Spolu se začátkem německého předsednictví EU, které si vytklo za cíl znovu dostat na stůl téma evropské ústavy, ožívá i veřejná debata o této otázce. Ze spršky článků zastánců tohoto dokumentu a vize evropské integrace, která je v něm zakotvena, mě zaujal komentář Marka Švehly v novoročním Respektu. Ne snad, že byl zajímavý hlubokými či novátorskými myšlenkami, ale právě naopak svojí šablonovitostí. Je vzorovou ukázkou argumentace zastánců resuscitovaného dokumentu a mýtů, ve kterých žijí a které šíří.

V textu se mimo jiné dočteme: „Občanští demokraté ústavu nechtějí, nic jasného ale místo ní nenabízí. Zóna volného obchodu bez politické integrace je dlouhodobě nefunkční představa, navíc je to model, který by nejvíc ublížil menším státům, jako je Česko… Stejně tak nejde nechat Unii, jak je: dnešní pravidla rozhodování se vytvářela pro patnáct členů, ne sedmadvacet a víc … Jak se pořád přesvědčujeme, nacionalismus v Evropě stále žije a volný obchod sám o sobě tohle neřeší.“

1. Federalisté se dlouhodobě snaží vzbudit dojem jednak, že eurorealistický program je programem toliko negativistickým, popř. že jako alternativu k současnému (tj. centralistickému, byrokratickému a dirigistickému) modelu evropské integrace nabízí zónu volného obchodu. To je ovšem hrubě zkreslené vidění. Jak zjistíme ze srovnání myšlenek tří z nejvýraznějších politických osobností, propagujících alternativní model k aktuální podobě Evropské unie - Margaret Thatcherové (v předmaastrichtském období), Václava Klause či u nás méně známého Iaina Duncana Smithe, někdejšího předsedy britské konzervativní strany - eurorealismus představuje konkrétní, pozitivní vizi evropské integrace.

Ve svém památném, brilantním projevu v Bruggách v září 1988 Margaret Thatcherová připomněla, že Společenství není cílem samo o sobě, ale že je praktickým prostředkem, který může zajistit svým členům prosperitu a rozvoj. Formulovala vizi evropské integrace založené na aktivní spolupráci nezávislých suverénních států, které by se měly v mnoha oblastech - v otázkách, které lze řešit lépe společně než individuálně - snažit mluvit jedním hlasem. Tato integrace by však neměla být založena na potlačení národních států a byrokratické centralizaci moci v Bruselu, na centrálním plánování, bezmezné regulaci, na absurdní společné zemědělské politice či na snahách vytvářet protipól Spojeným státům americkým.

Na počátku 21. století, již v rámci debaty o evropské ústavě, hovořil Iain Duncan Smith o svém ideálu tzv. “Nové Evropy”. Oproti současné formě integrace, kterou označil za “Starou Evropu”, ovládanou “bezduchými” institucemi, by “Nová Evropa” měla být Evropou svobodných, suverénních, intenzivně spolupracujících národních států. Zásadní místo mezi jejími institucemi by měla mít Rada, ve které by měl být zachován princip jednomyslnosti pro otázky zásadního významu. Komise by měla být zcela ve službách Rady. „Nová Evropa“ by se měla zbavit těžkopádnosti v komunitárním právu a podstoupit ekonomické reformy; zejména se vzdát vysokého zdanění, přemíry regulace omezující podnikání, rigidní pracovněprávní regulace či vysokých celních bariér vůči vnějšímu světu. Základem kolektivní obrany musí být podle Smithe nadále Severoatlantická aliance. Evropa musí vytvořit větší vojenské kapacity, ale toliko v rámci NATO, ne NATO svými strukturami duplikovat.

Ve stejném duchu se dlouhodobě k otázkám evropské integrace vyjadřuje Václav Klaus. Obhajuje tu část integrace, která se zaměřuje na postupné odstraňování omezení, která stojí mezi evropskými národy a jednotlivci, zásadně ale odmítá vizi „stále užší Unie“ spojené s centralizací moci v Bruselu, omezeními plynoucími z dusivé komunitární přeregulovanosti, snahy o stírání rozdílů mezi národy a o nahrazení národního cítění Evropanů jakýmsi cítěním evropským, budování EU jako protiváhy USA. Vytrvale také upozorňuje na nebezpečí zhoubných ideologií, které ohrožují evropskou civilizaci, jako je zejména politická korektnost a multikulturalismus.

