Svět podle Kagana
Petra Kuchyňková
REVUE POLITIKA 9/2005
Z pražské návštěvy známého (neo)konzervativce
V evropských (nejen českých) podmínkách se politologická literatura zpravidla nestává bestsellerem. Ne tak v USA. Jména jako Francis Fukuyama a Samuel Huntington nejsou sice známa každému, není však přehnané tvrdit, že jejich popularita překračuje vždy poměrně úzký okruh akademiků zabývajících se politickou vědou či mezinárodními vztahy. Termíny "konec historie" a "střet civilizací" jejich autorům již nikdo neodebere, byť by o to i stáli, případně byť by jejich dílo na poli politologie bylo rozsáhlejší než jeden světový bestseller (jako v případě Huntingtona). V USA, kde tamní politická kultura nepodléhá tolik nesmiřitelnému ideovému "partyzánství", může být též Robert Kagan příkladem osobnosti, která se poměrně úspěšně pohybuje na pomezí mediální známosti, poloakademického světa think-tanků (v jeho případě je to Carnegie Endowment for International Peace a bruselská pobočka nadace German Marshall Fund) a politického poradenství (působil v týmu Reaganova ministra zahraničí Schultze). Jeho ideová orientace je přitom známa, bývá zařazován mezi střední a mladší generaci tzv. neokonzervativců, i když on sám o svém přístupu hovoří jako o spíše konzervativním. V září Robert Kagan navštívil Prahu, kde vystoupil v rámci konference nazvané Současné proměny v transatlantických vztazích.
MARS A VENUŠE
Robert Kagan je v novinářských kruzích a v oblasti literatury faktu uznávaným odborníkem na tematiku zahraniční politiky USA a zejména transatlantických vztahů. Nestalo se tak jen díky jeho článkům v magazínech Foreign Policy, Survival, Commentary či v deníku Washington Post, ale především díky knize, která u nás vyšla pod názvem Labyrint síly a ráj slabosti (v originále Of Paradise and Power). Kagan v ní popularizujícím a snadno zapamatovatelným přirovnáním evropského zahraničněpolitického přístupu k "ženskému" symbolu Venuše, amerického naopak k "mužskému" symbolu Marsu razí tezi o esenciální odlišnosti chování obou velmocí tváří v tvář problémům a hrozbám mezinárodní politiky. Brání tak de facto USA vůči výčitkám přicházejícím v posledních letech zhusta také z Evropy (především ze západní Evropy), že americká zahraniční politika stále více prosazuje silový, bezskrupulózní přístup v zahraničních vztazích, je mnohem ochotnější k nasazení vojenské síly, dává přednost uplatňování hard power před soft power, která je údajně doménou Evropy, a nebere ohled na organizace multilaterální diplomacie typu OSN.
Euroamerické "nedorozumění" není dle Kagana jakousi anomálií posledních let způsobenou tím, že by se z USA pod vedením George Bushe juniora stávala "hypervelmoc" (termín, jejž Kagan užívá, ale rozhodně se nepovažuje za jeho vynálezce, poukazuje na to, že podobné chování vyčítali komentátoři již Americe Clintonově). Naopak je způsobeno tím, že historicko- politická zkušenost starého a nového kontinentu, z níž vyplývá i filosofie a politická kultura obou entit, je od základu odlišná. Ne vždy navíc ve společné historii hrály USA roli jakéhosi "válečného štváče", který se ochotněji uchyluje k použití násilí. Evropa byla dle Kagana až do poloviny minulého století prostorem, který navzdory idealistické teorii a rétorice "mírotvorců" ovládala v praxi tvrdá reálpolitika. Následná, téměř padesát let trvající studenoválečná anomálie rozdělení posunula do jiné, bezprecedentní roviny také euro-americký vztah. Ten získal podobu ochranářskou, formu vzájemné závislosti, jejíž potřebu pociťovala evropská i americká strana.
BUSHOVA POLITIKA A KAGANŮV "IDEALISTICKÝ REALISMUS"
Robert Kagan sám o sobě hovoří jako o stoupenci konzervativního myšlení. V mezinárodní dimenzi se však jeho konzervatismus nepojí s tvrdým realismem "šachovnicových her" a mocenské rovnováhy, i když si je velmi dobře vědom důležitosti geopolitických faktorů a hovoří o nich. Určité specifikum amerických neokonzervativních myslitelů, k nimž náleží i Kagan (a které znamená odlišnost od přístupu tradičních konzervativců Kissingerova ražení), spočívá v poměrně silně zdůrazňované potřebě morálního rozměru zahraničněpolitického působení USA. Robert Kagan je spolu s Williamem Kristolem autorem konceptu "neoreaganismu" coby žádoucího směru americké zahraniční politiky po skončení studené války, která zanechala USA v pozici jediné supervelmoci. USA se mají udržet v postavení ohniska mezinárodního systému, ale zároveň plnit určité morální poslání. V článcích, které publikoval v 90. letech na stránkách Foreign Policy, zaznívá právě obava z toho, aby nová zahraniční politika USA po studené válce dokázala udržet v očích okolního světa (a do značné míry především Evropy) legitimitu svého jednání, kterou dle Kagana potřebuje. Hodnotí-li nyní zpětně míru naplnění svého doporučení ze strany amerických administrativ, které nastoupily po "přechodové fázi" George Bushe staršího, konstatuje, že tyto principy do určité míry naplňovaly některé činy Clintonovy administrativy (Bosna, Kosovo, ale především východní rozšiřování NATO, které Kagan považuje za jednu z velkých zásluh předešlé administrativy). Politika Bushe mladšího se podle něho zpočátku jevila jako mnohem více realistická, značný zlom však znamenaly události 11. září, které přinesly coby reakci vysoce moralistickou, ale též militaristickou doktrínu potenciálních preemptivních útoků kdekoli na světě, podloženou morálními principy rozšiřování demokracie.
Hodnotí-li Kagan současnou Bushovu zahraniční politiku, je zajímavé právě to, jak se v tomto hodnocení na jedné straně projevuje jeho zvláštní forma "idealistického realismu" (potřeba idealistického apelu, který je v praxi realizován tvrdými prostředky) a na druhé straně to, že nikdy neopomene zdůraznit historický přesah událostí a jevů, které dnes máme sklon hodnotit jako něco jedinečného a typického pouze pro mezinárodněpolitické chování Bushe mladšího. Bushovu rétoriku do relativního souladu s principy neoreaganismu přivedl "novodobý Pearl Harbor", tedy 11. září. Implementaci toho, co americký prezident říká, už ovšem vidí Kagan jako určitý problém. Jako by se americká vláda skoro obávala realizovat všechno to, o čem si její představitelé "troufají" hovořit. Což se projevuje i v některých bodech řešení irácké situace. Rozpačitým hodnocením praktických výsledků Bushovy politiky tak Kagan poněkud otupuje možná nařčení, že patří k mluvčím establishmentu, kterým se on sám (i vzhledem k častým kritikám Rumsfelda a Wolfowitze) nikdy být necítil.
Také při hodnocení iráckého zásahu jako takového Kagan zdůrazňuje především pohled, který bychom mohli chápat jako do určité míry opoziční vůči známé interpretaci Bushovy administrativy. Zdůrazňuje, že operace v Iráku nebyla součástí tzv. boje proti terorismu. Šlo o odstranění diktátora, který dlouhodobě destabilizoval situaci v regionu a brutálním způsobem porušoval lidská práva. Přestože nebyl americký zásah bezprostřední reakcí na probíhající genocidu, což by jej mohlo ospravedlnit lépe (podobně jako zásah NATO proti Miloševičově Jugoslávii), byl podle Kagana z obecně morálního hlediska v pořádku, byť ospravedlňován poněkud přehnanými prostředky (panika okolo zbraní hromadného ničení). "Co však není přehnané, co není v politice z určitého úhlu pohledu nadnesené?", říká Kagan. "Kdybyste se v roce 1999 zeptali Srbů, zda nemají pocit, že Evropa a Amerika přehánějí v otázce genocidy kosovských Albánců, odpověděli by vám, že ano." I v tom se projevuje Kaganův "realismus v idealismu".
Zajímavé je, že podobný názor - totiž že irácký zásah nelze chápat jako součást boje proti terorismu - projevila v časopise Foreign Affairs před dvěma lety i bývalá ministryně zahraničí USA Albrightová, ovšem s poněkud jiným záměrem. Albrightová právě z tohoto důvodu iráckou operaci kritizovala a stavěla ji do kontrastu s údajně lépe ospravedlnitelným bojem proti afghánskému Talibanu. Kagan je ve svém postoji nesmiřitelný: problém Husajnova Iráku a jeho neřešení byly dědictvím předchozích administrativ včetně administrativy Clintonovy, která podnikala vůči Iráku občasné nesmělé výstražné útoky malého rozsahu, jež v očích veřejnosti problém spíše banalizovaly a občas vytvářely dojem, že se prezident pokouší nasbírat body před novými volbami či odvést pozornost od aféry se stážistkou. Považovat Irák za záležitost "spadlou z nebe" je dle Roberta Kagana podobná pošetilost jako hovořit stejně o euro-americkém hodnotovém odloučení či o kritice americké hegemonie a rozpínavosti v oblasti mezinárodní politiky a ekonomiky.
JEDNOPÓLOVÁ ROVNOVÁHA PAX AMERICANA
To, že Kagan dovede být realistou (v mezinárodně politickém smyslu) a geopolitikem, ilustruje také jeho přístup k myšlence Pax Americana, který demonstroval i v Praze. Teoretikové mezinárodních vztahů se po léta přou o tom, jaká konfigurace mezinárodního prostředí nejvíce přispívá ke světové stabilitě. Zda je to multipolarita, jak často zdůrazňují ti z "hráčů", kteří se cítí být americkou hegemonií poškozováni (Rusko, Čína, ale i některé západoevropské státy), či "stará dobrá" bipolarita, která přinesla několik desetiletí bez globálních konfliktů ve stínu jaderných zbraní. Kagan se domnívá, že za jedno z nejstabilnějších mezinárodněpolitických uspořádání, které zajisté není prosto problémů (avšak nic nemůže být ideálem), lze považovat právě ten model unilateralismu, v němž nyní žijeme. A to z geopolitických důvodů. Velká vojenská převaha USA, zejména z technologického hlediska, způsobuje, že jakákoli jiná mocnost by musela k jejich "dohnání a předehnání" vynaložit obrovské prostředky. Takto masivní zbrojení by neuniklo jejím bezprostředním sousedům v regionu, protože ve snaze vyrovnat se USA by se tato mocnost dříve než samotným Spojeným státům, obklopeným geograficky dvěma oceány a řadou států amerického kontinentu, u nichž náhlé propadnutí militarismu nepokládáme dnes za pravděpodobné, stala životní hrozbou právě svým sousedům. Multipolarita za takovou cenu by dle Kagana vyvolala jen napětí a otřásla by dosavadní rovnováhou, kterou zajišťuje zaoceánský hegemon, jehož do této pozice dostaly požadavky studené války a ekonomická prosperita.
To je názor velmi patriotistický a snad i kontroverzní, nedá se však říci, že nelogický. Vzhledem ke geografickému rozmístění potenciálních konkurentů USA má svoji platnost pro Rusko, Čínu a koneckonců i pro Evropu. V jejím případě však Kagan nepředpovídá výrazný nárůst vojenského potenciálu, a to ani do té míry, do jaké by si to USA přály, aby mohla Evropa plnit roli jejich spolehlivého partnera (neb o konkurenta USA Kaganových představ z pochopitelných důvodů též zájem nemají). Je to způsobeno relativně přesným odhadem nedostatku politické vůle vlád, která odráží neochotu obyvatel omezit velkorysé materiální výhody welfare state. Tento argument používá Kagan jako jedno z vysvětlení euro-amerických rozdílů v přístupu k bezpečnostním hrozbám, jeho platnost se však ukazuje i tváří v tvář nejnovějším problémům rozšířené EU, která by náhle měla přehodnotit dosavadní principy finančního přerozdělování ve prospěch nových, chudších členů či ve prospěch jiných, potřebnějších priorit, než jak tomu bylo doposud.
KAGAN A JEHO KRITIKOVÉ
Robertu Kaganovi je coby expertu na otázky mezinárodní politiky vyčítána řada věcí. Nejčastěji to bývá jeho přílišné zaujetí tradiční mocenskou politikou prováděnou vojenskými prostředky a skrze diplomacii, která užívá vojenského potenciálu coby argumentu. Podle kritiků, k nimž náleží Robert Tucker či Timothy Garton Ash, věnuje příliš málo pozornosti ekonomickým otázkám a možnostem tzv. soft power a přehlíží limity tvrdých mocenských prostředků při plnění morálních cílů, na něž tak rád apeluje.
Tato kritika není vždy oprávněná, což dokládá způsob, jakým Kagan hovoří o problematice Iráku a o možnostech Evropy podílet se na rozšiřování ne snad přímo demokracie, ale především světové stability: "Nemyslím si, že by Irák ukázal limity tzv. hard power. Efektivita každého prostředku je podmíněna vhodností situace, v níž je použit, a to platí i pro to, co nazýváme hard power a soft power. To první je nezbytným prostředkem, chceme-li odstranit diktátora a změnit režim, který je násilnický a agresivní. Irák zde neukázal limity. Husajn je pryč a je to dobře. Jinou otázkou je, jestli jsou tyto prostředky dostačující při vytváření demokracie v Iráku. Irák zajisté potřebuje ekonomickou asistenci, více peněz, vybudovat administrativu. Fakt je ale ten, že bezpečnost představuje stále obrovský problém. Takzvaná rekonstrukce je těžko představitelná v situaci každodenních útoků, což - uznávám - vytváří situaci jakéhosi začarovaného kruhu. Jinou otázkou je, že USA ve skutečnosti užívají velké množství soft power všude, kde se dá. Její problém je ten, že je mnohem méně viditelná a mnohem hůře měřitelná než tzv. hard power, tedy vojenská kapacita a její užívání. Soft power se nedá "používat" takovým způsobem a tak cíleně jako zbraně. Spočívá často v jakési atraktivitě, v apelu ekonomickém či kulturním. Podívejte se na Evropu, její soft power spočívá často právě zde, i když se dá říci, že například v případě Turecka a jeho úsilí o vstup do EU byla tato soft power užívána do určité míry cíleně."
BUDOU SE EVROPA A USA ZNOVU POTŘEBOVAT?
Jaký je názor Roberta Kagana na budoucnost euro-amerických vztahů nejen ve světle problémů globální politiky, ale i pokud jde o aktuální otázky evropské integrace? Souvisí do značné míry s předchozími úvahami o roli obou mocností v konfliktech současného světa, o síle hard power a soft power. Odráží pohled odborníka, který hovoří především z pozice USA a jejich zájmů ve světě a nemá potřebu tento postoj skrývat.
"USA a Evropa potřebují nalézt nový model vzájemné závislosti. Ta fungovala spolehlivě v anomálním prostředí studené války, kde např. americké angažmá ve Vietnamu také mohlo otřást naším morálním obrazem v očích Evropy, nezpůsobilo však takový odpor, protože Evropa se cítila na USA mnohem více závislá, především z bezpečnostního hlediska. Dnes mám pocit, že USA projevují mnohem větší zájem o Evropu než naopak (a to zejména v případě západní Evropy). Když jsem přijel do Bruselu po hurikánu Katrina, byl jsem překvapen až šokován, jaký antiamerikanismus tyto události vyvolaly. Nemyslím ze strany vlád jednotlivých států, které poskytovaly obětem materiální pomoc, ale ve veřejném mínění, v médiích. Všude byla slova kritiky, jako by samotný hurikán zavinila Bushova administrativa či jako bychom si jej zasloužili sami, a to pomíjím neobjektivitu, s níž média o událostech okolo informovala. Antiamerikanismus je zvláštní pojem, už i tím, že nemá svůj protipól, žádný fenomén antieuropeismu v USA neexistuje."
"Nemyslím, že by válka proti terorismu měla stejný potenciál sjednotit ideově Evropu a USA jako válka studená. Tzv. boj proti terorismu si totiž nelze plést s bojem proti islámskému fundamentalismu či dokonce muslimům, jak se někdy děje. Není to boj idejí. A i kdybychom jej takto interpretovali, ani radikální islám nikdy nevyvolá na Západě podobné pocity jako sovětský komunismus, ideologie, jejíž základy nota bene vznikly na kapitalistickém Západě a která proto měla potenciál rozšiřovat se a indoktrinovat. Takový potenciál islám nemá. Islám není ideologie, ale náboženství. Zpět ale k tzv. boji proti terorismu: Je to mnohem techničtější záležitost boje, v němž nejde ani tolik o angažmá vojenských sil, ale o roli tajných služeb, policie. V tom vidím velký potenciál spolupráce s Evropou."
"Příležitosti pro novou kooperaci USA nejen s jednotlivými státy Evropy, ale i s EU vidím vždy zřetelněji, když se dívám na střední či východní Evropu. Takzvaný antiamerikanismus se netýká střední a východní Evropy tolik jako Evropy západní. Příležitost pro novou kooperaci USA a EU spatřuji například v souvislosti s událostmi na Ukrajině, s možnostmi dalšího rozšiřování EU a NATO. V případě Ukrajiny silně působil vliv střední Evropy, Polska. Toho by si měla západní Evropa všímat, zda v těchto záležitostech nezůstává pozadu, i když je tady samozřejmě stále faktor Ruska a přetrvávající pocit, že tuto zemi nelze zbytečně dráždit."
"Ujišťuji vás, že každá americká administrativa si uvědomuje, jak je složité hovořit Evropě do jejích vnitřních záležitostí, které se týkají citlivého tématu integrace a EU. Řeknu to tak: My potřebujeme sjednocenou, spolehlivou Evropu, která by nepůsobila jako destabilizační či ohrožující faktor v mezinárodním prostředí ani ve vzájemných vztazích s USA. Zmatek v Evropě vždy přinášel především problémy, to z historie víme. Jsou tady ale tři podmínky: Sjednocení musí být takové, aby respektovalo názory a hlediska všech členů evropského společenství, Velké Británie či Španělska, stejně jako České republiky či Polska. Dále: jednota Evropy nesmí být budována na antiamerikanismu a já ani nevěřím, že by všichni Evropané v současnosti takové antiamerické cítění měli. A konečně je tu otázka: chce Evropa vůbec takovou jednotu? Jednota je žádoucí, ale nesmí být za každou cenu. Já si koneckonců ani nemyslím, že by sjednocení Evropy mohlo výrazně přispět například k posílení jejích vojenských kapacit. Taková Evropa může být lépe funkční v jiných otázkách, ale ne v této."
"Není správné pochybovat o smyslu NATO po skončení studené války. NATO udělalo obrovský kus práce v Afghánistánu, na Balkáně, podílí se na tréninku vojenských a policejních sil v Iráku. Je to stále nejsilnější vojenská organizace a USA mají o její důležitosti stále silné povědomí, protože chtějí spolupracovat s Evropou. V době, kdy nemáme žádnou "komisi USA-EU" je toto fakticky jediná fungující instituce pro transatlantické vztahy. Navíc se domnívám, že zde jsou země, které důležitost NATO vidí, protože si stále uvědomují závažnost bezpečnostních otázek - země východní Evropy. My nevíme, jaká bude budoucnost. Okolnosti, v nichž žijeme, se mohou měnit. Proto nevidím důvod, proč ničit NATO, nemůžeme-li si být jisti, zda v budoucnu nevyvstane velmi silná potřeba znovu jej vybudovat."
Robert Kagan náleží k myslitelům, jejichž názory často šokují a dráždí svojí přímočarostí. Vyvolávají polemiky a kritiku nejen u ideových a politických oponentů, nesouhlas s přílišným tradicionalismem, idealismem nebo "amero-centrismem" jeho postojů, stejně jako s jejich příliš zjednodušujícím či popularizačním podáním. S tím vším lze nesouhlasit, za nesporně pozitivní však můžeme označit to, že také jeho zásluhou se může problematika mezinárodní politiky a transatlantických vztahů stávat tématem, o němž nediskutují jen vědci. Tématem, do kterého Robert Kagan vnáší kontroverzní diskusi a nahlas upozorňuje na takové stránky problémů, které by neměly zůstat těm, kdo o nich přemýšlejí, skryty.
