Smrt Pavla I. v Brně – další z inscenačních vrcholů

Josef Mlejnek

Městské divadlo v Brně mělo před několika lety šťastnou ruku, když vsadilo na spolupráci s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a režisérkou Hanou Burešovou. Po řadě úspěšných inscenací (Kamenný host aneb Prostopášník, Znamení kříže a další) se obě umělecké opory pražského Divadla v Dlouhé v Brně prezentovaly inscenací dramatu ruského spisovatele Dmitrije Sergejeviče Merežkovského Smrt Pavla I. Svým způsobem navázali na představení Obrazy z francouzské revoluce, které mělo na jejich pražské scéně premiéru před sedmi lety. Obrazy byly ovšem spíše encyklopedickým přehledem, který vyvrcholil vražedným „samoděržavím“ Rousseauovy všeobecné vůle, prostřednictvím, jak jinak, obzvlášť k tomu uzpůsobených jednotlivců, zatímco tragický individuální příběh ruského panovníka z doby neklidného přelomu osmnáctého a devatenáctého století charakterizuje samoděržaví v celé jeho ruské specifičnosti. Pavel I. Romanov bývá hodnocen rozporně. Upřímně nenáviděl svou matku Kateřinu Velikou a po nástupu na trůn tento podivín také uzákonil, že carevnou se může stát žena pouze a jen tehdy, nebude-li genealogicky po ruce široko daleko žádný muž. Potlačil konstituční prvky, ale na druhou stranu byla robota na carském zkrácena o celý den. V příznivějším světle vidí Pavla Poláci: jednak propustil z vězení jejich národního hrdinu Kosciuszka, jednak se (patrně mylně) považoval za syna posledního polského krále Stanisława Augusta Poniatowského.

Dohady zůstane obestřena také panovníkova smrt, na které měl mít svůj aktivní podíl jeho syn a nástupce na trůnu Aleksandr.
Merežkovskij ve svém dramatu aktivní spoluúčast mladého careviče na vraždě prakticky nepřipouští.
Brněnská inscenace podivínské až zběsilé prvky carovy povahy ještě zvýraznila. Erik Pardus v hlavní roli ztělesňuje člověka vyšinutého, šíleného, dvojpólovou bytost, která silně připomíná římského císaře Caligulu. Pro nepatrnou věc se rozlítí a nechává k smrti zbičovat velitele stráže, na druhé straně se v lyrických lítostivých výlevech svěřuje jako bezbranné dítě své milence „Anušce“, kněžně Gagarinové (Evelína Jirková). Velice přesvědčivý je představitel Pavla i těsně před jeho smrtí: jde o statečnost umanutého člověka nebo o histriónskou pózu? O obojí, ale v jednom nedílném scénickém osudu.

Mladý carevič Aleksandr (Petr Štěpán) si libuje v Rousseauových spisech, které nachází mezi knížkami po babičce. Ve Francii se samotářovy ideje stačily už zvrátit ve svůj protiklad, ale v Rusku čekaly na svou příležitost ještě dalších více než sto let. Zatím se pouze chytaly drápkem v elitě – názorně to vidíme při diskusích společnosti u carského dvora. „Babička“ Kateřina se sice přátelila s velkým Voltairem, ale na druhé straně nechala bez mrknutí oka vyvézt na Sibiř cca 80 000 řeckokatolických „uniatů“. Šlechta, jíž leží krom osudu Ruska na srdci také, a to až na prvním místě, vlastní prospěch, se chce Pavla zbavit. Všechny aristokraty převyšuje a většinou i úspěšně jimi manipuluje hrabě Pahlen, hlavní osnovatel spiknutí. Igor Ondříček vytvořil z této postavy i herecky rovnocenný protějšek cara. Pruská rybí krev spojená ze zvláštní elegancí, přesnost, střízlivá věcnost v úsudku se zaujetím hráče. Přesvědčí samotného cara, že se ve snaze jej zachránit sám postavil do čela spiknutí... Scéna je statická jen zdánlivě: zavěšené „mondrianovsky“ pojednané pláty (většinou bílé, jeden zelený pro důstojenství moci, jeden červený pro chvíle, kdy teče krev) působí přesně jako kontrapunkt nejen k výbušným scénám, které vrcholí carovraždou, ale i k dynamické hudbě Vladimíra Franze. Na překážku splavnosti strhujícího děje je místy pouze poněkud drhnoucí akademický překlad.

Řediteli Městského divadla v Brně Stanislavu Mošovi se občas hořce vyčítá, že vsadil na komerci a že se žene pouze za diváckým úspěchem. A když protivníci musejí se skřípěním zubů uznat Mošovy manažerské schopnosti, snaží se ho zpochybnit jinak. Viděl jsem zcela nekomerční a umělecky výtečné představení Smrti Pavla I. až při desáté či jedenácté repríze. Vyprodané divadlo a na závěr potlesk, o jakém si mnohé scény mohou nechat zdát při svých premiérách. Kde se asi stala ta nezisková chyba?


Městské divadlo Brno – Dmitrij Merežkovskij: Smrt Pavla I. Historické drama. Překlad Danuše Kšicová. Režie Hana Burešová.

(Vyšlo v 51PRO)

Josef Mlejnek