Thatcherová, Klaus i Smith si evidentně cení prostoru „čtyř svobod“ (volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu), které vytvářejí jednotný vnitřní trh, což je útvar kvalitativně naprosto odlišný od zóny volného obchodu, tak, jak je tradičně definována. Už sám o sobě představuje tak pokročilý stupeň integrace, že k němu na světě nenajdeme srovnání. Připomeňme, že Margaret Thatcherová kdysi aktivně podporovala vstup Británie do Evropských společenství, když se ještě domnívala, že evropská integrace může být založena právě na prostoru „čtyř svobod“. Později, když se ukázalo, že se integrace začíná mílovými kroky posunovat směrem k federativnímu celku, svého někdejšího postoje trpce litovala.

2. Také citované tvrzení o nedostatečnosti současného primárního práva v podmínkách rozšiřování Unie je jedním ze základních federalistických klišé. Ve skutečnosti federalisté rozšiřování zneužívají jako falešnou záminku pro ospravedlnění svého požadavku přenášení nových pravomocí na komunitární instituce a především omezování jednomyslného hlasování v Radě, což programově prosazovali od počátku, a to bez ohledu na počet členských států. Pokud chtějí tvrdit, že příliš mnoho oblastí stále podléhá jednomyslnému hlasování v Radě, a že proces rozhodování tak bude těžkopádný či blokovaný, pak já říkám, že nemístně přebujelý je naopak výčet oblastí, kde bylo „národní veto“ potlačeno na úkor hlasování kvalifikovanou většinou (angl. zkratka „QMV“).

Je třeba si uvědomit, že s každým odbouráním jednomyslného hlasování v Radě ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou členské státy ztrácejí část své suverenity. O jejich věcech veřejných mohou rozhodovat jiní; důležité rozhodnutí může být přijato proti jejich vůli. Zároveň se tak rozhodování vzdaluje od občanů. Jde v podstatě o oblasti ztracené národní suverenity. Právě proto, kdykoli je na pořadu dne debata o jakémkoli dalším přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou, mělo by být velmi důkladně zvažováno, zda nad touto ztrátou citelně převažují výhody z tohoto posunu plynoucí a zda je to v národním zájmu.

Obávám se, že toto se v dnešní EU neděje. Existuje zde naopak jistý automatismus, jistá nebezpečná setrvačnost. Odpor k rozšiřováním hlasování kvalifikovanou většinou je prezentován jako zpátečnictví, nacionalismus, nedostatek odvahy apod. Federalistům jako by se podařilo přenést debatu do stavu, kdy „národní veto“ je v defenzívě, kdy musí být prokazována jeho oprávněnost. Mluví se o tom, kde je „stále“ „ještě“ „zachováno“, kde „zůstává“ apod. Přitom by tomu mělo být právě naopak. Právě hlasování kvalifikovanou většinou by si mělo složitě klestit cestu jako cosi výjimečného, co se uplatní toliko za výše uvedených podmínek

Zapomíná se na to, že už sama možnost, že Společenství může v té které oblasti přijímat komunitární právní předpisy, ač na bázi jednomyslnosti, je výrazným usnadněním celé procedury oproti klasickému sjednávání mezinárodních smluv. Odpadá zde celý dlouhý ratifikační proces. Různé příklady z minulosti ukazují, že pokud existovala vůle řešit společné problémy, mohla být opatření přijímána touto cestou velice rychle a pružně. Jako příklad můžeme uvést oblast justiční spolupráce v civilních věcech, kde bylo v přechodném období, kdy se zde ještě uplatňovalo „národní veto“, přijato velké množství předpisů, které dnes tvoří páteř této politiky ES.

V dnešním Evropském společenství, tzv. prvním pilíři EU, se hlasování kvalifikovanou většinou stalo prakticky základní metodou hlasování. Toto hlasování se uplatňuje (alespoň z podstatné části, tj. mimo vybrané otázky) nejen v rámci fungování vnitřního trhu, ale i ve velmi citlivých oblastech, jako je pracovní právo, zdravotnictví nebo justiční spolupráce v civilních věcech. Jednomyslnost zůstává jen u nejcitlivějších oblastí, jako jsou daně, sociální systémy apod. Na institucionalizované mezivládní bázi pak probíhá spolupráce v rámci druhých dvou pilířů Evropské unie, tj. v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a v trestněprávní části oblasti vnitra a justice.

Snahu dále rozšiřovat katalog oblastí, kde se neuplatňuje jednomyslnost, který je už nyní enormně široký, je třeba považovat za vrcholně nešťastnou a nebezpečnou, protože je přímou cestou ke Spojeným státům evropským. Právě o to se snažil projekt evropské ústavy, v rámci kterého by „QMV“ dále expandovalo (např. do velké části trestněprávní spolupráce v oblasti vnitra a justice).

Jak se ukázalo během prvních dvou a půl let po rozšíření Unie o 10 nových členských států, stávající smluvní úprava plně dostačuje potřebě běžného fungování Unie i v počtu 25 států. Ani jednou během tohoto období nedošlo k výraznějšímu problému. Ani po právě uskutečněném rozšíření Unie o další dva státy, Bulharsko a Rumunsko, nelze očekávat nějaké zvláštní obtíže v rozhodování. Každý vstup nového státu do Unie lze řešit úpravou poměrů hlasů jednotlivých států v Radě, úpravou počtu europoslanců a dalšími nutnými technickými změnami, které se nedotýkají pravomocí.



3. Federalisté rádi zaměňují nacionalismus, ve smyslu ideje nadřazenosti vlastního národa spojené s nenávistí vůči jiným národům na straně jedné, s vlastenectvím coby šlechetným citem lásky a loajality ke své vlasti a svému národu na straně druhé. Instrumentálně zneužívají strašáka nacionalismu k ospravedlnění svého evropského internacionalismu, který chtějí postavit nad národní uvědomění evropských politických národů. Proto neustále tolik zdůrazňují zásluhy evropské integrace na dnešním mírovém soužití evropských států.

Je třeba uznat, že evropská integrace měla po druhé světové válce vliv na usmíření někdejších dědičných nepřátel. Je ovšem třeba připomenout, že to není její výlučná zásluha. Svoji roli sehrála celková mezinárodněpolitická situace, která tlačila svobodný svět k jistému semknutí proti hrozbě sovětského bloku. Svoji roli sehrál Marshallův plán a s ním spojená rychlá obnova hospodářství západoevropských zemí a vojenské angažmá Spojených států v Evropě. Dále si myslím, že je třeba rozlišovat i to, nakolik je mírové a přátelské klima zásluhou současného modelu evropské integrace a nakolik samotného faktu, že spolu jsou evropské státy ochotny spolupracovat.

V každém případě nevidím jaký přínos by mohlo mít pro přátelskou spolupráci mezi evropskými národy přijetí euroústavy. Tento dokument dláždí cestu k jejich umělé unifikaci, která by v budoucnu mohla vést naopak k nacionalistické reakci.



4. Euroústava je špatný dokument, založený na špatném konceptu. Ani po tzv. období reflexe se na tom nic nezměnilo, spíše naopak. Nyní se jasně ukázalo, že Unie může fungovat na základě stávajících smluv. Dobré víno se s léty stává ještě lepším, kyselé víno už lepší nebude. V památné scéně filmu o Michelangelovi zvolá hlavní hrdina: „Když je víno kyselé, tak se vyleje!“ Poté zničí svoje původní špatné dílo, aby na jeho místě mohlo vzniknout dílo velkolepé. Stejně tak by se mělo po zásluze stát s evropskou ústavou. Zamítnutí tohoto projektu, který byl dalším nakročením ke Spojeným státům evropským, ve francouzském a nizozemském referendu, je pro evropskou demokracii dobrou zprávou. Dává evropským národům šanci dál a bez zbytečného spěchu hledat ideální formy vzájemné spolupráce. Dává prostor spontánnímu vývoji namísto vývoje umělého.

Jestliže v současné době není průchodné posunout EU směrem k výše načrtnutému eurorealistickému ideálu, musíme bránit alespoň současnou podobu zakládacích smluv a nedovolit jakékoli další přesunování pravomocí do Bruselu a rozšiřování „QMV“. Do roku 2004 jsme nemohli nijak ovlivnit směřování integrace a mohli jsme si toliko vybrat, zda do EU v její dnešní neradostné podobě vstoupíme, či nikoli. Nyní bychom se měli o to důrazněji angažovat v jejím budoucím utváření, a bojovat proti dokumentu, který by současný stav nejen petrifikoval, ale i dále zhoršil.