Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jan Zahradníček a Zbigniew Herbert – dva básníci proti totalitě

Josef Mlejnek

Na první pohled spojuje dva velikány středoevropské poezie minulého století, českého básníka Jana Zahradníčka a polského Zbigniewa Herberta, velmi málo. Formovalo je odlišné kulturní a duchovní prostředí. Každý Zahradníčkův verš je prosycen hlubokou zbožností jeho rodné vsi na Českomoravské vysočině, již jen utvrzovalo studium na „univerzitě“ staroříšského Josefa Floriana či později četba a překládání Dantovy Božské komedie. Jeho neotřesitelná důvěra v Boha prošla jobovskými zkouškami. Na druhé straně Herbert se jako žák „posledního stoika“ Henryka Elzenberga, u něhož po válce studoval v Toruni filozofii, cítil doma spíše ve světě antiky. S oblibou o sobě říkal: „Jsem římský katolík, ale více římský než katolík.“

O téměř dvacet let starší Zahradníček měl už před válkou za sebou zralé a doceňované básnické dílo. Herbert (ročník 1924) naopak patřil ke generaci, která dospívala během okupace: stejně jako jeho vrstevníci skládal maturitu na „podzemním“ gymnáziu a od začátku se aktivně zapojil do odbojové činnosti Zemské armády (AK). Zde mají své kořeny jeho nejsilnější zážitky, jež ho utvářely a jimž zůstal do konce života věrný: okupace rodného Lvova Rudou armádou v roce 1939, vyvraždění polských důstojníků v Katyni, hekatomba Varšavského povstání a konečně také poválečný osud členů AK, pronásledovaných novou komunistickou mocí. I základní tónina jejich poezie je odlišná: emotivní, vypjatý hlas Zahradníčkův je primárně vymezen jeho vírou, zatímco strohý verš Herbertův je prosycen ironicko-skeptickým pohledem na svět.

Přes to všechno je oba spojuje základní existenciální zkušenost středoevropského historického údělu v poválečném období. I když si ji jeden osvojuje na vrcholu umělecké dráhy a druhý hned na jejím počátku, je v obou případech určujícím prvkem řady zásadních textů konfrontace s nastupujícím a etablujícím se stalinistickým režimem. Jejich tvorbu nelze pochopitelně redukovat pouze na tento aspekt, avšak nelze ji ani číst bez základního zřetele, jímž je umělcův smysl pro zodpovědnost a z něho plynoucí jednota umění a životního postoje. Vrcholné texty obou básníků mají ovšem obecnou platnost, neboť onu základní zkušenost přesahují.

S Herbertem tak Zahradníčka přes všechny myslitelné rozdíly spojuje přímo „spřízněnost volbou“, již představuje schopnost seismického vnímání světa v ohrožení, a to – lze-li to tak říci - z první ruky. Ohrožení čím? Kým? Totalitou, totalitním myšlením? Odkud se ale totalita vzala? Ve světě, v člověku?

***

V úvodu ke knize Falzifikace dobra, věnované autorům dvou antiutopií Vladimiru Solovjovovi (kniha Tři rozhovory s Legendou o Antikristu) a George Orwellovi (román 1984), jež vyšla před více než dvaceti lety a již patrně napsal v památném „Orwellově roce“, se významný současný francouzský myslitel Alain Besançon zamýšlí nad specifickou podobou zla minulého, dvacátého století. Zlo podle něj vždy proměňuje svoji podobu. Zasahuje v různé míře politický organismus, mezinárodní společenství, ekonomické vztahy, rodinu, myšlení, tělo, a to v takovém poměru a rozsahu, který lze jen velmi obtížně posoudit. Často bývá to nejhorší z každého století patrno až ve století následujícím. Neexistuje také epocha, tvrdí dále francouzský historik idejí, v níž by velcí duchové nehořekovali nad nevýslovným zlem, jehož byli svědky, a neželeli starých časů, v nichž neexistovalo. Vždyť se stávalo, že titíž velcí duchové se nejednou s hrůzou odvraceli od zločinů, jichž se často s nejlepším svědomím dopouštěli jejich otcové, aniž sami pomysleli na to, že jim jednou jejich děti analogicky vmetou do tváře obvinění za zločiny, jež oni sami vůbec nevnímali jako zločin. Besançon jistě není montaigneovský skeptik a relativista, pouze si je vědom složitostí a nejednoznačností, jež právě s otázkou zla v dějinách vyvstávají. Označíme-li například devatenácté století jako pokrokářsky optimistické, jaké v něm bude místo pro Baudelaira a Flauberta nebo Hardyho a Butlera? Pro Nietzscheho a Dostojevského? Oba posledně jmenovaní se ostatně ve svých předpovědích do budoucna příliš nemýlili.

Je možné, že dějiny v sobě zahrnují neustálý a současný pokrok v dobrém i ve zlém. Je však těžké ne-li nemožné si tento dvojí pokrok ověřit, neboť není nutný ani měřitelný. Proto se Besançon neodvažuje dvacáté století, které naplnilo jak nejotřesnější proroctví, tak nejúchvatnější lidské aspirace, soudit. Započalo však válkou, jejíž znepokojivé tajemství spočívá v kontrastu mezi směšnou nicotností příčin a bezměrností ničivých následků, a filozof je nucen konstatovat, že v určitém vymezeném prostoru došlo k vyvražďování lidí lidmi, které zašlo mnohem dále než všechny dosavadní hromadné masakry, což lze ověřit i statisticky: „Jména jako Kolyma a Osvětim označují nové věci, s nimiž lidstvo dosud nemělo žádnou zkušenost.“

Co měl na mysli Jacques Maritain, když již někdy ve dvacátých letech minulého století napsal, že svět bude brzy obyvatelný pouze pro světce? Že záhy bude možné zemřít pouze pro a „za“ Boha? Jako jeden z mála evropských vzdělanců chápal už před druhou světovou válkou (a stejně důsledně i po ní, což není nedůležité) komunismus a nacismus jako dva konce jedné a téže hole nejen na Boha, ale především na člověka a jeho svobodu jako Božího dítěte. V zásadní stati o antisemitismu z roku 1937 Maritain velmi přesně vystihuje „výzvy“ obou hnutí, která měla v následujících letech zachvátit téměř celý civilizovaný svět: „Dost bylo Božích příkazů, učiňme místo pro přikázání lidská, ať se vidí, která jsou mírnější, chvástá se první z nich. A druhé křičí neméně hlasitě: Dost bylo morálky otroků, slabých, trpících, bezmocných… Pryč s nimi, ať se vidí, zda morálka krve nebo morálka potu představují morálku svobodných lidí.“ Jak tyto postuláty naplnit? Tím, že se odstraní zdroj rozdělení, odcizení. Co je oním zdrojem? Prokletí dělby práce spojené s třídním panstvím – vládnoucí třída zotročující čistý proletariát a tyjící z jeho práce. V druhém případě kazí původně čistou nordickou krev příslušníci podřadné rasy. V praxi obou hnutí šlo o snahu vymýtit politické a sociální zlo jednou provždy, nelítostně, nemilosrdně, neboť štěstí budoucích pokolení za to stojí. Obě doktríny, komunismus a nacismus, lze podle Besançona přímo zkoumat jako rozpravy o zlu, jeho příčinách, lokalizaci, i o prostředcích, jak je zlikvidovat a očistit od nich zemi. V průběhu této kvazichirurgické operace se však zlo navršilo do dosud nevídaných rozměrů – z toho, co mělo být dobré a ušlechtilé, byl vrchol zločinu a ničemnosti.

Čteme-li výpovědi těch, kdo přežili a jsou schopni svou zkušenost reflektovat, říká Besançon, nepředstavovalo pro ně největší hrůzu zabíjení, útisk nebo skličující bída. To jsou zla stará jako dějiny, která dobře známe. To, co se svědkové snažili ne vždy úspěšně sdělit, je zkušenost nárůstu, přímo elefantiázy zla, jíž jsou zcela zaskočeni a již si nedokážou vysvětlit: jde o zlo zlejší zla, neboť je smíšeno s dobrem. S úzkostí, již zakoušejí, se setkáváme pouze v literatuře dvacátého století. S představami o konci světa se setkáváme ve všech dobách, ale dvacáté století jim dodalo nový rozměr, neboť odhalilo nejen porušenost věcí, ale také rozklad vědomí a myšlení. Ti nejpřímější svědkové však nejsou zrovna ti nejvíc mluvní, jako kdyby ono mezní zlo v nich znehybnilo samo svědectví, jsou jakoby zalknuti, dusí se příliš živým vědomím nemyslitelného a nevyslovitelného. Bylo by nevyhnutelně zapotřebí určitého odstupu, aby mohli zvážit a vyslovit, co se skutečně stalo.

Co má Besançon na mysli, se podle něj podařilo s „chmurným a bystrozrakým humorem“ vyslovit polskému básníku Zbiqniewu Herbertovi, z něhož cituje celou báseň „Netvor pana Cogito“:

Svatý Jiří byl na tom dobře
z rytířského sedla
mohl důkladně zhodnotit
sílu a pohyby draka

první zásadou strategie
je přesné zhodnocení nepřítele

pan Cogito
je v horší situaci

jeho pozice
jsou v nízkém
sedle údolí
zastřeného hustou mlhou
(…)

v mlze
není vidět nic
než mihotání nicoty

netvor pana Cogito
nemá rozměry
je těžko popsatelný
vymyká se definicím

je jako ohromná deprese
roztažená nad krajinou

je k neprobodení
perem
argumentem
kopím
(…)

Na Herbertovu poezii Besançona upozornil Czesław Miłosz, a Besançon ji mohl číst v jeho překladu do angličtiny. Co se nakonec v básni stalo – nestalo? Pan Cogito se chce s netvorem utkat, ale „v mlze / je vidět jen / ohromnou hubu nicoty“, pan Cogito chce podstoupit boj, byť nerovný, ale musel by si pospíšit, „dokud nedojde / k pádu v důsledku ochrnutí / k obyčejné smrti beze slávy / k udušení beztvárnem“.

Spisovatelé, kteří zažili tuto zkušenost, jsou podle Besançona velice vzácní, ale ještě vzácnější jsou podle něho ti, kdo dokázali zůstat na výši nahlédnutého či vnuknutého poznání.
Myslím, že nijak nepřeháním, ale kdyby Besançon znal dílo Jana Zahradníčka, přiřadil by ke knihám svědčícím o Netvoru a jeho „slávě mezi námi“ také jeho Znamení moci.

Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilních, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo (…)

Nejde o ojedinělé místo, podobná slova už čteme v úvodních verších La Saletty, a celé Znamení moci je přímou konfrontací s tváří-netváří („zpod dějin a pohromami se deroucí“) kohosi, jehož jméno je „pan Nikdo“.

***

Jak je to s totalitou dvacet let po jejím pádu? Některým jejím pamětníkům, ba dokonce politickým obětem, se jako by zamlžila paměť a začínají vážně uvažovat, nešlo-li, obzvlášť v posledních letech, už jen o jakousi neškodnou autoritářskou fosilii, s níž šlo docela dobře vyjít, byť ztrpčovala lidem život různými nepříjemnými omezeními stran cestování například. Jako kdyby tu nebyl mohutný aparát indoktrinace, prohibice uvalená na celý soubor individuálních lidských aktivit, každodenní přetvářka, soustavný život ve lži a se lží. Byla, nebyla? „Dějiny (nejenom středověké) učí, že národ vystavený policejním metodám se demoralizuje, vnitřně lomí a ztrácí schopnost odporu. Nejnesmiřitelnější bitva mužů bojujících tváří v tvář není tak zhoubná jako šeptanda, odposlouchávání, strach před sousedy a ve vzduchu visící zrada.“ Proč asi byl Zbigniew Herbert svého času nucen tuto výstižnou charakteristiku své doby vložit do studie o procesu s templáři?

I kdyby se ono „zfalšované dobro“, v jehož jménu se v našich zemích po čtyřicet let vládlo, podařilo vymýtit, nebo dokonce vymítnout „jednou provždy“, co si počít s hlubokou nevzdělaností, která se v soukromém i veřejném životě snoubí s polovzdělaností? „Všechno hlasování / děje se dosud mezi Kristem a Barabášem / a už napřed je postaráno / o výsledek týž.“ Lze toto Zahradníčkem definované entropické pravidlo jen tak odbýt jako anachronismus? „Orwellovská“ utopie neuspěla, ale připravila možná cestu pro snazší vpád utopie „huxleyovské“, jak ji známe ze slavného románu Aldouse Huxleyho Brave New World (do češtiny přeložený jako Konec civilizace). Na to už před časem upozornil Neil Postman v knize Ubavit se k smrti, kde tvrdí mimo jiné, že Velký bratr je dnes „velký komik“, a je dokonce přesvědčen, že „rozpoznat orwellovský svět a postavit se mu na odpor je (…) mnohem snazší než u světa podle Huxleyho“.


Potíž postmoderního a postkřesťanského světa spočívá v přebujení obrazů, které se vymkly z jakéhokoli „logu“, v jejich naprosté diskontinuitě. Stačí si osvojit základní kvantitativní „techné“ (ovládat computer, řídit automobil, navlékat kondom) a můžeme do sytosti surfovat životem, reálným i virtuálním. Moudrost? Výsměch moudrosti. Namísto ní pár truismů. Zahradníčkova slova z doby před šedesáti lety o „člověku, který se zahazuje, / sám sobě ponechán“, nepozbyla nic ze své platnosti.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 1124 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA