Václav Klaus včera, dnes a zítra
Pavel Švanda
Jméno Václav Klaus se už před řadou let proměnilo v mediální fenomén, který zná "každý", i když o podobu představ, jež o něm máme, vedeme spory. Jestliže se jméno veřejně činného člověka změní v ikonu, jde nepochybně o úspěch. Politická sláva v moderní době nemá povahu nápisu vytesaného do mramoru, nýbrž hesla vrytého do vědomí veřejnosti. Slepice, nebo vejce?
Dnes je Václav Klaus prezidentem České republiky. Do nejvyšší funkce ve státě jej však nevynesly jen prudké změny poměrů ve střední Evropě. Prodělal vlastně konvenční politickou dráhu, pokud ovšem v naší části světa ve 20. století nějaké trvalé konvence platily.
I Klausův mediální obraz se měnil. Na počátku byl Klaus ministrem financí a tvůrcem nové politické síly. Jeho jméno bylo spojeno s rozsáhlým dobrodružstvím nazývaným privatizace. Na ten proces trvají příkře rozdílné názory, jež dodnes ovlivňují pohled na Klause coby prezidenta. Z hlediska kritiků odstátněním ekonomiky došlo v první polovině devadesátých let k rozpuštění státního majetku za nejasných okolností. Tento v zásadě etatistický pohled přijala i značná část české levicově liberální veřejnosti. Komunistický ekonomický systém měl být podle kritiků "klausovského" odstátnění rozpouštěn josefínsky umírněně, prostřednictvím postupných, pečlivě plánovaných reformních kroků. Podle obránců privatizace bylo však jádro privatizace a s ní spojených procesů trochu jinde než pouze v rozsáhlých majetkových převodech. Je prezident privatizací vinen? Mohli jsme se vyhnout revolučnímu procesu, dodnes spjatému s jeho jménem? Diskuse o privatizaci připomínají debatu o tom, zda byla první slepice, nebo vejce.
Vyšel vstříc instinktům Historické zkušenosti učí, že tam, kde neexistuje soukromé vlastnictví, není možná ani politická demokracie. Právo na osobní jmění není pouze důsledkem demokratické politické struktury, nýbrž i jejím předpokladem. Proto kdekoliv dochází k liberálním hospodářským reformám, ze samé povahy věci se liberalizuje i politický systém. Tato skutečnost například ovlivnila politické vyústění sovětských hospodářských reforem.
Zásluhou politika Václava Klause, zejména jako zakladatele liberální ODS, bylo, že si tuto souvislost mezi ekonomickým systémem a politickým řádem uvědomoval jasněji než jiní čeští liberálové. Vyšel svou politikou vstříc také instinktům většiny českých voličů. Pokud by se byl tenkrát zmýlil, kdyby většina z nás nedala přednost liberalizaci ekonomiky, nýbrž zachování socialistických struktur, pak bychom v první polovině devadesátých let neprodělali cestu k parlamentní demokracii. Čekal by nás nanejvýš další krátkodechý "obrodný proces". Případná československá "perestrojka" by byla svízelná, protože by narážela na silné zájmy politickoekonomické elity starého režimu. Pak by nebyly párky "klausovky" a neproplácelo by se ani "klausovné" aVáclav Klaus by sotva dnes byl českým prezidentem.
Rozvázání Československa Radikální postupy, k nimž dospěli především pražští liberální ekonomové, zkomplikovaly vztahy Bratislavy k Praze. České a slovenské cíle se rozcházely. Napětí mezi českými a slovenskými představami o politické a ekonomické budoucnosti českých zemí a Slovenska nebylo možno řešit jinak než politicky. Snahy o kompromis, vyvíjené českou reprezentací shromážděnou kolem prezidenta Václava Havla (vzpomeňme seriálu výjezdních porad mezi Pražany a Bratislavany), nebyly pro slovenskou politickou reprezentaci akceptovatelné. Václav Klaus ve funkci premiéra české vlády teoreticky mohl pokračovat ve vleklých jednáních a vyčkávat tak dlouho, až by slovenští národovci ztratili trpělivost a jednostranně vyhlásili státní suverenitu, k čemuž vlastně do jisté míry i došlo. Taktická rozvaha, ale i Klausova mentalita působily proti zdržovací strategii. Český premiér rozpoznal nevyhnutelný vývoj, a dosáhl tak patrně svého největšího politického úspěchu: gordický uzel federace nebyl po balkánsku rozťat, nýbrž byl pokojně a rychle rozvázán.
