Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Svoboda a nesvoboda

Pavel Bém

blog.aktualne.cz

Prý si Češi nemohou dovolit luxus krajního stanoviska. Prý proto, že Česká republika se chystá na předsednictví EU. Prý Praha, rozuměj celá naše země, ztratí půdu pod nohama a v Evropě nic neprosadí. Protože prostě takový šprajc, jako je odmítnutí Lisabonské smlouvy, nám paní Merkelová a pánové Sarkozy a Barosso neodpustí. Toto jsou převládající stanoviska v komentářích českých médií.

Přiznám se, že při pohledu na takovou realitu nemá skutečně česká a s ní také evropská budoucnost dobré vyhlídky. Ani ne tak pro skutečnost, že část politické reprezentace našeho státu považuje obsah Lisabonské smlouvy za příliš velký zásah do autonomie fungování naší země i do individuálních svobod našich občanů na úkor těch kolektivních. Koneckonců, jedná se o právní závazek, který nemá v novodobých dějinách samostatné České republiky obdoby a tak reakce významné části ODS je, naštěstí, normální. Říká se tomu pluralita názorů a je jedním ze základních atributů svobodné společnosti. Závažnější a z mého pohledu také nebezpečnější je úplně jiná skutečnost. A to totiž, že vlastní verbalizace takového názoru je okamžitě zatracena a interpretována českými médii jako svatokrádež, bez ohledu na samotný obsah sdělovaných argumentů. Ten vlastně nikoho pořádně nezajímá. Kdo vlastně z českých politiků a novinářů vůbec četl text Lisabonské smlouvy? Jeden ze sta, či tisíce? A pokud ano, tak v jaké formě, vždyť dodnes není k dispozici její autorizovaný překlad v češtině. O co se potom tedy opírají prohlášení politiků a zasvěcené komentáře českých médií? Důležité je, co si myslí hlavní evropský proud a v přeneseném slova smyslu „Brusel“.

Před nedávnem mě navštívil můj americký přítel, profesor a bývalý děkan jedné významné floridské university. Diskutovali jsme o amerických prezidentských volbách, americké intervenci v Iráku i americké radarové základně na českém území. Můj přítel mi popisoval atmosféru v americké společnosti dnes a srovnával ji se situací po teroristických útocích 11.9. Veřejné mínění bylo tehdy podstatně ovlivněno nejenom dramatem vlastního prožitku, ale také cílenou informační kampaní vlastní Bushovy administrativy a stejně tak sdělovacími prostředky. V atmosféře údajné nukleární a teroristické hrozby iráckého režimu bylo veřejné vyslovení pochyb o smyslu americké vojenské intervence v Iráku vnímáno jako svatokrádež. Ten, kdo tak učinil, byl okamžitě sdělovacími prostředky zatracen. Dnes, před prezidentskými volbami se situace otočila. Ukázalo se, že některé hrozby prý skutečně nebyly opodstatněné. Se svým přítelem jsem celý večer diskutoval a hájil prezidenta Bushe i jeho administrativu za jeho nekompromisní postoj vůči Iráku a vyjadřoval naději, že republikáni navzdory současné krizi volby vyhrají. Jsem přesvědčen, že násilí i hrozbě mezinárodního terorismu se nelze bránit jinak než silou.

Ale to vůbec není to podstatné. Mým cílem není analyzovat a hodnotit americkou zahraniční politiku či adekvátnost použitých nástrojů v boji s hrozbou mezinárodního terorismu v Iráku. Mojí snahou je ukázat na několik paralel amerického a česko-evropského příběhu ve světle ovlivňování veřejného mínění, v našem případě českými médii. Mojí snahou je ukázat na případu Lisabonské smlouvy na fatální deficit prostoru pro svobodné vyjadřování názorů a svobodnou diskusi. Proč tak soudím?

1. Zcela dominantním hlasem českých médií ve vztahu k Lisabonské smlouvě a procesu její ratifikace je hlasité ANO a to přesto, že v žádném z českých médií jsem nezaznamenal pokus o komplexní a sofistikovanou analýzu obsahu Lisabonské smlouvy, představení čtenářům alespoň elementárních fakt o obsahu tohoto dokumentu.

2. Naopak, tisíce komentářů se věnovaly tomu, zda-li s Lisabonskou smlouvou někdo souhlasí či nikoliv a hodnotily politické či dokonce morální parametry takového postoje. Nesouhlas a věcné výhrady byly interpretovány jako zpátečnické chování, odmítání Evropy jako celku či nepochopení evropských hodnot. Kdo nesouhlasí, ten tyto hodnoty boří. Ve zkratce – jedná se pro mne o neuvěřitelnou manipulaci veřejným míněním, znemožňující vést svobodnou, seriózní a zodpovědnou debatu o klíčové mezinárodní smlouvě, která se má dotknout životů občanů naší země na všech představitelných úrovních. To naprosto odmítám.

A tak mi dovolte na několika příkladech, které tak často slýcháme v debatách doprovázejících Lisabonskou smlouvu a proces její ratifikace, poukázat na možnosti odlišného vnímání zásadních pojmů, které samy o sobě mohou tvořit argumenty pro i proti“ nedávno odmítnutému dokumentu:

Suverenita, což je pojem pro svrchovanou možnost rozhodovat o osudu svého státu bez externího vlivu, je nepochybně tím, co Lisabonská smlouva (stejně jako předchozí Ústavní smlouva) rozmělňuje. Euronadšenci argumentují tím, že zásah kolektivního evropského rozhodování do naší suverenity je kompenzován naší možnosti přeneseně rozhodovat o věcech jiných států. Říkají tak vlastně, že podrobení se „evropskému“ rozhodování v několika zásadních oblastech znamená možnost zasahovat do rozhodování jiných. A přitom nejzásadnější novum Lisabonské smlouvy spočívá v tom, že Evropská unie nezasahuje do taxativně vymezených oblastí, ale nový dokument jí dává možnost přisvojit si rozhodovací pravomoc vlastně v jakékoliv kompetenci. Je otázkou, zda má pak česká ústava obsahovat větu o naší svrchovanosti. Nejspíše ne. Někteří tomu budou rádi a jiní nikoliv. Osobně se řadím k těm druhým.

Kvalita rozhodování je často jakýmsi mýtickým argumentem mnoha z těch, kteří se upínají směrem na západ (ale ne zas až přes Atlantik). Pro ně je Česká republika symbolem korupce, špatných politiků, nízké politické kultury a špatné správy věcí veřejných. Naopak jednotvárné chodby evropského parlamentu jsou pro ně synonymem vlastností zcela opačných. Přesun kompetencí z národní na nadnárodní úroveň je pak zcela logicky dobrým krokem, neboť rozhodování jsou zbaveni politici národní (ti špatní), a rozhodují politici bruselští (ti osvícení). To, že se po cestě kompetencí směrem k Bruselu ztratí i legitimita rozhodování, neboť jediným legitimním zdrojem moci jsou v demokracii občané, už nikoho nezajímá. Stejně tak prostý fakt, že Unie má za sebou korupční skandály gigantických rozměrů, politika tvořená v Bruselu tak často podléhá klientelistických zájmům, obrovské přerozdělování na celoevropské úrovni se ukazuje jako velmi neefektivní a nad řadou evropských zvyklostí zůstává rozum stát (například proslulé plýtvavé a nesmyslné stěhování parlamentů Brusel – Štrasburk). I přesto se někteří s radostí vrhnou do náruče osvíceného Bruselu. Já nikoliv.

Demokratický deficit zásadně souvisí se suverenitou a kvalitou rozhodování. Platí totiž pravidlo, že čím blíže je výkon moci jejímu zdroji (tedy voliči), tím lépe jsou věci veřejné spravovány. A tak se tradičně důvěře veřejnosti i u nás těší spíše starostové, primátoři a hejtmani než členové obou komor parlamentu nebo vláda. Je to dáno jak informační vazbou (starosta je prostě blízko), tak možností opravdové interakce mezi zájmy voličů a volenou správou. A ačkoli je demokracie snad nejpoužívanějším slovem na každém zasedání libovolné unijní instituce, její praktická aplikace vázne. Zejména proto, že jediné přímo volené demokratické těleso v Bruselu (a pro přesnost částečně i ve Štrasburku), tedy Evropský parlament, je odsouzen do role statisty, který přihlíží a komentuje jednání Komise. Najdou se tací, a to se ukázalo při nedávném irském a dávném francouzském a holandském „ne“, kteří považují proces evropské integrace za záležitost elit, osvícených konstruktérů, Ludwig von Mises by je nazval „human designers“. Jsou to právě ti, kteří při výsledku nezmanipulovaného demokratického referenda obviní občany jedné členské země Evropské unie ze zpátečnictví a nepochopení záměrů tvůrců Lisabonské smlouvy. Tyto a podobné výroky dávají tušit pokřivené vnímání demokratických principů: místo politika jako služebníka občanů zde máme občany v roli „schvalovačů“ politikem předložených záměrů. A to mi připomíná takové pojetí politiky, které mělo být zapomenuto v roce 1989.

Vybral jsem jen tři z mého pohledu nejzásadnější hodnoty a pojmy, ač by se dalo v souvislosti s Lisabonskou smlouvou operovat s tisící dalšími. Zamotali bychom se přitom s největší pravděpodobností do evropského newspeaku a rozebírali subsidiaritu, intergovernmentalismus či federalismus, a možná i enviromentalismus. Seriozní pohled ale musí směřovat nikoliv k jednotlivostem, ale k zásadním principům fungování Evropské unie. Věřím, že se mi jich podařilo část uchopit a velmi se těším na diskusi pod článkem na mém blogu. Možná si k ní dám sklenici černočerného piva Guiness, a připiji Irům nikoliv pouze proto, že řekli „NE“, ale především proto, že dokázali jít svojí vlastní cestou a vzepřeli se té neuvěřitelné a nesvobodné deformaci veřejného mínění vytvářeném výraznou většinou evropských médií.



Pavel Bém
MuDr. Pavel Bém- Primátor hlavního města Praha
Osobní stránky
 
  Přístupy: 9740 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA