Paroubkova daň ze vzdělání
Pavel Kohout
7. 5. blog.aktualne.cz
Jiří Paroubek je odhodlán zvýšit daně z příjmů, pokud k tomu ČSSD dostane příležitost. Postihne tím boháče? Ale kdeže. Postihne vzdělané lidi.
Podle Paroubkových slov „ČSSD považuje za největší omyl Topolánkových reformátorů zrušení progresivního zdanění fyzických osob. Toto je prý největší „hřích“, který vláda na daňovém systému údajně „napáchala.“ Prohlášení dále tvrdí, že ČSSD má po volbách v úmyslu vrátit český daňový systém ke „standardům rozvinuté Evropy“. Údajně hodlá podporovat rodiny s dětmi a zaměstnance s nízkými příjmy. V rozvinuté Evropě je prý progresivní zdanění „důležitým pilířem“ fungování sociálního státu. Nejvyšší sazba daně se má platit z příjmu nad 40 000 Kč měsíčně.
Zanechme emocionálních výrazů a politické agitace. Podívejme se, jaká je reálná ekonomická podstata Paroubkových záměrů. Nejprve k otázce fungování sociálního státu. Sociální demokracie bez důkazů předpokládá, že Česko je zemí, kde chudoba je tíživým problémem. Ale není tomu tak! „ČR patří v rámci EU k zemím s nízkou mírou chudoby,“ uvádí Český statistický úřad. Z celkového počtu osob v ČR je jen 9,8 % osob pod hranicí chudoby, zatímco průměr za EU 25 byl 16 % osob. Chudobou trpí 13,2 % rodin s dětmi, ale jen 6,7 % důchodců – tolik ČSÚ.
Samozřejmě uvedená metodika měření chudoby podle Eurostatu má své mouchy, ale vypovídá o důležité skutečnosti: Česko je zemí s velmi nízkou mírou příjmové nerovnosti, podobně jako Dánsko nebo Švédsko – anebo i jako Bělorusko. Jistě, důchodci nemají ustláno na vavřínech: což je důsledek skutečnosti, že jsou odkázáni na stát. Ano, uživit rodinu s dětmi není jednoduché, například proto, že bydlení je v Česku v poměru k příjmům mnohem dražší než ve vyspělém světě. Ale tento problém se daňovými machinacemi nevyřeší.
České rovnostářství je historicky podmíněno zkušeností ze socialistické éry, kdy vzdělanci byli mnohdy finančně hodnoceni méně než manuální profese. A ačkoli je socialismus pryč, jeho důsledky trvají. Přestože již dnes je zřejmé, že vzdělání se vyplácí. Podle Analýzy trhu práce 2000-2006 publikované v září 2007 Českým statistickým úřadem se mzdové nůžky mezi vzdělanými a nevzdělanými pracovníky postupně rozevírají.
Příklad: v roce 2006 brali vysokoškoláci průměrnou měsíční mzdu ve výši 39 470 Kč, tedy 2,6-krát více než pracovníci se základním vzděláním (15 183 Kč) a 2,2-krát více než vyučení bez maturity (17 882 Kč). Tento rozdíl byl v roce 2000 o něco menší, konkrétně 2,4-násobný, respektive dvojnásobný. Jen velmi pomalu směřuje česká ekonomika ke skutečným standardům vyspělých zemí, které odměňují duševní práci výrazně lépe.
Je zajímavé, že navržená hranice pásma nejvyššího zdanění ve výši 40 000 Kč se téměř přesně kryje s průměrnou měsíční mzdou vysokoškoláka. Je to náhoda? Anebo úmyslné kopnutí do určité sociální skupiny – skupiny, která má nadprůměrné vzdělání, je nadprůměrně úspěšná, a přitom se živí poctivě? Zvýšení daní z příjmu by totiž nepostihlo tuneláře. Ti se mohou ze svých daňových rájů jenom smát.
Zvýšení daní by pocítili hlavně zaměstnanci: projektanti výpočetních systémů, programátoři, vysokoškolští profesoři, právníci (mimo advokátů a soudců), vedoucí pracovníci ve středních pozicích a odborní pracovníci ve financích. Tyto profese mají totiž podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí průměrný měsíční příjem právě poblíž čtyřiceti tisíc. Tuto mez však překročí i hodně lékařů, zejména specialistů, a pochopitelně také mnoho inženýrů a specialistů z různých oborů. (Ředitelé velkých podniků, advokáti, špičkoví poradci, atd., jsou platově samozřejmě úplně jinde. Ještě jinde jsou lobbisté a bývalí premiéři. Jejich gigantické příjmy jsou ovšem daňově dobře "ošetřeny".)
Paroubkovo zamýšlené navýšení daně z příjmu inženýrů, lékařů a profesorů by samozřejmě neřešilo žádné sociální problémy. Stát má peněz dost, pouze je neumí efektivně využívat. Spíše než na zvyšování daní by se rozumná opozice měla soustředit na neskutečné a pro laika nepředstavitelné plýtvání na všech úrovních veřejné správy. Peněz má stát dost na to, aby zabezpečil všechny úkoly sociálního státu. Ovšem na uživení všech hladových krků, které se na veřejných výdajích různými způsoby přiživují, jich zase tolik není.
Pokud jde o dojemnou péči o nízkopříjmové skupiny, z údajů ministerstva financí vyplývá, že dolní kvartil (tedy 25 %) podaných daňových přiznání fyzických osob zaplatí všeho všudy jen necelá dvě procenta vybrané DPFO. Tito lidé tedy již nyní daně z příjmu téměř neplatí. Kdyby se tedy nízkopříjmovým skupinám tato daň rovnou odpustila, mnoho by to nestálo a navíc by se ušetřila administrativa.
Ale toto opatření je příliš racionální, než aby s ním nějaký politik přišel.
Pavel Kohout
ekonomický analytik