Postupné rozpuštění československého státu, jež nebylo provázeno masovými demonstracemi, pálením nenáviděných vlajek, natož násilnými incidenty, příznivě kontrastovalo s tragickým dobovým nepokojem na území bývalé Jugoslávie. Po celkem hladkém vyřešení česko-slovenských vztahů také z logiky vývoje pominuly náznaky moravského autonomismu, který je dnes už pozapomenutou bizarní kapitolkou, ale v první polovině devadesátých let tvořil nezanedbatelný zdroj neklidu.
Mediální fronta Mediální ohlasy dobového dění však vrhaly své specifické stíny. V době, kdy Klaus jako předseda ODS vykonával funkci premiéra nově vzniklého českého státu, formovala se mediální fronta, která se stala aktuální a vlivnou náhražkou za dosud nekonstituovanou politickou opozici. Zejména dobový tisk kolem poloviny devadesátých let zaujal vůči tehdejší vládní koalici ostře kritické stanovisko.
Mediální opozice byla specifickým fenoménem. Neměla významnější personální základ mezi volenými představiteli veřejnosti. Politická protiklausovská opozice se zrodila teprve se sílícími rozpory uvnitř ODS, vrcholícími rozpadem druhé koaliční vlády v roce 1997 a vznikem Unie svobody. Původní antiklausovské instinkty se formovaly v prostředí levicově liberální mediální a umělecké inteligence.
Na jejich vzplanutí měly dost podstatný podíl osobní rozpory mezi Václavem Klausem a jeho přívrženci a kulturně politickým uskupením soustředěným kolem Václava Havla. Výrazem těchto rozporů byly výčitky soustředěné zejména v tisku, případně na televizní obrazovce. Jádrem odmítavých postojů byly zprvu velmi živé postčeskoslovenské nostalgie. Kritické výhrady k privatizačnímu procesu byly připojeny až později. Premiér Václav Klaus byl obviňován z toho, že zavinil rozpad Československa. Zásadní argument zněl, že česká veřejnost si nepřála zánik společného státu. Premiér se tedy v médiích ocital v postavení politika, který nedokázal naplnit zadání voličů. Z té doby se už také datují Klausova nevrlá ohrazení vůči intelektuálům jako nekonstruktivní sociální skupině.
Intelektuál neustále polemizující s intelektuály Nevraživý vztah mezi Klausem a jistou částí inteligence, který trvá dodnes, se na první pohled zakládá na pečlivě pěstěném slovním nedorozumění. Vždyť Václav Klaus osobně je vzornou ukázkou intelektuála. Svědčí o tom především jeho pronikavá potřeba slovního vyjádření, trvalý sklon k verbalizaci vlastních postojů, jenž je dokumentován značným množstvím textů. Spontánnost, s níž se oddává písemným analýzám, úvahám, polemikám, z nichž jen některé tvoří bezprostřední paralelu k výkonu politického provozu, je tak znakem intelektuálního, nebo chcete-li intelektuálského vztahu k realitě, že významnější znamení si ani nelze představit.
Dodnes dochází k polemickým přestřelkám mezi Klausem a intelektuální vrstvou, která se zformovala právě po polovině devadesátých let a jež v podstatě splývá s označením "občanská společnost". Podstata tohoto trvalého politického napětí však leží někde jinde než přímo ve sféře výkonu moci, i když se tento konflikt do denní politické praxe promítal a promítá. Svědčí o tom dnes už pozapomenuté stanovisko, jež Klaus zaujal na sklonku svého prvního premiérského údobí. Tenkrát dal veřejně najevo, že proces politické a ekonomické transformace v podstatě považuje za úspěšně uzavřený. Ve světle jeho pojetí se měl život v České republice nadále plynule rozvíjet v daném řádu parlamentní demokracie a tržního hospodářství, aniž byly žádoucí další zásadní politické a hospodářské změny.
