Několik vět? Byla to osobní statečnost

Jana Dědečková

„Několik vět nehrálo žádnou roli. Všude kolem už komunistické režimy dávno padly, v Polsku byly v červnu 89 svobodné volby...Několik vět je jen Havlova hra se slovy.“, napsal v diskusi jeden z čtenářů.

Jistě. V celosvětovém vývoji, kdy se komunistické režimy hroutily jako domečky z karet, dokument Několik vět z dnešního pohledu nehrál při pádu režimu v ČR zas až tak významnou úlohu. Pokud si však připomeneme atmosféru těch let, jistě přijdeme na to, že tuto iniciativu není možné bagatelizovat ani v nejmenším. Svědčila totiž nejen o odvaze několika lidí, ale především o zbabělosti některých. Tu zbabělost by dnes rádi ukryli pod nánosem času, bagatelizací a zesměšněním. Nebyla to žádná Havlova hra se slovy. Byl to jasný požadavek adresovaný představitelům totalitního státu, vyjadřující touhu po svobodné společnosti. Přestože, jak píše čtenář, režimy kolem padaly, ne každý našel odvahu podepsat. Osoby, které se v iniciativě angažovaly, ta konformní část společnosti postavila na okraj, kriminalizovala, propouštěla z práce a soudila. „Slušní tohoto světa“ byli tehdy v drtivé převaze.

Někdy v létě 1989 jsme šli s manželem k semilskému soudu podpořit tři souzené chartisty „sběrače podpisů“. Činnost, která ani nám nebyla cizí. Vůbec se nehodlám zmiňovat o desítkách oslovených, kteří mi dokument odmítli podepsat, a už vůbec ne o důvodech, které uváděli. Jen se tiše usmívám, když vidím, že mnozí z nich jsou dnes těmi největšími znalci demokracie a vyznávači svobody, schopni poučovat i nás, kteří jsme s nimi zbabělost nesdíleli. Měli by si uvědomit, že ani po dvaceti letech, není možné zapomenout, kdo byl kdo. Slovy Jarka Nohavici, "já si to pamatuju, tu hrůzu pamatuju ..hrdiny pamatuju, zbabělce pamatuju, mlčící pamatuju …."

Komunistický prokurátor semilským sběračům napařil dva měsíce podmíněně za narušování veřejného pořádku. Nic v tomto výroku nás nepřekvapovalo. Ze Svobodné Evropy jsme znali rozsudky v podobných případech a všichni, kdo se na podobné činnosti podíleli, byli na nějaký ten trest předem psychicky připraveni. Ne tak svědci. Téměř všichni, kteří byli na zabaveném podpisovém archu podepsaní a které soud jako svědky předvolal, vypovídali, že nevěděli co podepisují a svůj podpis omlouvali opilostí nebo nemocí. Ano, dnes už se to zdá nemožné, ale tehdy nikdo nepřiznal, že podepsal, protože s textem souhlasí. Raději zeširoka do protokolů uváděli ponižující podrobností své opilosti, aby dodatečně omluvili skutečnost, že na chvíli měli nejen odvahu, ale také snad nějaký názor.

Podepsat Několik vět, bylo aktem odvahy a osobní statečnosti, kterou ani v tom horkém létě 1989 nedisponoval každý. Vzpomeňte jen, jakému tlaku byl asi vystaven herec Langmajer, který svou nalezenou odvahu pod tlakem okolí několikrát popřel, o čemž rozsáhle informovalo Rudé právo. Stejně jako o peticích pracovních kolektivů, které vyjadřovaly podporu straně a vládě.

Ten strach z moci byl, i přes mnohem uvolněnější atmosféru než v dobách normalizace, doslova ochromující. S lidskou důstojnosti si pohrával takovým způsobem, že si to nikdo neumí ani představit. Člověk, který nemá osobní zkušenost a dějiny jen nechal běžet kolem sebe, těžko může ocenit nesmírnou odvahu těch, kteří proti porušování lidských práv v totalitním režimu bojovali jakoukoliv formou, byť sebemíň důležitou.


Můžete stokrát říkat, že totalitní režimy padaly, že to k ničemu nebylo, že tyto protesty nehrály žádnou roli. Přesto však byste měli mít po dvaceti letech alespoň odvahu mlčet, když se těm evidentně statečnějším, těm kteří nejen aktivně působili v nezávislých iniciativách, ale také těm, kteří našli odvahu a Několik vět podepsali dříve než 17. listopadu, vyjadřuje úcta.

Jana Dědečková
Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů