Je stárnutí populace tragédií?

Marek Loužek

Sborník příspěvků z konference

Jedna z nejviditelnějších společenských a ekonomických změn odehrávajících se v současném světě je stárnutí populace. Zatímco odborníci varují před dalekosáhlými dopady tohoto vývoje, není to nový proces. Změna v očekávané délce života, kterou pozorujeme za uplynulých dvě stě let, způsobuje, že více než polovina lidí v rozvinutém světě se dožívá sedmdesáti let a výše.

Stárnutí se však neomezuje na společnosti v rozvinutém světě, kde je trend nejpokročilejší v Japonsku. Obyvatelstvo v řadě rozvojových zemích rovněž stárne, ačkoli z nižší hladiny. Věková struktura populace v zemích jako Čína může začít připomínat křivky v rozvinutých zemích během pár desetiletí. Přechod od společnosti s vysokou úmrtností a porodností ke společnosti s nízkou úmrtností a porodností je typický pro všechny rozvíjející se země.

Prodloužení očekávané délky života a s tím spojený zdravotní standard by mělo být vítáno jako jeden z nejobdivuhodnějších úspěchů lidstva (Eich 2004). Měl by to být důvod k oslavě, nikoli ke truchlení. Stárnutí populace však na druhé straně rovněž přináší i určité problémy. O nich by měly vědět nejen vlády, ale rovněž veřejnost. Jedině potom může společnost využít všech přínosů těchto změn.

Klade se otázka, jak se budou v budoucnu vyvíjet veřejné finance, protože rostou veřejné výdaje spojené s vyšším průměrným věkem (Bos, Cnosse 1992). Zatímco tento problém existuje ve většině zemí se stárnoucí populací, v Evropské unii je výzva ještě citelnější, vzhledem k štědrým sociálním systémům, které nebezpečně narostly po druhé světové válce (Razin, Sadka, Swagel, 2002).

S ohledem na demografický vývoj může stávající systém vést k podstatnému zvýšení veřejných výdajů, zejména na důchody. Stárnutí obyvatelstva může přinést i určité úspory (např. ve školství nebo rodičovsko-sociální oblasti). Celkově však veřejné finance budou střednědobě zatíženy. Je proto třeba provést reformy, které by státu umožnily přizpůsobit se nové demografické situaci.

Příčiny stárnutí populace

Jaké jsou příčiny stárnutí populace? Za prvé, očekávaná délka života se v uplynulých desetiletích dramaticky zvýšila a lze očekávat, že se bude zvyšovat i nadále (Weil 1997). Zatímco v roce 1900 žili lidé v na světě v průměru 30 let, dnes se dožíváme 67 let. Zatímco někteří tvrdí, že očekávaná délka života se může zvyšovat donekonečna, jiní předpokládají určitou přirozenou hranici, za kterou se dále věk zvyšovat nebude.

Do poloviny 20. století toto zvýšení délky života táhla především klesající dětská úmrtnost. Zatímco na konci středověku byla v Evropě běžná úmrtnost kolem 500 z 1000 živě narozených dětí, dnes kojenecká úmrtnost spadla pod jedno procento. Hlavní příčinou toho, že nyní můžeme čekat v průměru mnohem delší život, není v tom, že všichni žijeme déle, nýbrž skutečnost, že daleko méně lidí brzy umře.

Ve druhé polovině 20. století táhly zvyšování střední délky života starší věkové kohorty, díky proměně životních stylů a vyšší úrovně lékařské péče. Více než 85 % světové populace má naději na život v délce nejméně 60 let, což je dvakrát tak déle, než co mohli lidé v průměru čekat ještě před sto lety. To znamená, že bude více "starších" lidí ve společnosti a uvnitř této skupiny počet "nejstarších" poroste.

Protože velká část sociálních dávek a zdravotních výdajů je alokována pro starší, znamená to, že se v této oblasti zvýší veřejné výdaje. Za jinak stejných podmínek se bude muset buď pro starší občany vyčleňovat větší podíl zdrojů než dnes (např. podíl důchodů na HDP se zvýší), nebo budou starší pobírat menší dávky než dnes (v praxi by životní úroveň důchodců i v takovém případě rostla, avšak pomaleji než produktivní
populaci).

Druhou příčinou stárnutí populace je snížení míry porodnosti (Bongaarts 2004). Plodnost (počet dětí připadající na jednu ženu ve věku 15-44 let) poklesl pod míru prosté reprodukce, za níž se při zanedbání migračních toků považují dvě děti na jednu ženu. Zatímco ve Spojených státech udržují vyšší míru plodnosti imigranti, v Evropě poklesla plodnost pod 1,4 dítěte na ženu, v ČR dokonce na 1,2.

Existuje řada důvodů, proč porodnost ve vyspělých zemích klesá. Bohatší společnosti mají obecně méně dětí než chudší. Náklady obětované příležitosti dětí jsou v rozvinutých zemích větší než v rozvojových. Protože dnešní děti jsou zítřejší pracovníci, sníží se podíl pracovně aktivních a zvýší se podíl důchodců v populaci. Přitom veřejné rozpočty se naplňují právě daněmi pracovně aktivních.

Obě příčiny stárnutí populace – prodloužení střední délky života i snížení porodnosti – nejsou signálem úpadku, nýbrž bohatství. Máme více volného času, větší bezpečnost, více vzdělání, více civilizačních vymožeností, více potravin a zdravější a delší život. Jsme na tom nyní tak dobře, že máme čas znepokojovat se řadou problémů menšího významu. Jedním z nich je stárnutí populace.

Nejistota demografických projekcí

Aby mohly zvažovat různé politické reakce na dlouhodobé trendy, vládám by pomohlo, kdyby tyto trendy znaly s jistotou. Ale tak tomu není. Zatímco analýza budoucích trendů se stala v průběhu doby celkem sofistikovaná, naše porozumění dlouhodobým trendům zůstává omezené a je nevyhnutelně velmi nejisté. Když pronášíme soudy o budoucím vývoji populace či veřejných financí, měli bychom to mít tuto nejistotu na paměti (Dieter, Weizsacker 1989).

Jedna z neznámých veličin je budoucí vývoj střední délky života. Bude očekávaná délka života stále růst lineárním způsobem, jak se to stalo v průběhu 20. století? Bude se zvyšovat navěky? Nebo bude očekávaná délka života konvergovat k nějakému "přirozenému" hornímu biologickému limitu? Někteří tvrdí, že délka života již více či méně dosáhla tohoto horního limitu.

Rovněž je obtížné předpovídat budoucí vývoj porodnosti (Bezděk, Krejdl, Dybczak 2003). Bude plodnost klesat donekonečna, třeba pod jedno dítě na ženu v reprodukčním věku? Nebo se udrží se na současné hladině, nebo se dokonce vrátí nad 1,5? Dokonce malá změna plodnosti může v budoucnu vyvolat velké rozdíly ve struktuře populace, což by změnilo očekávanou fiskální bilanci.

Tuto nejistotu zohledňují projekce populace, které vytvářejí demografové, když počítají s nízkou, střední či vysokou variantou vývoje plodnosti, porodnosti či očekávané délky života. Populační prognózy z dílny Evropské unie, OSN či OECD jsou často a zásadně revidovány. Např. populační projekce OSN se pro jednotlivé země dosti zásadně mění a liší od údajů publikovaných před několika lety.

Některé projekce populačního vývoje vyvolávají i určité otazníky. Projekce mezinárodních institucí jsou často odtržené od národních prostředí a někdy přináší sporná čísla. Např. studie "Fiscal Implications of Aging – Projections of Age-Related Spending" (OECD, 2001) předpokládá vzrůst plodnosti v ČR z 1,14 v roce 2000 na 1,5 v roce 2050. Podobný nárůst plodnosti se očekává i pro Itálii. Lze dosti pochybovat o realističnosti těchto prognóz.

Předpovídání velikosti populace vyžaduje předpoklady o plodnosti budoucích párů a o jejich délce dožití. Takové předpoklady se v minulosti ukázaly jako mylné. Míra populačního růstu může klesnout stejně jako stoupnout. I když celková populace ve světě neustále roste, může se v některých geografických oblastech, např. v Evropě, zmenšovat. Na tom není nic dramatického ani katastrofického.

Varování, že při určitém populačním vývoji by mohlo být v roce 2050 v České republice např. osm miliónů lidí, neznamená tragédii. Strach, že by kvůli tomu byl národ chudší, je zbytečný. Mezi velikostí populace a HDP na obyvatele není přímá úměra. Jednotlivci může být v zásadě úplně jedno, zda v jeho zemi žije čtyři, osm nebo deset miliónů spoluobčanů.

Jak velký je rozpočtový dopad

Veřejné finance by se měly populačnímu vývoji přizpůsobit, nikoli se jej snažit měnit. Evropští politici uznávají potenciální rozpočtový dopad stárnutí populace a otázka dlouhodobé fiskální udržitelnosti se dostala do politické agendy (Gokhale, Raffelhuschen 1999). Klade se otázka, kolik musí evropské země zaplatit za stárnutí populace, a zda neexistují i možné úspory.

Nejčastější téma, které je v souvislosti s fiskálními dopady deografického stárnutí analyzováno, jsou důchody (Disney 2000). Existuje řada studií předpovídajících vývoj důchodových výdajů a jejich podíl na HDP. Tyto studie obvykle předpokládají, že současné politiky budou pokračovat, a zkoumají, co by se stalo, kdyby se populace a ekonomika vyvíjely předpovídaným směrem.

Ve většině evropských zemí hlavní zdroj příjmů důchodců pochází od vlády. V řadě zemí, např. ve Spojených státech i Velké Británii, se příjem důchodců odvozuje ze zdrojů veřejných i soukromých. Vzhledem k menšímu spoléhání se na stát pak současná úroveň veřejných penzí by za jinak stejných podmínek byla v těchto zemí menší než v kontinentální Evropě.

Pochmurné prognózy vývoje veřejných financí vycházejí obvykle z výpočtu tzv. "poměru závislosti", které ukazují podíl osob v produktivním věku (20-65 let) k ekonomicky neaktivním (Weizsacker 1990). Tyto výpočty jsou však dány konvencí. Když budeme počty aktivních vypočítávat jako podíl např. 20-68 nebo dokonce 20-70 let, dostaneme jiná čísla. Poměr důchodců a pracovně aktivních je proměnná, kterou se dá hýbat.

Podle toho, jak se bude vyvíjet střední délka života a zdravotní stav populace, bude se zvyšovat i zaměstnanost, protože lidé budou ochotni a schopni pracovat i v pozdějším věku. Pokud očekávaná délka života se bude zvyšovat a zdravotní stav starších (řekněme sedmdesátiletých) se bude zdokonalovat, naše hranice toho, kdo je "mladý" či "starý" se může posunout.

Během posledních staletí se naše zdraví všeobecně zlepšovalo. S tím, jak zdravotnictví, hygiena a vyšší životní úroveň porážejí infekční choroby, žijí lidé déle a lépe. Kvůli tomu také umíráme mnohem častěji na choroby způsobené stářím a životním stylem, hlavně na rakovinu a kardiovaskulární choroby. Vážnými chorobami trpíme méně a zakoušíme menší nebezpečí smrti. Jak žijeme déle, budeme schopni i déle pracovat.

Pokud jsou budoucí potenciální zvýšení důchodových výdajů ve většině západních zemí varovná, ještě větší výzvou jsou výdaje na zdravotnictví (Torrey 1982). Naneštěstí však budoucí vývoj výdajů na zdravotnictví lze předvídat ještě obtížněji než výdaje na penze. Závisí na řadě demografických i nedemografických faktorů a naše porozumění těmto trendům je velmi omezené.

Dokonce i kdybychom znali délku života v budoucnosti, tato informace by nám mnoho neřekla o vývoji výdajů na zdraví pro starší občany. Nyní je většina lidí v šedesáti čilá a zdravá, takže žijí aktivním stylem a těší se z důchodu. V minulosti tomu tak nebylo. Můžeme očekávat, že prodloužení délky života bude probíhat v dobrém zdraví, nebo budou lidé žít v horším zdraví?

Existuje dobrý důvod věřit, že čím žijeme déle, tím méně jsme v průměru nemocní. Jak jsme se smrtí bojovali stále úspěšněji, docílili jsme většího rozšíření nemocí bez smrtelných úrazů. Nyní si nemoci mnohem více uvědomujeme a lékařská věda zjišťuje řadu nových (zvláště nervových) chorob, o kterých lidé dříve ani netušili. Celkově však s prodlužováním života v rozvinutých i rozvojových zemích jsou lidé zdravější.

Čím budou žít lidé déle a mít méně dětí, budou více investovat do vlastního lidského kapitálu, tedy i lidského zdraví. Minulá zvýšení výdajů na zdravotnictví táhly změna očekávání a preferencí a technologický pokrok. Jak lidé bohatnou, cení si zdraví více a chtějí spotřebovávat více zdravotnických služeb. Zatímco rozvoj technologie u některých nemocí pomáhá snížit náklady léčby (např. očkování), u jiných však náklady zvyšuje.

Reakce veřejné politiky

Země s nižší úrovní porodnosti mohou počítat se slabším ekonomickým růstem (Futagami, Natajima 2001). Ve většině evropských zemí dojde k poklesu počtu pracovně aktivních, a proto ke zpomalení hospodářského růstu. Dopad na HDP na hlavu však není jednoznačný. Blahobyt na obyvatele by nemusel klesnout vůbec, pokud veřejná politika nezareaguje prudkým zvýšením daňové zátěže.

Vlády mohou na stárnutí populace zareagovat několikerým způsobem. Mohly by zvýšit podíl daní na HDP, aby v budoucnu ufinancovaly vyšší veřejné výdaje. Nebo by se mohly pokusit udržet očekávané sociální a zdravotní výdaje v jejich podílu na HDP a některé z nich omezit či snížit. Vláda může ušetřit u mladých a přerozdělit zdroje ve prospěch starších občanů, aniž by zvýšila celkové daňové zatížení.

Vyšší daně (nebo vyšší příspěvky na sociální pojištění) by v budoucnu musely být zaplaceny pracovní silou, tj. dnešními dětmi. Je sporné, zda to je spravedlivá politika v mezigeneračním smyslu, protože by znamenala vyšší daňové zatížení na osobu v produktivním věku. V integrovanějším světě s vyšším stupněm mobility kapitálu a práce by navíc země s vyšším daňovým zatížením nemohly dál úspěšně zvyšovat daně i v budoucnu.

Jako alternativní zdroj příjmu by si vlády – přinejmenším teoreticky – mohly půjčit. Zatímco země s relativně nízkým dluhem v podílu k HDP mají větší prostor využít tento způsob financování při nepříznivém demografickém vývoji, relativně vysoce zadlužené země by měly velké problémy zajistit udržitelnost veřejných financí v dlouhém horizontu. Takové země by měly už dnes konsolidovat veřejné finance.

Stárnutí populace však na rozpočty nemá jen negativní dopady. Úspory se nabízí v oblasti školství, neboť méně žáků ve školách umožňuje snížit celkové náklady na školství. Méně žáků umožní snížit počet tříd, propustit některé učitele a ušetřit provozní i investiční výdaje. Je třeba odolat nátlaku učitelské lobby, která spíše než k úspoře nákladů bude tlačit na zakonzervování celkových výdajů a zvýšení výdajů na jednoho žáka.

Citelné úspory mohou nastat v sociální oblasti u rodičovských dávek. Náklady na porodné, přídavky na děti a mateřskou, které v řadě evropských zemí odchovaných sociálním státě přežívají, by s klesající porodností měly poklesnout. Úspory nákladů v této oblasti pravděpodobně budou tlumit nepříznivý dopad stárnutí populace v oblasti důchodového zabezpečení.

Výdaje na vzdělání a rodičovské dávky dosahují v zemích OECD v průměru 6,25 % HDP, zatímco starobní důchody činí zhruba 7,25 % HDP. To jsou čísla tak podobná, že se přímo nabízí, aby vzestup výdajů v důchodové oblasti byl kompenzován úsporami ve školské a rodičovsko-sociální oblasti. Racionální rozpočtová politika by měla přerozdělit zdroje uvnitř rezortů, nikoli navyšovat veřejné výdaje.

Důchodová reforma

Nejobjemnější v rámci debaty o vlivu stárnutí populace na veřejné finance je důchodová reforma. Ve většině evropských zemí jsou důchody financovány průběžně. Jsou založeny na principu, že důchody současných penzistů platí dnešní pracovní síla. To dobře fungovalo v 19. století, když věk pro odchod do důchodu byl vyšší než průměrná očekávaná délka života. Dnes je situace jiná.

Země jsou nuceny měnit parametry důchodového systému, někdy prosazují systémové reformy. Lze souhlasit s Cremerem a Pestiau (2000), že hlavní problém, před nímž stojí naše důchodové systémy, není finanční ani demografický, nýbrž politický. Průběžný systém lze vyrovnat kombinací tří parametrů vždy, dokonce i při nepříznivém demografickém vývoji. Rozhodnout o poměru veřejného a soukromého důchodového pilíře je politická otázka.

Teoreticky by zavedení fondového systému mělo být výhodnější, pokud je výnos soukromých penzijních fondů vyšší, než je součet míry růstu populace a průměrných mezd (Aaronovo pravidlo). V praxi je však aplikace tohoto pravidla obtížnější, protože existují nenulové náklady přechodu mezi oběma systémy. To znamená, že dokonce i když výnosy soukromých fondů jsou vyšší, může být výhodnější setrvat u stávajícího systému.

V současnosti je důchodová debata ve střední Evropě ovládána přístupy, které jsou sice politicky protichůdné, ale mají jedno společné: řeší důchodový systém pomocí zadlužování. Česká republika dosud byla příliš laxní ke změnám parametrů průběžného systému, čímž v systému hrozí hluboké deficity. Polsko, Maďarsko a Slovensko provedly radikální reformy, které však mají být rovněž financovány pomocí zvýšení státního dluhu.

Řešit důchodový problém pomocí dalšího zadlužování naráží na vážná úskalí (Loužek, 2006). Skutečná reforma by měla být rozpočtově neutrální, tj. nevytvářet nové důchodové schodky – ať už explicitní nebo implicitní. Lepším řešením je postupně upravovat parametry průběžného systému. V současné době se nabízí zvyšování věku pro odchod do důchodu a snižování podílu průměrný důchod/mzda.

Situace, kdy dominantním zdrojem důchodu jsou pro většinu lidí u nás státní penze, je zastaralá. Lidé by měli vědět, že nepřipojistí-li se dostatečně ze soukromých zdrojů, státní důchod v budoucnu pokryje pouze životní minimum. Místo radikální důchodové reformy se nabízí evoluční, nikoli revoluční řešení: zvyšovat důchodový věk a snižovat podíl průměrného důchodu k průměrné mzdě (viz Boeri, Börsch-Supan, Tabellini 2002).

Stárnutí populace – zátěž nebo požehnání?

Stárnutí populace bychom se neměli děsit. Je důsledkem toho, že lidé plodí méně dětí a dožívají se vyššího věku. Obě tato fakta svědčí o blahobytu, nikoli o chudobě či hrozící katastrofě. Důchodové systémy je třeba reformovat. Zdravotní systémy se musí přizpůsobit. Hledejme úspory v oblasti školství a rodičovských sociálních dávek. Přestaňme však barvitě líčit nadcházející zkázu.

Lidé se obávají stárnoucí společnosti, protože je krokem do neznámého, a protože žijeme v kultuře posedlé mládím. Obavy jsou však neopodstatněné. Nevstupujeme do světa znuděných, nehybných a vrásčitých. Když víme, že je nám přisouzeno v průměru osmdesát let, budeme žít jako teenegeři ve dvaceti, zakládat rodiny ve třiceti, pracovat do sedmdesáti a v důchodu jezdit na dovolenou.

Soudci neodcházejí do důchodu před sedmdesáti lety a politici, herci a spisovatelé často plodně pracují až do své smrti. Prostřednictvím demografického přechodu se posunujeme od mladé, rostoucí populace ke starší, stabilní, nebo dokonce mírně klesající. Instituce, praxe a očekávání, které závisejí na rostoucí populaci, se musí přizpůsobit. Jak lidé očekávají, že budou žít déle, mohou rozšířit své životní obzory.

Penzijní systém se musí reformovat. Věk pro odchod do důchodu se musí dále posouvat a systém změnit tak, aby si lidé nejen spořili na důchod, ale i sami se rozhodli, kdy odejdou do důchodu. Budeme-li mít delší, zdravější a produktivnější život, znamená to, že můžeme vytvořit větší (a nikoli menší) bohatství během našeho aktivního života a spořit si tak na stáří solidní důchod.

Stárnutí populace není tragédií, nýbrž požehnáním. Starší pracovníci mohou být vysoce motivovaní a v řadě oblastí i produktivnější než mladší. Starší populace bude mít řadu výhod, které mladší nemá. Bude se v ní vyskytovat méně zločinu, protože nejvíce zločinů páchají mladí. Bude politicky stabilnější, protože staří s životní moudrostí jsou méně náchylní k revolucím.

Lidé budou žít déle než v minulosti, budou mít zdravější život, budou vzdělanější, s větší zkušeností, vyšší produktivitou, budou se těšit lepší technologii. Stárnoucí společnost bude zlatou érou, z níž bychom se měli radovat. Prodloužení střední délky života ve většině společností v průběhu posledního století je nejúspěšnější pokrok, jaký naše planeta zažila. Měli bychom si jej vážit.

Literatura:

• Bezděk, V. - Dybczak, K. - Krejdl, A.: Fiscal implications of population ageing: Finance a úvěr, 53 (2003), č. 11-12, s. 562-591.


• Boeri, T. A. – Börsch-Supan, A. – Tabellini, G.: Pension Reforms and the Opinions of European Citizens: American Economic Review 92 (2002), s. 396-401.
• Bongaarts, J.: Population Aging and the Rising Cost of Public Pensions: Population and Development Review 30 (2004), č. 1, s. 1-23.
• Bos, D. – Cnosse, S. (eds.): Fiscal Implications of an Aging Population: New York – London – Tokyo, Springer 1992.
• Cremer, H. – Pestieau, P.: Reforming Our Pension System. Is It a Demographic, Financial or Political Problem? European Economic Review 44 (2000), s. 974-983.
• Creedy, J. – Disney, R.: Can We Afford to Grow Older? European Economic Review 33 (1989), č. 2-3, s. 367-376.
• Dieter, B. – Weizsacker, R. K.: Economic Consequences of an Aging Population: European Economic Review 33 (1989), č. 2-3, s. 345-354.
• Disney, R.: Crises in Public Pension Programmes in OECD. What Are the Reform Options? Economic Journal 110 (2000), s. F1-F23.


• Eich, F.: Fiscal Challenges Posed by Aging Populations: SAIS Review of International Affairs 24 (2004), č. 2, s. 93-104.
• Elmendorf, D. – Sheiner, L. M.: Should America Save for Its Old Age? Journal of Economic Perspectives 14 (2000), č. 3, s. 57-74.
• Futagami, K. – Nakajima, T.: Population Aging and Economic Growth: Journal of Macroeconomics 23 (2001), č. 1, s. 31-44.
• Gokhale, J. – Raffelhuschen, B.: Population Aging and Fiscal Policy in Europe and the United States: Federal Reserve Bank of Cleveland Economic Review 35 (1999), č. 4, s. 10-20.
• Lindbeck, A. – Persson, M.: The Gains from Pension Reform: Journal of Economic Literature XLI (2003), č. 1, s. 74-112.
• Loužek, M.: Má důchodová reforma se zadlužením smysl? Politická ekonomie 54 (2006), č. 2, s. 247-260.
• Loužek, M.: Makroekonomické aspekty porodnosti: Politická ekonomie 53 (2005), č. 6, s. 733-746.
• Loužek, M.: Populační ekonomie: Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004.


• OECD: Fiscal Implications of Aging – Projections of Age-Related Spending: OECD Economic Outlook, June 2001, s. 145-167.
• Razin, A. – Sadka, E. – Swagel, P.: The Aging Population and the Size of the Welfare State: Journal of Political Economy 110 (2002), č. 4, s. 900-918.
• Torrey, B. B.: The Fiscal Implications of an Aging Population: American Economic Review 72 (1982), č. 2, s. 309-314.
• Weizsacker, von R. K.: Population Aging and Social Security: Public Finance 45 (1990), č. 3, s. 491-509.
• Weil, D. N.: The Economics of Population Aging. In: Rosenzweig, M. R. – Start, O. (eds.): Handbook of Population and Family Economics, vol. 14: Amsterdam – New York – Oxford, Elsevier Science, North-Holland 1997, s. 967-1014.