Až zavládne nejvyšší stupeň demokracie
Benjamin Kuras
MF Dnes 28.6. 2008Tak jsme konečně dospěli k nejvyššímu a nejdokonalejšímu stupni demokracie, nad nímž už nic vyššího být nemůže. Další úsilí o záchranu demokracie je tudíž ohrožováním demokracie, protože ta demokracie, kterou bychom chtěli zachraňovat, by byla návratem k demokracii nižší, méně dokonalé, vadné. Byla by zpátečnictvím a reakcionářstvím a jakýmsi Irům (či chraňpánbůh českým prezidentům) se už nemůže dál trpět, protože vývoj k vyšší demokracii je přirozený, nevyhnutelný a nezadržitelný. Vedou nás k ní nikým nevolené, a tudíž neodvolatelné zákulisní sítě anonymních byrokratů, schovávající se za zkrachovalé politiky, které i český prezident mylně pokládá za elity, ač jsou to banální mediokrity. Tato nejvyšší demokracie se jmenuje vláda průměrnosti.
V ní přestávají platit pravidla hry, která jsme si stanovili v nižší demokracii. Když Irové hlasovali proti Lisabonu, činili tak sice v souladu s pravidly nižší demokracie, ale hrubě tím porušili pravidla nejvyšší demokracie, o jejímž nastolení jsme už dávno rozhodli před jejich hlasováním. Jejich hlasování pro nás nebylo vadou nejvyšší demokracie, nýbrž vadou Irů.
Když šéfové ostatních vlád nejprve připustili, že výsledek irského hlasování budou respektovat, bylo to zase vadou jejich, kterou však velice rychle napravili a nařídili Irsku, že do čtyř měsíců musí výsledky referenda „obejít“. Irská vláda - která předtím (vadně) prohlásila, že irský lid promluvil a druhé referendum se konat nebude, slíbila, že už to nějak zařídí. A Nicolas Sarkozy - pro konzervativce tolik nadějný (konečně, sladká Francie) demokrat a konzervativec - označil Iry za pitomé blázny. Oznámil pak, že jakmile Francie v červenci převezme prezidentství, on sám se o nápravu irské vady postará. A všechny debaty vůdců EU se od té chvíle soustředí jen na to, jak silný nátlak je potřeba na Iry klást. Sledujeme fotbalový zápas, který Irové musí prohrát, i kdyby to mělo být penaltami na prázdnou bránu.
Nikdo už se nezamýšlí nad tím, zda s Lisabonskou smlouvou a celou tou hlubší integrací přece jen není něco v nepořádku. Zda opravdu nebude znamenat konec demokracie, na jakou jsme si zvykli a na jejíž obranu zemřelo v minulém století tolik statečných. A nad tím, zda Lisabonská smlouva je opravdu konečným uspořádáním Evropy, jejíž průměrokrati už nám teď snad dají pokoj, nebo zda není začátkem něčeho ještě bizarnějšího.
Co bizarnějšího by si ještě dokázali vymyslet?
Zkusme tohle: Před dvěma měsíci britští konzervativci vytáhli na veřejnost podrobnosti programu EU INTERREG, který likviduje existující státy a nahrazuje je nadnárodními regiony. Anglii rozděluje na tři části, které přiděluje regionům společným se sousedními státy (ano, přes moře). Celou jižní Anglii přiděluje do regionu „Lamanšského“, jehož hlavní část bude tvořit Bretaň, Normandie a Flandry. Region „Atlantický“ bude mít západní Anglii přidělenou k západní Francii, Španělsku a Portugalsku. Východní Anglie připadne regionu „Severomořskému“ i s Dánskem, Švédskem, Finskem, částmi Nizozemska a Německa.
Žádný z těchto regionů nebude mít hlavní město v Anglii. Všechny už mají právní status a mnohamilionové rozpočty z fondů EU. Brownova vláda se na projektu podílí a veřejnosti jej zatajila.
To je, samozřejmě, konec Anglie, bez boje. Kolik si představujete, že v podobných regionech zůstane z Česka? Až je budete celé odevzdávat sousedům, vzpomeňte si, kde jste o tom slyšeli poprvé a jak se vám to jevilo choromyslně paranoidní.
Benjamin KurasOd roku 1974 britský občan. Autor 15 anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích. Přispívá do českých periodik: Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, MFDnes, Xantypa.