Rodící se "občanská společnost" nebo snad levicově liberální lobby zareagovala prudce odmítavě. Pro ni, jako patrně i pro Václava Havla samého, bylo naopak samozřejmé, že stávající společenský systém je nedokonalou přechodnou fází. Že v budoucnosti má být teprve vyvinuta spravedlivější společnost nové kvality. V intelektuálním prostředí, v němž byla a dodnes vlastně je na programu vidina "něčeho nového", dosud neznámého, nicméně ze své podstaty lepšího, než je přítomnost, přichází ke slovu úplně jiná tradice, než jakou vyznává intelektuál Václav Klaus.
Principiální spory Silná tradice sociálního utopismu je přítomna v českém myšlení a veřejném životě nejpozději od sklonku 19. století. Po roce 1918 a zejména v polovině minulého století silně zapůsobila na české politické i kulturní dějiny. Bylo by zajímavé analyzovat myšlení české moderny z hlediska rozličných forem kolektivistického utopismu, jak se promítaly do české kultury už po roce 1848. Rozhodně patří do utopistické tradice všichni ti, kteří jsou počítáni k takzvané "pokrokové inteligenci", kdo věřili v budoucí úspěšné vyřešení dosud nedostatečně rozpoznaných společenských vztahů.
Vůči této tradici sociálního utopismu, v níž hraje významnou roli nejen marxistická, nýbrž obecně kolektivistická představa silného státu, zaujal Klaus odmítavý postoj. Proto na sebe zákonitě soustředil kritiku všech, kteří jsou - vědomě, někdy i nevědomě - strážci a propagátory utopického způsobu spíše cítění než myšlení.
Václava Klause nelze chápat jako bojovníka za lepší příští. Je ze své myšlenkové podstaty obnovovatel. Jeho základní ctižádostí není touha vymyslet a následně realizovat lepší svět, nýbrž rozpoznat pod nánosy mylných interpretací pravou skutečnost a rekonstruovat politické instituce, tak aby posloužily lépe pochopené realitě. Tímto postojem se ovšem dostal do zásadního rozporu s intelektuálním a politickým seskupením okolo Václava Havla.
Klausův liberální konzervatismus se také octl v konfliktu s výchovou a instinkty většiny české liberálně levicové inteligence. A protože právě k této skupině patřila také většina těch, kteří formovali český mediální provoz, vytvořil se po polovině devadesátých let zdánlivě stav, kdy způsob myšlení a jednání Václava Klause a jeho skupiny byl v rozporu s postojem většiny české společnosti. Pod tímto tlakem také rostly vnitřní problémy občanských demokratů. Obnažené limity Od té doby český politický vývoj vynesl na světlo zřejmé vnitřní meze liberálů z ODS i levicově liberální intelektuální lobby. "Občanská společnost" může ovlivnit nálady dost významné části společnosti, aniž však umí zformovat a provozovat vlastní trvalejší politickou základnu, schopnou přirozeného vývoje. Těch několik organizačních rozběhů, jež byly vesměs podnikány ve znamení odporu vůči osobnímu vlivu Václava Klause, skončilo v myšlenkové matnosti. Není to zase tak překvapivé. Ano, společenský utopismus, který nemůže realizovat své vidiny mocí a silou, vykazuje při konfrontaci s denní realitou bezmoc. Utopické tíhnutí se samo uzavírá do sebe. Proto se v současnosti na levici nestává rozhodující silou levicový liberalismus, a dokonce ani ekologický utopismus, nýbrž jakýsi "reálný socialismus" v redakci skupiny ovládající dnešní ČSSD.
Na pozadí historického konfliktu mezi českou liberální levicí a liberální pravicí, k němuž došlo po polovině devadesátých let a jenž dosud trvá, se u Klause projevuje a realizuje jeho pravicově liberální myšlení. Vychází rovněž najevo, že i zásadový liberální konzervatismus má své vlastní meze. V opozici v době vlády premiéra Miloše Zemana manévroval Klaus víceméně pragmaticky. Takzvaná "opoziční smlouva" měla především posloužit jako nástroj k úpravě volebního systému. Protože tohoto účelu nebylo dosaženo (kvůli úspěšnému odporu mediální opozice soustředěné kolem Václava Havla), zdegenerovala "opoziční smlouva" v účelovou vazbu dvou nejvýraznějších politických stran. Ale byl to možná právě tento pragmatický politický tah, který Václavu Klausovi posléze otevřel cestu na Pražský hrad. Prezidentská volba Klause je ovšem téma, jež patří spíše do dějin ČSSD.
Zesláblí egocentristé Václav Klaus je prezidentem aktivním do té míry, jak dovoluje Ústava České republiky, a občas možná i trošku víc. Po třech letech výkonu prezidentské funkce máme tedy celkem jasno o jeho myšlenkovém světě. Je-li Václav Klaus konzervativcem, pak ve smyslu liberálním. Není klasickým konzervativcem, který by zakládal svou důvěru ve společnost a veřejné instituce například na náboženské víře. Pro Klause začíná svět v podstatě zrodem ideje národního státu nebo snad realizací idejí roku 1918. Česká republika je tedy pro něj autentickým pozůstalým a plnoprávným dědicem československých ideálů. Je čechoslovakistou, který byl nucen pragmaticky rozpustit stát, s jehož podobou v letech 1918-1938 se zřejmě dodnes bez problémů ztotožňuje. Věří v parlamentní demokracii provozovanou na půdě národního, nikoliv národnostního státu a věří také, že v takto vymezeném prostoru jsou dostupná nikoliv všechna potřebná, ale všechna možná řešení.
Z nedůvěřivého postoje vůči iniciativám nadnárodních orgánů EU lze dokonce odvodit, že i Václav Klaus patrně věří ve svůj vlastní, specifický druh politické utopie. Je to představa světa, v němž samostatné Irsko nebo Litva budou mít ve světě stejně silný hlas jako Spolková republika Německo nebo Francie. Věří ve specifickou roli národnosti a v zásadu, že každý národ má své komparativní výhody, tedy své osobité přednosti.
Lze ovšem podotknout, že každý stát a každý národ má také své komparativní nevýhody, z nichž některé se v dějinách projevují opakovaně. Dnes je hmotná, ale i kulturní prosperita státu, země, národa podmíněna principiální otevřeností. Ochota ke spolupráci je absolutní podmínkou úspěšné existence.
Ani v životě jednotlivce už nelze realizovat klasický egocentrismus rozhodného individualisty, který žil ze své práce na své půdě a styky s okolím omezoval na minimum. Jsme všichni součástí společnosti spolupráce. Vzdáváme se každé ráno části své osobní integrity ve prospěch účasti na obecném kulturním a ekonomickém provozu. Platí to samozřejmě i o národě a národním státu jako organizovaném celku.
Státník, který by teoreticky trval na nedotknutelné jedinečnosti vlastního státu, musel by nad mnohým děním všedního dne přivřít oko. Ekonom by asi musel pevně zavřít obě oči, aby si uchoval nedotčený ideál národní nezávislosti. Ani člověk kultury už nemůže věřit v údajně jedinečné pradávné prameny národní kreativity.
Budoucí obraz a vliv Václava Klause v české společnosti patrně již nezávisí na postoji české mediální lobby vůči němu, nýbrž na tom, jak on sám vyřeší své osobní výhrady vůči současné realitě.
---------------------------
Pavel Švanda Narodil se 6. června 1936 ve Znojmě, studia dějin umění na brněnské filozofické fakultě nedokončil, pracoval v různých zaměstnáních. Autorsky patřil k okruhu časopisu Tvář a na konci 60. let byl redaktorem časopisu Host do domu. Knižně debutoval v roce 1967 sbírkou Anonymní povídky. Za normalizace nepublikoval, pohyboval se v neoficiálních kruzích.
Nyní profesor brněnské JAMU. Po roce 1989 knižně a časopisecky publikuje prózu, poezii, eseje a politickou publicistiku.
Pavel Švanda
