Minimální mzdu nemají ani země EU
Alena Páralová
Právo, 12.01.2005
V článku Modří experti (Právo, 28. 12.) Jan Keller zásadně nesouhlasí se záměrem ODS zrušit minimální mzdu. Určitě existuje řada důvodů pro i proti nařizování minimální mzdy státem. Protože materiály stínové vlády ODS s názvem Modrá šance jsou určeny k veřejné diskusi, velmi si vážím každého názoru.
V článku ale překvapivě chybějí argumenty, které bych od vysokoškolského profesora a sociologa očekávala. Místo nich se dovídáme, že Topolánkovy představy "jsou kouzelné", a je proto těžké "nevyprsknout občas smíchem". Všechno je "přesně opačně", než tvrdí ODS. Zvláště přínosné je autorovo tvrzení, že "spolu s poklesem nezaměstnanosti roste ve společnosti zároveň míra chudoby". Když některým lidem docházejí argumenty, přecházejí na urážky. Bohužel. Protože se čtenář z článku Jana Kellera nedověděl nic o věcné podstatě sporu, dovolím si vysvětlit důvody, které nás vedou k úvaze o zrušení minimální mzdy.
Minimální mzda je nejnižší možná hrubá mzda nařizovaná vládou bez ohledu na místní poměry, kterou musí vyplatit zaměstnavatel zaměstnanci, pokud pracuje celý měsíc na plný pracovní úvazek. Každá firma si ale musí nejprve na mzdy vydělat prodejem svých výrobků a služeb. Teprve potom má k dispozici určitý objem mzdových prostředků.
Pokud některý pracovník nevytvoří svou prací hodnotu odpovídající alespoň minimální mzdě, neboli pokud si sám na sebe nevydělá, jsou při existenci povinné minimální mzdy tři možnosti: Za prvé - je propuštěn. Za druhé - ze společných mzdových prostředků na něho doplácejí ostatní zaměstnanci, kteří si pak vydělají méně. To vede k nivelizaci mezd a ke ztrátě motivace kvalifikovaných zaměstnanců. Za třetí - zaměstnanec je plně nebo částečně zaměstnán načerno.
Jestliže zaměstnanec díky institutu povinné minimální mzdy nařízené vládou dostane víc peněz, než firmě vydělá, dochází navíc ke zkreslování trhu práce, tedy ke zkreslování informací, od nichž se odvíjí chování lidí. Nepřiměřeného zvyšování minimální mzdy se obávají hlavně firmy, které zaměstnávají vysoké procento zdravotně postižených.
Autor článku tvrdí, že by po zrušení minimální mzdy "prudce vzrostl počet pracujících chudých". Myslím, že tento argument neobstojí, vezmeme-li v úvahu, že mzdu na úrovni minimální mzdy pobírá méně než 2 % zaměstnanců. Pomocných a nekvalifikovaných pracovníků je přibližně 7 %. Minimální mzdu pobírá asi 10 % z nich. Zaměstnavatelé tedy již nyní dobrovolně platí více než 98 procentům zaměstnanců vyšší než minimální mzdu.
Za větší problém, než je státem nařizovaná minimální mzda, ale pokládám státem nařizované minimální mzdové tarify, které jsou nástrojem státu pro regulaci mezd v soukromém sektoru a o nichž část zaměstnavatelů ani neví. Platové tarify, které určují pravidla pro platy ve státní správě, jsou akceptovatelné.
Na druhé straně diktování výše mezd soukromým firmám prostřednictvím minimálních mzdových tarifů je reliktem socialismu a zbytečným omezováním svobody podnikání. Vzhledem k tomu, že je dosud úřady práce kontrolovaly velmi laxně, jsou institutem poměrně neznámým. V poslední době však úřady práce na základě pokynu ministerstva práce a sociálních věcí minimální mzdové tarify kontrolují a ukládají sankce.
Autor článku zbytečně straší vzrůstem zaměstnanosti doprovázeným snížením mezd. Vždyť naši nejbližší sousedé Německo a Rakousko minimální mzdu ve svých zákonech nemají, nemá ji ani Itálie, Švédsko, Dánsko, Finsko a Kypr.
Mít práci patří k největším životním jistotám člověka a institut minimální mzdy je typickou regulací, která snižuje zaměstnanost. Navíc nahrává šedé a černé ekonomice a snižuje konkurenceschopnost našich firem vůči firmám těch zemí, v nichž minimální mzdu nemají.
12. ledna 2005
Alena PáralováPoslankyně PSP ČR (ODS), stínová ministryně práce a sociálních záležitostí
