Radar jako historické trauma nepoučitelných
Jiří Svoboda
blog
Na první pohled by se mohlo zdát, že dvě ničivé světové války, které sice posunuly technický a technologický vývoj, zároveň však přinesly nezměrné utrpení milionům lidí, degradaci zvěcnělé lidskosti, prudký nárůst akceptace násilí jako varianty sociálního života. I. a II. světová válka, zcela zvrátila tradiční hodnotové systémy - dobro a zlo jakoby občas měnily polaritu a nevztahovaly se k pevně ukotvenému fundamentu hodnot. Postmodernismu zvedl hozenou rukavici a autoritu tradičních Bohů či Boha relativizoval vůči sekulární akceptaci v podstatě jakéhokoli gesta, vrženého mimo rámce tradiční víry a tradiční struktury hodnot.
Do tohoto civilizačního rozštěpu (polycentrismus pravdy) zapadá rovněž množství témat, s nimiž jsme ve společenskému životě konfrontováni.
Pro příklad si vybírám snad nejočividnější téma - Radarová základna americké obrany proti řízeným střelám umístěná na našem území.
Strany, které si tvoří monopol na levicovost, byť možná zcela nechápou, co tento pojem v politologii znamená, se ke smlouvě o přítomnosti amerického radaru staví emočně vypjatě a kategoricky. Zatímco u KSČM to lze chápat setrvačností myšlenkových stereotypů, které tzv. Vokovická Sorbona a jí podobné ústavy silou, podpořenou mnohdy existenčním tlakem, vštěpovaly svým frekventantům, u ČSSD jde o přístup nevysvětlitelný.
Dějiny samostatného Československa, a po rozdělení federace i České republiky, dostatečně prokázaly, že obrana nezávislosti „srdce Evropy“ má dlouhodobě ničivé účinky, spočívající v protektorizaci či gubernalizaci mocnějšími sousedy. Výsledkem byl nejprve Protektorát Böhmen und Mähren, jehož statut posvětily mocenské elity našich tradičních západních spojenců, o jejichž lásce jsme si dělali iluze (Francie, Anglie) a o deset let později nové suspendování Československé nezávislosti proměnou státu v podřadnou gubernii „tam toho dubiska“, které se ve skutečnosti projevilo jako krutý vládce, vsazující své poddané do paradigmatu asijské iracionality, krutosti, byzantinského obrazoborectví a cynicky vynucovaných okázalých projevů vděčnosti a lásky.
Normálně uvažující občan za něhož se považuji, by si po součtu těchto zkušeností mohl uvědomit, že bez silové a hospodářské intervence bychom dnes byli vasaly Německa, či vasaly Ruska - Děkuji, já ani jedno, ani druhé nechci!
Naše integrace do evropského prostoru přináší také občas hořké pilulky v podobě různých direktiv, které se týkají kde čeho a mnohdy svírají občana (toho, který nebyl v minulém režimu disidentem) daleko tužší obručí, než jakou byl svírán za režimu předlistopadového. Justice je rozvrácená a částečně demoralizovaná. Pokusy o dosažení spravedlnosti soudní cestou jsou mnohdy vzdálené více, než desítku let. Zločinci po dvou létech od brutálního znásilnění dítěte, opouštějí brány věznice za dobré chování a posudek psychologa. Trvá sotva dva měsíce a zločinec brutálně znásilní další dítě a pro kvalitu prožívání sociálních vazeb a emocí svou oběť doživotně poznamená. Je někdo volán k odpovědnosti? Soudní znalec? Soudce, který rozhodl? Ale kdež!
Někteří z nás jsou přesvědčeni, že praxe porotních soudů (integrující do rozhodování o vině či nevině laický živel) má mnoho předností před naším systémem točení právních kliček, ve kterých se spravedlnost většinou oběsí. Obdobně volba DI (okresního státního zástupce), který si nemůže dovolit ani lajdáctví, ani pohrdání míněním občanů - obé vede v americkém systému k nutnosti hledat si místo mimo roli zaměstnance veřejnosti.
A tak, kdybych byl náhodou dnes předsedou české vlády, nebo předsedou české opozice, postavil bych si ambiciózní cíl: přemluvit jakýmkoli způsobem politický establishment USA, abychom se mohli stát další hvězdičkou na americké (poté už i naší „staré slávě“). Nepotopitelná letadlová loď ve středu Evropy. Pak bych si s paní ministryní Parkánovou zazpíval vážně od srdce:
Dobrý den, prapore hvězd a pruhů
tak už ses rozvinul nad náma
dobrý den, prapore našich druhů
co jsme je vítali s džípama.
Vyřiď tam prosím do vesmíru
vyřiď tam mezi hvězdama
že chceme s každým žít dál v míru
radši však šijeme U Sama…
Ale žerty stranou. Bude-li na našem území jakákoli složka amerického bezpečnostního systému s americkými vojáky, máme o suverenitu a bezpečnost postaráno. Zranitelní budeme v takovém případě jen tehdy, odváží-li se nějaká země globálního konfliktu. Ale v takovém případě nebudeme ušetřeni ani s americkými radary, ani bez nich. A Americká technologická dominance, předstihující součet zbytku světa, dává nám velkou šanci, že ani v takovém případě nebudeme mezi poraženými a okupovanými. Americká vojenská přítomnost na našem území nás bezpečně ochrání před silami z různých azimutů, které historicky prokazovaly pokušení získat nad zeměmi koruny české protektorátní dominanci - ať to byli Němci, nebo Rusové. A ať nás ti, či oni chtěli vystěhovat kamkoli. A že americký radar nebude namířen jen proti Iránu, ale bude monitorovat i dění na ruském území, to bychom neměli zpochybňovat - spíše bychom to měli dát Američanům jako podmínku.
Jsem liberál a ponechávám mínění každého na jeho osobním vkusu. Já osobně už od rané puberty dávám přednost Elvisu Presley nebo Ray Charlesovi před německými Valkýrami i ruskou častuškou. A William Faulkner je mi o mnoho bližší, než kterýkoli z velkých německých spisovatelů, či Maxim Gorký.
A tak, kdyby bylo nějaké referendum, tlačil bych se u urny s lístkem „Americkému radaru ANO“.
Jiří SvobodaFilmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky
