Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Potřebujeme nové pravicové strany?

Luboš Zálom

Petr Mach, ředitel pravicového think-tanku Centrum pro ekonomiku a politiku, oznámil rozhodnutí založit novou pravicovou stranu. Ta by měla vzniknout během několika týdnů, a má tvořit alternativu pro pravicové voliče, kteří se cítí zklamaní tím, jak ODS naložila s jejich volebním hlasem. A nejméně jedna další nová pravicová strana se rýsuje na obzoru - česká obdoba irské strany Libertas.

Zatímco volební kampaň ODS v roce 2006 byla velmi pravicová a velmi liberální, po volbách strana svůj program hodila do koše, aniž by se snažila své reformní kroky v koalici důrazněji prosadit. Pravda, je to koalice velmi nesourodá a velmi vratká - a ODS se tedy rozhodla raději pohodlně vládnout, a rezignovat na dlouhodobější principy. Z modré šance nezbylo nic, rovná daň byla prohlášena za nerealistický záměr a její autor Vlastimil Tlustý byl odsunut do pozadí. Místo toho koaliční vláda, ve které má ODS hlavní slovo, prosazuje některé velmi etatistické cíle, které jsou v přímém rozporu s pravicovými principy a svobodou jednotlivce, například ekologické daně, antidiskriminační legislativu, zákaz kouření v soukromých restauracích, a v neposlední řadě podpora eurofederalismu, ztělesněného Lisabonskou smlouvou.

Samozřejmě, mnoho je toho české vládě vnucováno a nařizováno Evropskou unií - má to však pravicového voliče zajímat? On přece ODS nevolil proto, aby se stala poslušnou loutkou europeistických politických struktur a ustupovala levičáckým tendencím, které dnes v Evropě stále víc hrozí.

Má ale vůbec smysl nové pravicové strany na české politické scéně zakládat? Většina voličů nepodporuje pravicové názory. Dlouhodobě společnost míří stále více ke kolektivismu, vedena a podváděna levicovými intelektuálními elitami, které hlásají nutnost státních zásahů do ekonomiky, přerozdělování příjmů, posilování sociálního státu. Většina voličů se domnívá, že stát má být zaopatřovacím ústavem, který se o občana stará od kolébky do hrobu. Právě probíhající finanční krize může způsobit, že se společnost, v níž převládá ekonomická ignorance, přimkne k nějaké formě kolektivismu daleko silněji.

Principiálních voličů pravice je méně, než příznivců levice. Jakákoliv další pravicová strana sice může ODS přebrat určitou část voličů, kteří jsou znechuceni z toho, jak se tato strana u moci chová, ale co bude schopna prosazovat? Současný volební systém vede ke koalicím, kde jsou politické strany nuceny ke kompromisům a ústupkům ze svých programů. Jestliže by některá z nově založených pravicových stran zasedla v parlamentu, bude muset spolupracovat s ODS, a tedy slevit ze svého pravicového programu, anebo stát v opozici proti všem.

Pravicová strana nemá dnes mnoho možností. Z principiálního hlediska je mnohem cennější, když se pravicová strana rozhodne nezapojit se do koalice, která by znamenala přílišné znehodnocení jejího programu. Ovšem znamená to vyklidit pole levici, a zklamat ty pravicové voliče, kteří si přáli alespoň nějakou změnu k lepšímu. Zapojit se koalice naproti tomu znamená zklamat ty pravicové voliče, pro které jsou pravicové hodnoty v dlouhodobém horizontu důležitější než pouhé čtyři roky vlády. Navíc pravicová vládní strana, která chce uspět i v dalších volbách, musí nutně provádět levicová opatření, aby uspokojila přelétavé voliče, kteří jsou schopni volit jednou levici a podruhé pravici, podle toho, která strana jim nabídne lepší pocit zajištěnosti. Tito voliči jsou totiž v podstatě levicově zaměření, a zajištěnost pro ně znamená víc než svoboda a nezávislost. Dlouhodobě tedy není možné pravicovou politiku účinně prosazovat, a různé dílčí úspěchy, které se tu a tam některé pravicové vládě podaří, jsou pouhými ostrůvky v moři.

Dlouhodobě voliči poptávají spíše levicová témata. Pravicové strany se tedy snaží spíše přiblížit levicovým voličům a přebírají témata, která vždy byla typická spíše pro socialistické strany. Pravice dnes nevede s levicí spory o smyslu sociálního státu, o deregulaci a odstátňování sociálních věcí, nepře se o smysl zasahování do ekonomiky. Pravice sdílí s levicí tezi, že účelem existence státu je péče o blahobyt občanů, že má regulovat ekonomiku, a že má například aktivně zasahovat v době hospodářské recese. Cíle pravice a levice jsou totožné, pouze prostředky se liší. Zatímco však socialisté jasně vystupují proti svobodnému trhu a požadují mohutné regulace a přerozdělování příjmů, pravicové strany provádějí politiku s kolektivistickými cíli a přitom se tváří jako zastánci a obhájci trhu a svobody. To je velmi vážný rozpor, který nelze jen tak odmávnout.

Trend přibližování pravice k levici je vidět nejen u nás, ale například ve Velké Británii, jejíž konzervativní strana odvrhuje thatcherovské postoje a prosazuje zelenou agendu, nebo v USA, kde republikáni v čele s Georgem W. Bushem prováděli po osm let silnou přerozdělovací politiku. Nemluvě o Francii, jejíž "pravicový" prezident Sarkozy vystupuje a jedná v podstatě jako typický socialista.

Důležitá otázka je, jaké úmysly zakladatelé nových pravicových stran mají. Jestliže půjde o hnutí s pevně stanoveným cílem omezit hrozbu vytváření jednotného evropského státu, jak tomu nejspíš bude u české verze strany Libertas, může mít taková strana smysl. Vzhledem k tomu, že zde neexistuje skutečně pravicová strana, která by jednotně a rozhodně vystupovala proti Lisabonské smlouvě a dalším pokusům omezovat vliv národních vlád v EU, může Libertas výrazněji uspět a stát se velmi prospěšnou silou. Jestliže však má jít o stranu, která bude mít širší ambice etablovat se na české politické scéně a nabízet řešení různorodých problémů v oblasti daní, zdravotnictví, sociální politice, atd., musí si vybrat, zda se bude chovat skutečně protržně a liberálně, a místo peněz ze státní kasy nabídne lidem svobodu - a tedy pravděpodobně nebude zvolena, nebo se bude dopouštět kompromisů na svém programu a ideálech, a tedy bude dělat to, za co je dnes pravicovými voliči kritizována ODS.

Snad si Petr Mach uvědomuje, že jestliže si vybere druhou cestu, značně tím zneváží všechny skutečně pravicové a liberální postoje, které kdy prezentoval ve svých článcích nebo jako ředitel CEPu. V časopisu Laissez Faire například pan Mach pravidelně představuje zbytečné úřady, které svou činností ničí trh, zbytečně se přiživují na státním rozpočtu, nebo přímo znamenají pošlapávání svobody jednotlivců, a měly by tedy nejlépe být zrušeny (např. Český normalizační institut, Státní fond kultury, Úřad na ochranu osobních údajů, nebo Úřad na ochranu hospodářské soutěže). Podobně například pan Mach v několika textech vystoupil proti antidiskriminačnímu zákonu. Bylo by skvělé, kdyby se jeho strana dostala do parlamentu s takovým zastoupením, aby mohla o věcech rozhodovat. Bylo by úžasné, kdyby zanikly zmíněné úřady a byla odmítnuta antidiskriminační legislativa. Ale, při vší úctě k panu Machovi a k jeho úmyslům, nevěřím, že něco takového je možné prosadit. Pokud by se jeho strana dostala do poslanecké sněmovny a podílela se na vládě v koalici řekněme s ODS a lidovci, k prosazení tak liberální politiky nebude dostatek politické vůle. A jestliže bude Machova strana ve vládní koalici, aniž by prosadila něco z toho, co pan Mach dnes zastává, bude místo toho ustupovat a podílet se na umírněné kvazipravicové politice, se kterou dnes nesouhlasí - a popře valnou část toho, co tvrdil dříve.

Druhá možnost by byla stát neustále v opozici proti levici i pravici, neprosadit nic, a nakonec upadnout v zapomnění. Skutečně pravicové myšlenky je dnes skvělé propagovat pomocí think-tanků, ale je příliš brzy vnášet je do praktické politiky.

Kdo skutečně věří ve svobodu jednotlivce, ve volný trh a v kapitalismus, nemůže dnes v politice zhola nic změnit. Politika je pouze vyústěním nálad a postojů veřejnosti. Na tom, že dnes nežijeme ve svobodné společnosti ale míříme stále dál k socialismu, nenesou vinu politické strany - ty jen nabízejí to, co voliči chtějí. Změně v politice musejí předcházet změny v tom, jak společnost nahlíží na nejzákladnější filozofické otázky a jaký k nim, ať už vědomě nebo implicitně, zaujímá postoj.

Názory na fungování státu přímo navazují na koncept práv jednotlivce, a ty jsou odvozovány z morálních principů. Jestliže se lidé domnívají, že jejich život je ospravedlnitelný pouze tehdy, pokud je prospěšný ostatním lidem a celé společnosti, a že je morální obětovat svoje hodnoty ve prospěch trpících, chudých nebo kohokoliv jiného, kdo je prohlášen za hodného pomoci, mohou takové postoje vést jedině k nějaké formě kolektivismu. Pokud je správné, aby se lidé vzdávali svých hodnot a předávali je těm, kteří je prý potřebují víc, proč bychom pak měli odmítat progresivní daně, státní sociální politiku, státní školství, "bezplatné" zdravotnictví? A proč bychom měli odmítat znárodňování, jestliže má přinést "spravedlivější rozdělení majetku"? V principu přece nezáleží na tom, zda bude bohatým sebrána polovina příjmů prostřednictvím progresivní daně, nebo zda jim bude zespolečenštěn celý majetek - je to přece morální, a mnoha lidem to přinese nesmírný prospěch! Koneckonců, člověk přece nemá žít jen sám pro sebe - a jestliže lidé nejsou ochotni se svých hodnot vzdávat, je jen dobře, že těmto zazobaným sobcům řádně šlápne na krk stát!

Toto je morálka, která vždy byla a stále je vodou na mlýn všem mocichtivým socialistům - od Lenina, přes Stalina a Hitlera, Roosevelta, až k Obamovi nebo Paroubkovi.

Naproti tomu morálka vedoucí ke svobodnější společnosti musí odmítat jakékoliv obětování. Lidé si musejí být vědomi hodnoty vlastního života a ten pokládat za standard morálky. Morálním cílem člověka je jeho vlastní štěstí, a všechny další hodnoty jsou prostředkem k jeho dosažení. A aby člověk mohl vůbec nějaké hodnoty vytvářet a disponovat jimi, musí být jediným oprávněným příjemcem užitku své vlastní produktivní činnosti. Naopak je nemorální a nepřijatelné, aby člověk tento užitek obětoval - tedy vyměnil za užitek menší nebo nulový - jen proto, že si to někdo jiný přeje. Morální principy, které tvrdí, že nejvyšší hodnotou člověka je jeho vlastní život, a nesmí tedy obětovat žádnou z hodnot, které vedou k jeho štěstí, je veskrze sobecká - a jestliže lidé mají žít ve svobodné společnosti, musejí morálku sobectví přijmout jako dobrou.

Pokud má mít svobodnější společnost šanci na přetrvání, musejí občané nejprve uznat a přijmout za své, že jakýkoliv zásah proti svobodě a majetku jednotlivce je nepřípustným násilím, a že jedinou racionální funkcí státu je takovému násilí bránit a zasahovat proti němu. A samy vlády se nesmějí takového násilí dopouštět. Musejí pokládat za zlo, jestliže je někdo nucen k obětování svých hodnot ve prospěch druhého.

Morální principy jsou však pouhým jedním kamenem celé myšlenkové stavby. Předcházet musí jasné vymezení lidské bytosti a její přirozenosti, jíž je schopnost rozumu a svobodná vůle. A základem musí být epistemologie a teorie poznání, která objasní, jak lidé poznávají realitu, a zda to, co vnímají, je platné, a zda je člověk schopný realitu poznávat s určitostí a jistotou.

Tuto myšlenkovou stavbu nemůže postavit a dostat do povědomí lidí žádná politická strana. Je úkolem intelektuálních elit a kulturních autorit, aby představily a hájily filozofii, která pronikne mezi nejširší veřejnost a bude utvářet jejich názory. Tito obhájci racionální filozofie jsou však dnes ve výrazné menšině. Samozřejmě to neznamená, že každý obyčejný člověk by se měl stát filozofem a být schopný formulovat morální principy a logicky je odvodit z faktů reality. Stejně jako dnes průměrný volič socialistů neví zhola nic o Marxovi, Bernsteinovi, nebo o Kohákovi a Bělohradském, ani možná nikdy neslyšel slovo kolektivismus, a přesto mu to nijak nebrání v tom, aby s plným přesvědčením souhlasil s redistribucí bohatství, tak stačí, aby lidé postupně přijali myšlenku individualismu, na rozumu postaveného egoismu, a svobody za svou.

Takový filozofický systém představila během druhé poloviny 20. století americká spisovatelka Ayn Randová, a nazvala jej Objektivismem. Ayn Randová důrazně odmítala různé polovičaté pokusy vracet do americké politiky laissez-faire kapitalismus bez patřičné filozofické obhajoby. Například na adresu americké Libertariánské strany, kteří se na pravém křídle politického spektra snažili konkurovat republikánům, prohlásila: "Nejde o obhájce kapitalismu. Je to pouze skupina lidí hledajících publicitu, kteří předčasně spěchají do politiky, protože chtějí pomocí politické kampaně vzdělávat a vychovávat občany - což není možné. A co víc, jejich vedení sestává z osob nejrůznějších přesvědčení, od náboženských konzervativců až po anarchisty." (Ford Hall Forum: Egalitarianism and Inflation, 1974)

Filozofickou stránku věci nelze jen tak přeskočit. I kdyby nakrásně některá nově vzniklá pravicová strana byla schopna prosadit výraznou liberální a protržní reformu, jak dlouho se tato politika udrží tváří v tvář demagogii socialistů, kteří jsou schopni z jakéhokoliv problému vinit neregulovaný trh a přesvědčovat své voliče, že silný stát je to, co vede k prosperitě a blahobytu? Bude možné hájit liberální politiku, aniž by měla skutečnou oporu ve vědomí většinové veřejnosti? Jestliže si průměrný občan myslí, že úkolem státu je přesouvat blahobyt od bohatých a šťastných k chudým a trpícím, nemůže žádná liberální politika přežít.

"Bitvu musíme svést na poli filozofie, nikoliv politiky. Politika je jen posledním důsledkem, praktickým vyústěním fundamentálních myšlenek, které v dané kultuře převládají. Nelze změnit nebo bojovat proti následkům, aniž bychom napřed bojovali a změnili příčiny." (Ayn Rand: Philosophy - Who Needs It, kapitola What One Can Do?)

"Politika je založena na třech dalších filozofických disciplínách: metafyzice, epistemologii a etice - na teorii lidské přirozenosti a vztahu člověka k realitě. Pouze na takových základech lze formulovat konzistentní politickou teorii a dosáhnout jejího uvedení do praxe. Jestliže se však pokusíme vstoupit do politiky bez takovýchto základů, výsledkem může být jen rozpačitá změť neschopnosti, marnosti, nekonzistence a povrchnosti.
..." (Ayn Rand: Choose Your Issues,
The Objectivist Newsletter, 1962)

Svobodná společnost a kapitalismus v 19. století, v dobách své největší slávy, nikdy neměl rozhodnou filozofickou obhajobu, zatímco kolektivismus byl hlásán nejvěhlasnějšími filozofickými autoritami. Proto byl skutečný kapitalismus odsouzen k zániku a dnes světu vládne smíšená ekonomika, která stále rychleji nabírá směr k nefalšovanému socialismu, ve kterému budeme pod neustálým dohledem euroagentů a bez svolení byrokratů nebudeme smět vůbec nic. Pravicové strany na tom samy o sobě dlouhodobě nemohou nic změnit - jsou schopné v nekonečném zápasu s levicí tento trend jen zpomalovat. Bitva o svobodnou společnost se odehrává jinde.

Jestliže se tedy kterýkoliv obhájce svobody pokusí založit novou pravicovou stranu a měnit politické prostředí, měl by si uvědomit, že bojuje marný zápas, ve kterém nemůže vyhrát - skončí buď jako nevýznamný leader nevýznamné straničky, nebo své názory a dobré úmysly pohřbí v kolotoči kompromisů.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 2320 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA