínovci v letech 1951 – 1953 nebylo správné. Nesouhlasím s termínem, že se prostříleli přes hranice. Jejich akce se odehrály v rozmezí více než 2 let. Ať se nám to líbí nebo ne – u nás tehdy nebyla občanská válka. Jejich činy nejsou ani srovnatelné například s atentátem na Heidricha. Byla to loupežná přepadení. Není vůbec správné podřezat hrdlo svázanému zajatci, ať už hájí jakoukoli svou víru a svou pravdu. Mašínovci byli dokonce zatčeni a pak propuštěni. A po svém propuštění se pustili do dalších krvavých akcí. V té době byli desetitisíce lidí ve věznicích a táborech nucených prací a 240 odsouzených bylo popraveno, aniž by je někdo pustil na svobodu a dal jim další šanci. Po té, co se Mašínovi v Německu dostali až do americké zóny se ke své bývalé vlasti už nikdy nepřihlásili. Na rozdíl od mnoha jiných emigrantů, kteří se snažili a někteří nadále snaží své vlasti pomáhat.
Pan Buchert ve své přímočarosti připomíná už zapomenutá hesla typu „Kdo nejde s námi jde proti nám“. Věřím, že to nebyl jeho úmysl při psaní ódy na premiéra. Předseda vlády byl také pochválen za víza, za radar, za rázné chlapské vystupování i za podporu opozice v různých koutech světa. Jistě jen nedopatřením chybí v textu pochvala za ostré vymezování se vůči Rusku či za kritiku polského vyjednávání ve věci raketové základny v USA. Mirek Topolánek opravdu sešlápl pedál a veze se na své „vítězné vlně“. Otázkou ovšem zůstává, pro koho ta jeho vlna bude nakonec vítězná. Ono i to plánované zrušení vízové povinnosti nebude úplné. Bude nahrazeno testováním žadatelů, kteří budou muset prokázat způsobilost pro vstup na území USA. Chápu i tak symboliku tohoto kroku, i když jde o zájem asi jednoho promile našich spoluobčanů. Zpřísnění podmínek pro vstup do USA je po 11. září 2001 pochopitelný proces, kterému se ostatní země budou muset přizpůsobit. ČR chtě nechtě téma zpřísnění podmínek přenesla i na ostatní země EU, v tomto smyslu jsme posloužili USA jako pokusný králík a zároveň trojský kůň. Škoda, že nejsme vůči Bruselu takto odvážní i v jiných, a podle mého soudu, mnohem závažnějších otázkách. Těžko lze věřit tvrzením, že víza s radarem nijak nesouvisí. Za údajnou reciproční výhodu je však vydáváno jednání o účasti českých firem a institucí při výzkumných projektech americké armády, kosmickém programu atd. Tyto úvahy jsou však pouze v oblasti deklarací a příslibů a zatím nemají konkrétní podobu. Za případnou reciproční výhodu našeho sebeobětování ve prospěch americké obrany by bylo možno považovat třeba úspěšné jednání o doložce nejvyšších výhod, která by znamenala zásadní změnu při vstupu na americký trh pro české výrobky. To se však nestalo.
Umístění části zařízení protiraketové obrany USA na našem území je komplexnější a závažnější téma, než bývá prezentováno. Dal jsem si tu práci a pečlivě jsem prostudoval analytické materiály, které se tomuto tématu věnují ve specializovaném vojenském časopise ATM (Armádní technický měsíčník). Tudíž vím, že na všech vojenských základnách USA na světě platí právo exteritoriality včetně nadřazenosti práva USA nad právem hostitelského státu. Činnost protiraketové základny USA předpokládá rozmístění prvků systému senzorů tak, aby zajišťovaly včasné zjištění, vyhodnocení a následné navedení prostředků na ničení cílů – a to mimo území USA (tedy i ČR). K ničení cílů bude rovněž docházet nad územím jiných států než USA včetně zamoření atmosféry zplodinami všeho druhu, včetně radioaktivního spadu a zbytků jak cílů tak antiraket. To jsou podle mého laického pohledu velmi závažná tvrzení o nichž by měla probíhat nezaujatá odborná diskuse, pokud možno bez politické hysterie.
Mirek Topolánek během svého úžasného amerického turné pronesl velmi zásadní projev ve washingtonském Centru pro strategická a mezinárodní studia. Svoji řeč nazval „Je studená válka zpět?“. Mimo jiné v ní prohlásil i toto, cituji: „Ačkoli rozhodující pro porážku sovětského bloku bylo jeho „uzbrojení“ – především díky SDI – pro přechod k demokracii bylo důležité, že zde existovaly disidentské struktury schopné převzít moc a zahájit transformaci totalitního systému.“ Opravdu nevím, co měl autor této myšlenky konkrétně na mysli. Předsedou federální vlády po listopadu 1989 se stal Marián Čalfa a ministrem obrany byl generál Vacek, což bylo součástí dohody Václava Havla o převzetí moci. Samotný Havel tehdy navrhoval naivní modely o rozpuštění NATO či vojenskou a politickou neutralitu pro Československo. Americkou velvyslankyní byla u nás v té době paní Temple – Blacková, která mimo jiné psala několik dnů před 17. 11. 1989 do Washingtonu depeši, v níž navrhovala přípravu cesty hlavního komunistického ideologa Jana Fojtíka do USA, jinak by prý mohlo dojít k ochlazení vzájemných vztahů mezi oběma státy. Už jenom fakt, že velvyslankyní USA zde byla bývalá hollywoodská herečka, naznačuje, jaký význam Američané tomuto prostoru dávali. Vypovídá to o tom, že ani oni si nijak zvlášť neuvědomovali rozsah změn, jež přicházejí. Myslím, že čekali spíše nějakou postupnou fázi přechodu k demokratickému systému.
Ve svém washingtonském projevu se Topolánek nebývale ostře vymezuje vůči Rusku. Předseda vlády malé středoevropské země by přeci měl vědět, že ČR leží v prostoru ekonomických zájmů Německa a Ruska. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak. V mnohém jde o zájmy společné, především v energetické oblasti. Krom toho ruské firmy u nás vlastní například plzeňskou jadernou energetiku či ostravské vítkovické železárny. Němci jsou vlastnící či spoluvlastníci distribučních společností, největší automobilky a není žádným tajemstvím, že jsou nejvážnějšími uchazeči o koupi ČEZu. Rusové by zase rádi ČSA či ČD Cargo. I tyto souvislosti by měl předseda vlády brát v úvahu při svých spanilých jízdách po světě. V tomto kontextu mohou být metály pro Mašínovce taky tak trochu kouřovou clonou.
Když neumím uchopit současnost a nemám vizi budoucnosti, pak už jen zbývá se uchýlit k laciným nálepkám minulosti. Trudný obraz kdysi nadějné ODS. Obávám se, že to včerejší voliči nemohou nevidět. Nejsmutnějším faktem ovšem je, že z toho budou profitovat celkem bezpracně levicové strany.
