Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Radovan Karadžić rok poté

Matyáš Zrno

HN 27.7.2009

Některé věci si člověk bude pamatovat navždy. Kde byl, když zemřela princezna Diana, co dělal 11. září 2001 a v mém případě také co jsem dělal 20. července 2008. Tehdy byl zatčen Radovan Karadžić, psychiatr a vůdce bosenských Srbů.


Byl jsem v Černé Hoře, kousek od hranic se Srbskem a Bosnou. Seděli jsme v kavárně s několika přáteli a té zprávě jsem skoro nemohl uvěřit.

Roky jsem odpovídal v médiích na opakované dotazy: "Proč nebyl Radovan Karadžić zatčen?" "Kde se skrývá Radovan Karadžić?" "Kdo mu kryje záda?". Odpovídal jsem celá léta stejně - není vůle ho zatknout a převládající mínění je, že se skrývá v málo osídleném trojmezí Bosny, Černé Hory a Srbska. Nakonec to bylo jinak, ostatně i Edgar Allan Poe tvrdil: "Dřevo se skrývá v lese, kniha v knihovně a člověk ve velkém městě."

Radovan Karadžić žil coby léčitel a šarlatán "Dr. Dragan David Dabić" v Bělehradě. Veřejně vystupoval, měl známost, bydlel v paneláku a jezdil veřejnou dopravou. Psal články do obskurních časopisů o alternativní medicíně a duševní rovnováze. Tak trochu potvrdil to, co si o něm myslel kdekdo - že je (alespoň trochu) blázen.

Masový vrah, muž pod pantoflem

Zatímco to, co Karadžić dělal, je popsáno poměrně přesně, motivace jeho jednání je nám utajena. Lidé přitom z nějakých důvodů vždy touží vědět, proč někdo páchá zločiny. Proč se chová tak, jak se chová? Co se stalo špatně? Proč se průměrný psychiatr Karadžić stal masovým vrahem, který bez mrknutí oka posílal na smrt tisíce lidí? Byl jsem v Sarajevu, kde Karadžić skoro třicet let žil a pak ho tři roky postupně ničil, byl jsem v Bělehradě i v jeho rodné černohorské vesnici Petnjica. Mluvil jsem s lidmi, kteří ho znali velmi dobře. S jeho bývalými blízkými přáteli. Kdo je tedy Radovan Karadžić? Maniakální válečný diktátor? Zhrzený básník, který se mstil za neúspěchy? Nedoceněný psychiatr?

Jeho současníci ze Sarajeva si ho pamatují jako zábavného kumpána, přátelského člověka, který rozhodně nedělil lidi na Srby, Chorvaty a Muslimy. Pracoval jako psychiatr a určitě nebyl agresivní. Naopak, doma ho měla pod palcem jeho ambiciózní manželka Ljiljana a před agresivními pacienty ho musela chránit jeho zdravotní sestra. Byl průměrným básníkem. Byl komunista (ale kdo tehdy v Jugoslávii nebyl?). Svému příteli, spisovateli Jevremu Brkovićovi, napsal jednou dopis, který začínal slovy: "Já, jako lékař-marxista..." Ještě než se stal profesionálním Srbem, byl zapáleným Černohorcem, který národ vysokých statečných junáků pokládal za jaksi lepší a čistší než zkažené materialistické měšťáky.

Zároveň ale ve městě toužil vyniknout a uspět - už od té doby, kdy v roce 1960 opustil rodnou Petnjici skrytou v poddurmitorských horách a odjel vlakem do Sarajeva studovat střední zdravotnickou školu. Snažil se proniknout do sarajevských intelektuálních kruhů. Stal se psychiatrem, který si vytvořil širokou klientelistickou síť. Tu pomohl někomu odložit nástup trestu, jindy zase předepsal nějaké léky...

Ale horalská nechuť k městu (kde asi nevynikl tak, jak by si přál) v něm zůstala. Když odešel v roce 1983 do Bělehradu, dostal se pod vliv nacionalistických spisovatelů, pravých to koryfejů srbského nacionalismu (kde byl tehdy komunistický aparátčík Slobodan Milošević...). Když začaly v Jugoslávii tát ledy, flirtoval chvíli s nově vzniklou Stranou zelených a tvrdil: "bolševismus je špatný, ale nacionalismus je ještě horší".

Jenže na Balkáně se intelektuálové nevybíjejí v poměrně nevinných environmentálních hrátkách jako na Západě. Stali se pěstí nacionalismu a pravými traviči národů. Karadžić se stává předsedou Srbské demokratické strany v Bosně a Hercegovině - strany založené a kontrolované Miloševičovou tajnou policií. Byl vhodným koněm, intelektuál, se spoustou kontaktů a s magickým příjmením. Jmenuje se stejně (a je ze stejné vesnice) jako otec srbského moderního jazyka a literatury Vuk Stefanović Karadžić, kterého znalo v Jugoslávii každé malé dítě. Karadžić byl ten pravý muž pro Miloševičův plán na ovládnutí Bosny a Hercegoviny.

V zajetí vlastního mýtu

Do roku 1989 klidný, mírný muž, který přál svým muslimským a katolickým sousedům jejich svátky, se změnil v monstrum, které vyhrožovalo Muslimům v přímém přenosu z bosenského parlamentu vyhlazením. A když se Jugoslávie definitivně rozpadla a Bosna a Hercegovina vyhlásila po referendu samostatnost, rozpoutal Karadžić pod Miloševićovým vedením krvavé inferno. Odposlechnuté telefonáty z té doby jasně ukazují, kdo hrál v téhle dvojce první housle ("Radovane..?" "Ano, pane prezidente..."). Jenže Karadžić se do hry až moc ponořil. Kreslil megalomanské mapy budoucích hranic, odmítal brát na vědomí realitu mezinárodní politiky a nakonec se vzepřel i Miloševičovi, který si spočítal, že by mohl ukončení války v Bosně vyměnit za ukončení sankcí OSN proti Srbsku. Jenže Karadžić už se stal obětí mýtu, který si sám o sobě vytvořil. Někdejší komunista, krátce ekolog a nyní nacionalista nebyl ochoten učinit sebemenší ústupek ani vůči Západu, ani kvůli svému patronovi v Bělehradě. Válku ukončily až nálety NATO a to, že Američané přivřeli obě oči nad vyzbrojením jeho chorvatských a muslimských soupeřů. Karadžić v půlce roku 1996 zmizel ze scény a až do 20. července 2008 ho nikdo neviděl. Svou zemi zanechal v troskách, se sto tisíci mrtvých a v rukou válečných profitérů. Sám skončil válku jako boháč. Muž, který se tolik chtěl stát součástí sarajevské smetánky, skončil u svých horalských kořenů. Venkov proti městu, hory proti nížině, tradice proti modernitě... tato dilemata, známá i z kulturní historie většiny evropských národů, se na Balkáně vyjevila ve své nejkrvavější podobě. A zásluhu na tom měl i muž, který kdysi napsal básničku "Střílejme na města".

Radovan Karadžić nicméně nedostál svým vzorům do konce. Neskrýval se v horách, ale dával po Bělehradě rady, jak si uchovat duševní rovnováhu, jak správně meditovat, zbavit se migrény a uchovat si sexuální potenci. I tím zapadl do smutné reality miloševičovského a postmiloševičovského Srbska s jeho mimořádnou zálibou v okultismu, symbolizovanou asi nejvíc policejní kontrolou Sdružení věštců a založením tajné jogínské letky jugoslávského letectva.

Veřejnost nechalo jeho zatčení víceméně chladnou. Kromě povrchní bulvarizace typu "co jedl" (ovoce, zeleninu, černý chléb a jogurt), "pil" (vodu v pětilitrových bandaskách), "jak se choval k sousedům" (hezky) vesměs žádný zájem nevzbudil. Příliš se netruchlilo mezi Srby, nejásalo se mezi Muslimy. Možná je to dobře.




Matyáš Zrno
MATYÁŠ ZRNO pracovník Občanského institutu
 
  Přístupy: 19182 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA