Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vzpomínání na Tvář VII

Emanuel Mandler

Vzpomínání na Tvář VII

Vzpomínání na
časopis
(VII)
T V Á Ř

Tyto texty připravili a čtenářům jejich četbu nabízejí bývalí
členové redakční rady časopisu Tvář Zbyněk Hejda, Emanuel
Mandler, Jan Nedvěd a Karel Štindl. Tvář vycházela od
poloviny viny 60. let minulého století a pokoušela se publikovat
hodnotné texty bez ohledu jejich politické zaměření a na ideologii.
Tvář byla dvakrát zakázána, naposledy v roce 1969.



Z o b s a h u


Bohumil Hrabal,

Bambino di Praga
Polský „dárek“ spojenci k svátku
Mýtus v Česku
Jak vznikla a vycházela Tvář (2)
Glosy:
Radar - Neposlušní Poláci - Olympiádu do Prahy? -
Naše silná vláda - Rusko, země klidu a míru
Korespondence


Z e s t r á n e k č a s o p i s u TVÁŘ


Bohumil Hrabal

Bambino di Praga



…Jindy jsem pokládal kufry a hleděl vzhůru,

nikde nikdo nešel a vše bylo nic,
jen klavír padal po kusech dolů
a záclony sjednávaly mír,
vstávám a dotýkám se těch záclon,¨
huspeniny mateřských prsů
dávno nepotřebných,
rtuť stéká po střechách
a chrám je protkán oštěpy,
slyším laskání a vykláním se z okna,,
dole čtrnáctikarátová hlava ženy
dává mlaskavé hubičky a volá:
Neucukávej, ty už mne nemáš rád?
a on má hlavu zvrácenou, tančí sambu,
je půlnoc, bubliny ticha stoupají k měsíci,
ona uléhá vedle chrámu do harampádí
na písek do tmy
a mládeneček dává důkaz, že muž,
zvápněné obruče se přes ně kutálí,
přicementovaná Marie nemůže zaclonit synáčkovi oči,
hvězdy bezpsychologie ji nepotěší,
bar Figaro, Rumania, Červený pavouk
zavírají
někdo venku zvrací a tak šíleně řve,
že myslím, že blije rovnou na mne,
běžím k oknu a v prohlubni vidím dva muže,
stojí proti sobě a křičí:
Pane, já jsem Čechoslovák
a na to taková facka: A co má být?

a nanovo: Pane, já jsem Čechoslovák!
a zase facka: Nu a co má tedy být?
žena nakukuje zpod loubí a plivá krev,
jako by před chvilkou volala:
Pane, já jsem Čechoslovák!
hledím stranou na náměstí
a tam zase pán v černém tahá louží
krásnou dámu v krásných květovaných šatech,
tříská ji hlava nehlava: Ty svině! Ty kurvo!
a ruce vztyčuje k nebi
dotýkaje se hodnot,
ona mu objímá nohy a on ji kope,
ona zůstává v louži ležet
a on se k ní naklání,
je vidět, že ji má rád, hladí jí vlásky
a ona se zdvíhá, potácí se,
jsou ožralí, ale věší se do sebe
a jdou na ryneček, dávají si hubinky
a on se obrací do prázdného náměstí
a volá na Mistra Jana:
To je vítězství člověka nad hmotou!
a jdou si stříknout pod svíčky,
Matka Boží z chrámu Týnského na to hledí,
ale nic nevidí,
dneska každý, kdo šel okolo,
dal jí flusa do tváře,
chrchlance jí kapou přes obočí
a navrch kbelíky pomejí,

zatímco ona nabízí své srdečko z diamantů,
nikdo nepřichází ani pro šutr

A tak bolestivě padá u nás večer, zdvihá se stále rostoucí mrak v pohlaví,
modrá řeka valí svá sperma,
nejsou daleko ruce, které zapálí stoh,
ženy přece milují zločince
a na světce zvracejí z třetího poschodí,
jaké vzrušení, když stále hustěji
a hustěji se sjíždějí cyklisté
po tmavých serpentinách,
z hlavy jim šlehají hornické kahany,
přeříznut zrcadlem dělím nebo od země,
čekám až oko zrodí dojetí,
mozek podá zprávu
lodičky plují v nefritu
a každé zabrání vesel
vyhrabuje otýpku alpakových lžiček,
spící lodice defloruje obraz měsíce,
staré veslo líže řeku v rozkroku,
věžička jedna za druhou padají do vody
jak sklenice kořalky do zednických hrdel,
město čeká trpělivě se ztopořenou pyjí,
rybáři se třpytí v sítích
a podél řeky vede slepý slepou,
na radaru bílé hole lásky,
to je noc u nás doma
i v mém zjitřením krvavém mase,

patře věcem unikám sám sobě…






P o l s k ý „d á r e k“ s p o j e n c i k s v á t k u

Loni byla česká veřejnost seznámena s plánem české vlády přijmout žádost vlády Spojených států o umístění jednoho z prvků systému protiraketové obrany - radaru - na území České republiky. 8. července přijíždí do Prahy ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová podepsat příslušnou hlavní dohodu. Jednání o druhé - SOFA (o pobytu americké posádky radaru na území ČR) - ještě pokračuje řešením daňových otázek.
V jiné situaci však je vyjednávání mezi USA a Polskem o umístění druhé části tohoto systému - základny s raketami. Rekapituluji je stručně včetně informací již v našem tisku zveřejněných.

Polská vláda od počátku požaduje od americké vlády velkou „odměnu“ za poskytnutí svého území pro základnu, jež má zvýšit polskou bezpečnost. To samo o sobě je dosti bizarní. Od požadavku miliard USD na zvýšení obranyschopnosti Polska, který USA již odmítly, Polsko aktuálně přešlo k požadavku na dodání systémů Patriot proti raketám středního a krátkého doletu. Podle deníku Rzeczpospolita ze 7. července Američané Polsku vyšli vstříc nabídkou písemné záruky bezpečnosti a určité „občasné“ přítomnosti systémů Patriot na polském území. Podle téhož deníku by zatím technicky spočívala v tom, že na jeden měsíc každého čtvrtletí by se několik systémů Patriot přesunulo z Německa na polské území, a ve vyhlídce na jejich trvalé rozmístění, až pro ně bude vybudována patřičná základna. V pátek 4. 7., na svátek amerického Dne nezávislosti, předseda polské vlády Donald Tusk i tento návrh odmítl, protože podle něj ani ten nepředstavuje „reálné posílení bezpečnosti Polska.“ Pěkný dárek spojenci ke svátku. Podle téhož deníku však prý současně prohlásil, že jednání ještě neskončila. Polský prezident Lech Kaczyński se drží stranou polské diskuse, aby nezpůsobil její „protahování“, je ale rozhodným zastáncem umístění protiraketové základny v Polsku.

Američané jsou mírně řečeno rozčarováni. Polsko od vítězství Solidarity usilovalo stát se ve střední Evropě klíčovým americkým spojencem a stalo se z tohoto regionu také nejvýznamnějším přírůstkem NATO. Američané celkem přirozeně předpokládali, že „vycházejí vstříc polským očekáváním.“ Mnozí Poláci jsou také rozčarováni. Rzeczpospolita cituje nejmenovaného polského diplomata: „Američané jsou udiveni, protože dohoda (rozuměj o vybudování protiraketové základny) „o řád zvyšuje úroveň polského statutu amerického spojence, čehož jsme se domáhali“.

Polský postoj se ještě může změnit. Rzeczpospolita totiž také uvádí, že v neděli odletěl do USA ministr zahraničí R. Sikorski. Jeho původním programem bylo v úterý setkání s republikánským kandidátem na funkci prezidenta USA Johnem McCainem a pondělní telefonický rozhovor s demokratickým kandidátem Barackem Obamou, ale „na poslední chvíli“ se vyjednává i jeho setkání s ministryní Riceovou, od které zřejmě očekává „vylepšenou“ americkou nabídku. Také Američané prý ještě nezastavili přípravu návštěvy ministryně Riceové v Polsku 10. 7. Takže uvidíme.
Takový, jaký momentálně polský postoj je, však jistě potěšil české odpůrce radaru. Mezi nimi i předsedu českých sociálních demokratů Jiřího Paroubka, jehož osobní postoj v této věci nějaký čas kolísal, ale nakonec se „stabilizoval“ v rozhodném odporu vůči radaru.

V úterý 8. července začala 5. pražská mezinárodní konference o protiraketové obraně. Přihlásil se na ni také náčelník mezinárodně právní správy ministerstva obrany Ruské federace generálporučík Jevgenij Bužinskij. V Polsku během konzultací s náměstkem polského ministra zahraničí tvrdil, že systém raketové obrany USA a NATO rozmísťují kolem Ruska s jediným cílem: zničit vojensky jeho státnost a zmocnit se surovinových energetických zdrojů Ruska. Tato sci fi vize také jistě odpůrce radaru v Česku (a raket v Polsku) potěší a posílí; na Rusy je vždycky spolehnutí.

Dosavadní postoj polské vlády a české opozice mají jedno společné. V obou státech je většina veřejnosti proti radaru a základně. Obě tudíž kverulují se zřetelem k příštím parlamentním volbám.

V obou případech jde také o příklad stavu demokracie v obou zemích. V pevných demokraciích totiž právě otázky národní bezpečnosti nejsou rukojmími vnitropolitického soupeření o moc; politické strany při střídání u moci zejména v nich udržují kontinuitu. Polská i naše kontinuita vede od rozvázání Varšavské smlouvy přes vstup do NATO a EU a souhlas bukurešťského summitu NATO s americkým plánem k přijetí nabídky nejsilnějšího člena NATO podílet se na bezpečnosti jejích členských zemí. A co je snad nejhorší v našem českém případě? Pan předseda ČSSD Jiří Paroubek dokonce vyhrožoval, že i podepsanou smlouvu o radaru vypoví, zvítězí-li v příštích volbách a bude sestavovat vládu. Těžko si představit větší zpochybnění spolehlivosti našich mezinárodních závazků.
(K. Štindl; otištěno v Lidových novinách)


Mýtus u nás v Česku


V Česku je mýtus velmi důležitý - proto také se jím budeme stále
častěji zabývat - zejména jeho funkcí v novodobých českých dějinách.

Není to zcela nesnadné, protože stále víc lidí si uvědomuje, že mnohé myšlenky a aktivity si nevymysleli sami, ale že působí v roli herců, jejichž scénář je
zrozen z mýtu.

Mýtus je ideologie, jejímž účelem je oslavit nebo alespoň očistit určité události
a osoby. Ne každá ideologie je mýtem. musí za ní stát značná vrstva obyvatelstva
nebo alespoň elita té které země. Mýty se mohou překrývat a také se často překrývají. Mohou být navzájem v rozporu. Všechny generace českého národa prožily dobu kdy bylo nesmírně pohodlné podlehnout mýtu. Platilo to od počátku, hned v první polovině 19. století, kdy víra v Hankovy rukopisné podvrhy opanovala vznikající českou společnost a pomáhala vytvářet dosud malý a zcela nevyvinutý národ. Mýtus napomáhal také vytvářet českou národní povahu. Něco se mu v tomto směru podařilo, ledacos ne.


To, jak se u nás hlavní mýty vyvíjely a existovaly v dalších letech, odpovídá bytí malého nebo velmi malého národa, jehož dějiny, jsou-li vůbec, jsou značně mezerovité. V době, kdy nacionalismus byl hnací silou dění, měly pouhé stovky a pár tisícovek českých rolníků a malých živnostníků na vybranou: buď se připojit k Němcům, anebo přijmout za svůj Bolzanův intelektuálský plán na vytvoření jednotného česko-německého národa Daly přednost třetímu řešení, Jungmannovu.

Ten apeloval na české obyvatelstvo, aby vyvinulo svůj zaostalý jazyk a dohnaly Němce a němčinu. Celé devatenácté století bylo ve znamení mýtu: Češi věnovali značnému úsilí obohacení a modernizaci svého jazyka a co největší distanci od Němců; po celou tu dobu panoval mezi oběma národy nenávistný vztah. Nenávistný byl vztah obou národů od počátku, přitom Němci, obklopeni Čechy, byli slabší stranou. Vývoj češtiny provázely květnaté články a projevy o krásách češtiny. Je těžké považovat tuto ideologii českého jazyka za mýtus v pravém slova smyslu; jazyk je to jediné, co mají všichni, chudí i bohatí, a co umožňuje vytvořit kompaktní společnost. Bez jazyka by nebylo národa.


Od počátku 20. století se vývoj českého národa odehrává pozoruhodným způsobem: spolu jeho vlastnostmi a institucemi se rozvíjejí rovněž mýty. Z protiněmeckého mýtu se „napájí“ nenávistný vztah k Německu, ze socialistického mýtu láskyplný vztah k Rusku. Hlavní mýty jsou tedy dva: protiněmecký (nacionalistický) a socialistický. Nelze však ani přehlédnout mýtus, podle něhož jsou Slováci pouhou odnoží českého národa.
U nás se mýty mnohdy překrývají a často doplňují. oba hlavní jsou však natolik silné, že k výrazným důsledkům stačí jeden z nich (například mýtus o pomoci Západu v předmnichovská době) Je celkem logické, že oba zmíněné mýty, když se takto doplňovaly, spojily své vlastnosti s dalším základním, poměrně xenofobním mýtem, jehož hlavní zásadou je, jak jsou Češi dovední a chytří, jinými slovy, že předčí ostatní národy. Tato nafoukanost vedla a v budoucnu může vést k nedobrým koncům.


Pozoruhodný shluk podobných politováníhodných mýtů a událostí kupříkladu doprovázel proces, během něhož Hitler v třicátých letech připravoval rozbití republiky. Hitler byl mnohem silnější a přitom si organizace i lidé v Praze namlouvali, že my Němce samozřejmě porazíme. Češi přitom byli chráněni nedozbrojenou armádou (dnes jsou některé význačné součásti obrany, výzbroj a nedostatečná strategie dobře známy) a mýtickou vírou jak v sílu a válečné schopnosti západních evropských mocností, tak v jejich vůli vojensky vystoupit proti Hitlerovi. Československo zůstalo samo a my dnes stále ještě máme co činit s otázkou: měli - neměli jsme bojovat? Tato otázka je absurdní.


Nedobré a některé tragické události ovšem nemusí a nemusely být založeny na mýtu (lidé dokážou vymyslet i udělat lecjaké špatnosti, aniž k tomu potřebují mýtus), nicméně v některých případech jsou s mýtem spojeny. Uveďme období, které jakoby si o toto spojení říkalo, druhou republiku (Československo po Mnichovu do 15. března 1939). Ve skutečnosti tenkrát silně rozšířený antisemitismus (židovští lékaři a právníci nesměli vykonávat praxi) hned po vzniku druhé republiky mocně podpořil to, co se dělo s Židy, a naznačil, co by s nimi Češi v budoucnosti mohli udělat (viz příklad Slovenska). Často je obtížné lumpárny (těžko to nazvat jinak), které se děly jaksi „samy od sebe“, rozlišit od špatností spojených více úzce s mýtem. Zdaleka nejde jen o druhou republiku, nýbrž zejména o to, co špatného se odehrávalo v celých našich moderních dějinách. Nedobrých událostí bylo neobyčejně mnoho. Tolik, že při dobré vůli lze z nich tím či oním způsobem vytvořit stručně komentovaný seznam. Části tohoto seznamu existují a výsledek je pozoruhodný. Nakupení špatností vede k tomu, že nepříliš poučený čtenář (divák, posluchač) - a především o takové lidi jde - může dojít k závěru, podle něhož naše minulost je výlučně soubor špatností. To je špatně. Ve skutečnosti je souborem události v nichž se špatné prolínají s dobrými - v podstatě tak, jako je tomu u ostatních národů. Přirozeným úkolem elit ovšem mimo jiné je odhalovat špatnosti, nedat si líbit oficiální pojetí, které je na četných z nich vybudováno, a snažit se přispět k tomu, aby se podobné události v budoucnosti neopakovaly.


Ostatně mýty nemohou zcela zakrýt to, že Češi vybudovali vlastní stát, silně podpořili skomírající slovenský národ a zcivilizovali Podkarpatskou Rus. Minulost ovšem není jednostranná. Také první republika měla dvě strany. Tak pozemková reforma, ačkoli jisté přerozdělení půdy bylo po válce nutné, silně podpořila mýtus o tom, že půda patří jakoby od přírody příslušníkům českého národa, že je jejich přirozeným vlastnictvím, a tento mýtus překryl rozdělování půdy členů císařské rodiny a šlechty; po druhé světové válce se odehrávaly mnohem horší konfiskační akce, a to s odvoláním na první pozemkovou reformu. Za první republiky pozemková reforma také přispěla k zlepšení hospodářské situace moha rodin. Současně se ve stavebnictví i v některých dalších oborech první republika rozvíjela k prospěchu svého (českého a slovenského) národa.


Je přirozené, že ovšem tatíčkovský převlek Tomáše Masaryka je pouhý mýtus a že dějepisné bádání se zaměří nejen na jeho vynikající aktivity v 19. století, ale také na Masarykovy činy za války a v době, kdy byl prezidentem státu. Nás tu však zajímá hlavně osobnost Edvarda Beneše, vedoucí postavy zahraničního exilového odboje v letech 1942-1945, osobnosti časově i věcně bližší než Masaryk. V Edvardu Benešovi jako by se soustředily oba základní české mýty: nacionální a socialistický. Jen tak mohl vymyslet vše nedobré, čemuž jsme po roce 1945 tleskali

Připočteme-li k tomu, co o něm víme (a často nevíme), je Edvard Beneš architektem neobyčejně blízké spolupráce se Sovětským svazem a s domácími komunisty - což mělo zřejmě i svůj mezinárodní smysl. V prosinci 1943 navštívil Moskvu a předložil Stalinovi plán na poválečnou národně demokratickou a socialistickou revoluci. Na základě vyvlastňování měli být především z republiky vyhnáni příslušníci německého etnika - a to bez ohledu na své viny či zásluhy - a v souvislosti s tím se mělo uskutečnit potrestání provinilců a kolaborantů; vládnout měla koalice tzv. Národní fronty (strana Národně socialistická, lidová, sociálně demokratická a - ovšem - komunistická), velké a větší podniky měly být zkonfiskovány. Místní, dosud „buržoazní“orgány měly být nahrazeny tzv.
národními výbory, podléhající , komunistickému ministerstvu vnitra. To vše se po válce, v roce 1945, stalo.

Benešovi nelze upřít velké mezinárodní úsilí. Směřovalo zejména k tomu, aby velmoci přijaly plán na vyhnání Němců z Československa. Činil tak na základě panujícího protiněmeckého mýtu a s přesvědčením, že odstraní-li se německá hrozba a místo ní bude chránit republiku Sovětský svaz (šlo mu mimo jiné o to, aby obnovená republika měla se Sovětským svazem co nejdelší hranici), bude o klidnou budoucnost národa postaráno.
Jak víme, nebylo. Nepochybné je, že to není pouze výsledkem práce Edvarda Beneše. Ale to už bychom v časopiseckém článku zacházeli příliš daleko. Jen to je třeba říci, že mýty rokem 1945 nepřestaly působit. Nevidíte je? Tak se dobře podívejte.



















Jak vznikla a vycházela Tvář (2)


Časy se mění. Když dneska někdo řekne poloilegalita vybaví se v našich myslích obrazy z televizní obrazovky a nejčastěji z černé Afriky, tedy něčeho, co se nás osobně netýká. Situace byla v polovině 65 let jiná než dnes, ale také jiná než počátkem 60. let. To neznamená, že by byla příhodná pro jakoukoli činnost. Nad celou společností se vznášel šedivý příkrov nesvobody, mnoho intelektuálů ze zakázaných časopisů přišlo o zaměstnání a členové naší redakční rady byli přirozeně mezi nimi. Jen pozvolna jsme se vzpamatovávali ze šoku, který nám způsobil zákaz časopisu. Naštěstí jedinou potrestanou osobou byl šéfredaktor Nedvěd, kterého vyloučili ze strany a řekli mu, že ho nechají žít, i když jinak, než by si přál. Opravdu lze říci „naštěstí“, protože z tohoto trestu bylo vidět, že ve srovnání s počátkem šedesátých let byly poměry v této jinak velmi nepříjemné době, mírnější. Nedvěd měl sice jisté potíže se zaměstnáním, byl však podporován některými reformně komunistickými institucemi a žil přece jen o něco lépe, než jak mu to určili soudruzi z ÚV.

My jsme se zařekli, že Tvář neskončila nadobro a že ji zase obnovíme. V dané době (1966-67) o tom nemohlo být ani řeči. Ale „příprava“ na obnovení časopisu byla přece jen k něčemu důležitému dobrá. Obávali jsme se, možná zbytečně, že „po nás půjdou.“ My jsme se scházeli pravidelně a nechtěli jsme tuto pravidelnost porušit. Abychom se vyhnuli zatčení, tvrdili jsme Svazu spisovatelů, že nám jde právě a jenom o obnovu vydávání Tváře. .
Redakční rada Tváře se odvážila začít působit jako takována jaře 1970. Naše činnost ovšem nebyla (a v tehdejších poměrech ani nemohla být)ani oficiální ,ani plynulá. Nicméně vyvinuli jsme na Svaz spisovatelů takový tlak, že nám později povolili vydat dva sborníky (Podoby I a Podoby II). Když se poměry poněkud „uklidnily“ (je otázka, zda je vhodné použít toho slovesa k charakteristice tehdejších poměrů), mohli jsme postoupit ještě o něco dále.

Ale zatím jsme na to mohli jen pomyslet. Než se cokoli přihodilo, zasáhl v létě 1967 uklidňující se nebe nad spisovateli IV. sjezd Československého svazu spisovatelů blesk. V opozičním, ostrém úvodním projevu Milan Kundera (a po něm další řečníci) zaútočil na kulturní politiku režimu, a to nebývalým způsobem: existence národa je podle něho úzce svázána s jeho kulturou, a protože jak národ, tak jeho kultura jsou ohroženy, je třeba pracovat na obrodě jeho kultury, která nesmí být umlčována. Ale to nebylo vše, spisovatelé ve svých projevech útočili na stranický aparát, přičemž Ludvík Vaculík, jehož projev byl nejútočnější, zaútočil na režim jako takový.

Tehdy se šířily zprávy o sjezdu spisovatelů velice rychle. Sjezd byl politickou záležitostí prvého řádu. Jednotliví spisovatelé si stěží uvědomovali, co rozpoutali. Zdálo se jako pravděpodobné, že režim, nechce-li se zhroutit, sáhne k velmi ostrým zákrokům proti české kultuře. Ale režim se nezhroutil; místo toho se spisovatelům odvděčil trestem, který byl vzhledem k charakteru KSČ v podstatě mírný. Vzali spisovatelům jejich hlavní tiskový orgán Literární noviny a vyloučili z KSČ Ivana Klímu, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka. V stísněných poměrech mohl být Svaz spisovatelů docela rád, že měl co dělat: mimo jiné musel (přirozeně negativně) odpovídat na neustálé žádosti Tváře o obnovení časopis.

Bylo zřejmé, věci se daly do pohybu proti politice strany. Bohužel stalo se tak na základě radikálních postojů přednesených na spisovatelském sjezdu. Michal Špirit tento radikalismus přesně charakterizuje. Domnívá se, že radikalismus

„…označuje zvláštní chování, které má politické ambice (změny zákonů či dokonce článků ústavy, jež de facto směřují k demontáži stávajícího režimu, ale nositelé tohoto chování zároveň přitom pokládají stávající režim za jedině možný:“ (Michael Špirit, Tvář, pokus o historickou rekonstrukci, s. 718)

Vyjdeme-li z uvedeného citátu, pak by se dalo už v druhé polovině roku 1967 předpokládat, že českou společnost čeká obtížné a neuspořádané období, v němž budou chybět vedoucí osobnosti a které bude ovládnuto ideologií otevřenou na obě strany, reformní i tvrdě komunistické. Jenže málokdy víme, co se všechno v budoucnosti přihodí. Ať tak či onak, my jsme nepochybovali o tom, že Tvář bude obnovena. I když… Kdo mohl tušit, jak velké budou překážky, které tomu budou stát v cestě.


První překážka měla předehru. Milan Nápravník, který vstoupil do redakční rady teprve nedávno, přišel se stěží uvěřitelným nápadem, aby Tvář vycházela ne jako časopis, ale na volných listech. Nápravníkova díla byla nepochybně hodnotná, ale tak jako jiné texty musela sdílet stejný arch papíru jako texty obyčejných lidí. Zřejmě hlavně to se Nápravníkovi nelíbilo. Chtěl co text, to jeden arch papíru. Redakční rada to odmítla, ale dosti vehementně se Nápravníka zastal Václav Havel. Přitom, jak již řečeno, šlo pouze o předehru.


„Novým“ členům redakční rady (šlo o renomované autory a kritiky (Přemysl Blažíček, Vladimír Kafka, Ladislav Dvořák, Věra Linhartová) se pro úkol obnovit Tvář zdála tehdejší redakční rada příliš - proč to neříct - plebejská. V čele časopisu by podle jejich názoru měla stát osobnost, která je známá a má významné konexe. Na tomto stanovisku trval zejména Václav Havel a dodal, že takovou osobností je pouze on sám. My „staří“ členové jsme se sice podivovali, jak se může někdo tak naparovat, nicméně fakt byl, že redakční rada stála před otázkou, má-li zůstat šéfredaktorem časopisu Nedvěd, nebo má-li se jím stát hodně známá osobnost, tedy Havel. „Staří“ členové trvali na tom, že Tvář má být rehabilitována a stane-li se tak, pak pochopitelně se šéfredaktorem, kterého Svaz spisovatelů vyhodil. Dnes se to může zdát až směšné, ale tehdy jsme se ocitli situaci, která nejspíš odpovídá primárkám v Americe.


Při hlasování Nedvěd výrazně vyhrál a Havel se zatvrdil. Spolu s některými dalšími přestal chodit na naše schůzky a nedalo příliš velkou práci domyslet se, že uvažuje o vystoupení z redakční rady. Tvář stanula nad propastí. Nešlo jen o to, že „staří“ členové redakční rady byli Havlovým jednáním pobouřeni (ty se dalo „udobřit“), ale hlavně o zatvrzelého Havla, na němž nyní závisel další osud časopisu. V té zlé době jsme na štěstí dokázali vyřešit tento velký spor jednáním; nebylo snadné najít kompromis. Po dost dlouhé době se našel: Nedvěd zůstane šéfredaktorem a Havel bude jmenován předsedou redakční rady. S tímto řešením Havel souhlasil.

Zmoci další překážku nebylo jednoduché. Byl jí nový předseda Svazu spisovatelů,

Eduard Goldstücker, reformní komunista, jehož autoritu umocňovalo předchozí vězení a známost s Josefem Smrkovským. Goldstücker u nás „probojovával“ před listopadem Kafku, a to marxistickým způsobem: Kafkovým obrazům, úvahám a dialogům propůjčoval marxistické obsahy, čímž vznikl nonsens nejen z Kafky, ale i z kritického textu samotného. Ten napadl a zesměšnil v Tváři Přemysl Blažíček v článku Katedrová věda. Goldstücker to neodpustil ani Blažíčkovi, ani Tváři. Nechtěl o obnovení Tváře ani slyšet, a to v době, kdy bylo zřejmé, že všechny ostatní časopisy zakázané komunistickým režimem už smějí vycházet (na jaře roku 1968). My jsme se nedali. Snažili jsme se ve veřejnosti, zvláště mezi studenty, vytvořit atmosféru, která by neumožňovala nechat Tvář stranou. Aniž jsme o to usilovali, dělali jsme Svazu spisovatelů pěknou ostudu.

Netrvalo dlouho a Svaz spisovatelů musel ustoupit. Poslední ránu Goldstückerovu úsilí nepovolit nové vydávání Tváře zasadily Sešity pro mladou literaturu, které Svaz spisovatelů s velkým nadšením vytvořil před dvěma léty na hrobě Tváře. Sešity pochopily, že se nyní musí pokusit zlepšit svou pověst a zachovat se slušně. Udělaly to tak, že nám nabídly celé své jedno číslo. Takovou nabídku jsme rádi přijali; domnívali jsme se, že už jenom chybí potvrzení předsednictva Svazu spisovatelů, aby Tvář mohla vycházet. To jsme nepočítali s překážkou poslední, kterou jsme vytvořili sami.

Pár týdnů před plánovaným zasedáním ústředního výboru Svazu spisovatelů, v březnu 1968 vznikl mezi námi spor o to, zda budeme pokračovat v dosavadním postupu za obnovení Tváře, anebo se zařídíme podle toho, co požadoval Přemysl Blažíček. Ačkoli dosud proti našemu postupu nic nenamítal, nyní přinesl útočný článek o Svazu spisovatelů a jeho týdeníku (se zvláštním zaměřením na chování Svazu spisovatelů vůči Tváři) a požadoval, abychom souhlasili s tím, že jej bude okamžitě publikovat v Literárních listech.
Blažíčkův článek nelhal. Kdybychom s ním ale souhlasili, pustili bychom se do zápasu o charakter Svazu spisovatelů a vycházení Tváře by bylo přinejmenším odloženo na pozdější dobu.. Blažíček považoval otištění svého článku za zásadní věc a když redakční rada nesouhlasila (článek vyšel v červenci ve Studentu) z redakční rady vystoupil.

Blažíčkovo gesto mělo velký ohlas. Dokonce i Michael Špirit po letech srovnává postup ještě neexistující, zakázané a dosud nerehabilitované Tváře s postupem Svazu spisovatelů v době, kdy Svaz spisovatelů byl komunistickou „převodní pákou“. To už ale je historie.
Ve dnech 17. a 18. dubna 1968 zasedal v Brně ústřední výbor Svazu spisovatelů, na jehož programu byla rovněž otázka zakázaných časopisů. Místopředseda SČSS spisovatel Jan Procházka pozval do Brna tříčlennou delegaci Tváře. Tvořili ji Ladislav Dvořák, Emanuel Mandler a Jan Nedvěd.

Delegace se vrátila se zážitkem hlubokého šoku. V Brně se s Tváří nemazlili. Naši delegaci nepřipustili k jednání a vše naznačovalo, že Tvář obnovena nebude. Ale po dosti dlouhé době Jan Procházka sdělil naší delegaci , že „ústřední výbor Svazu spisovatelů se rozhodl revidovat stanoviska předchozího ÚV, pokud přispěla k situaci, za které časopis Tvář přestal vycházet. Tehdejší ÚV ustoupil do jisté míry tlaku ideologického oddělení ÚV KSČ ve snaze zachovat Tvář i s její orientací, byť i za cenu některých změn v podobě časopisu…“. Celou dobu, jak jsme pak zjistili z protokolu zasedání, se spisovatelé přesvědčovali, že se všichni velice se zasazovali o zachování Tváře, jenže co dělat, Tvář se vlastně zakázala sama. Později jsme zjistili, že revizi dosavadních usnesení Svazu vlastně prosadil Milan Jungmann, který na argumentaci Eduarda Goldstückera (Tvář střílela na progresivní frontu z boku) ostře odpověděl, že těmito argumenty a tímto způsobem lze likvidovat jakýkoli časopis včetně Literárních listů. Podle Jungmanna „říci, že nás v našem boji podráželi /Goldstücker/, je neudržitelný argument“.

Výtah z protokolu tohoto spisovatelského zasedání („Tvář, výbor z časopisu, Torst 1995“) poskytuje dnes - s výjimkou Jungmannova projevu - velmi humorné čtení.
Konec konců proč nezakončit tuto část vzpomínání na Tvář s humorem, i když poněkud načernalým?

-
G L O S Y - R O Z PO V Í D Á N Í

R A D A R


8. července tohoto roku podepsaly Spojené státy s Československem smlouvu o výstavbě radaru v Brdech. Téhož dne Rusové odpověděli po svém: polovina nafty nemůže pro technickou poruchu téct do Československa. Musíme počkat, až se to spraví.
Je to způsob vydírání a zároveň výhružky: budete mít radar, nebudete mít naftu.

U nás lidé budou asi překvapeni: obávali se, že za radar jim něco vybouchne u stavení, ale ne, že ze z této radarové věci stane záležitost evropského charakteru. Co o celé záležitosti víme, je to, o čem jsme právě mluvili. To je zpráva, i když nikoli nejstručnější. Kdyby ta zpráva měla být zcela stručná, musela být omezena na sdělení, že podle ruského sdělení je naftovod porouchán a může jim zatím protékat jen omezené množství nafty.
Tak jsme se dostali k otázce zprávy. Co je to vlastně zpráva? Nemyslím zpravodajství (například pořady věnované zajímavé osobě nebo události), ale zprávy, jaké uslyšíme z rádia nebo z televize. Omezím se na televizi. Jaké zprávy bychom chtěli z obrazovky slyšet?

Strejda z Kozodruh nám řekne , že takové, jaké přináší NOVA: koho soudili, kdo koho mučil, kde zatopila voda sklepy a kolik přibylo podpisů na petici proti radaru. A tak dále. Není třeba velkého důvtipu, abychom pochopili, že toto nejsou zprávy, ale domovnické pohovory. Jiná a trapná věc je ta, že jsou u nás velmi oblíbené.
Na druhé straně „barikády“ stojí ti, kteří by chtěli k zprávě obšírný komentář, objasňující to, co se ze zprávy samé nedozvědí. To má dvojí závažný nedostatek: Zprávy (pořad) by se nepřiměřeně protáhly a je pravděpodobné, že na mnoho zajímavého by nezbylo místo. Na druhé straně existují (nebo měly by existovat) události zcela jednoduché, které ani není možné obšírně komentovat.


Zůstaňme uprostřed těchto krajností a předpokládejme, že zprávy by měly být stručné a stručně okomentované. Tím jsme ale sami pro sebe nevyřešili otázku přinejmenším stejně závažnou: a co objektivita? Strašidlo objektivity se ve zprávách objevuje aspoň dvojím způsobem: výběrem událostí, o nichž médium ve zprávách referuje, a dále formulací zprávy a již zmíněného stručného komentáře. Pokud jde o rozsah událostí, o kterých se ve zprávách dovídáme, je zřejmé, že redaktoři, kteří je sestavují, by měli volit takový kompromis, aby postihli maximum událostí, a na druhé straně aby ve snaze referovat, o čem to jen je možné, neomezili rozsah jednotlivých zpráv tak, že by byly nesrozumitelné (přirozeně v novinách se musí i se zprávami pracovat jinak než kupříkladu v televizi) .


Pokud by se někdo domníval, že se tu dozvěděl, jak mají v médiích vypadat ZPRÁVY, pak se mýlí. My přece zprávy neděláme a to, co se tu píše, je pouhá teorie. Ale existuje praxe: ZPRÁVY na našich obrazovkách. Dívejte se na ně, poslouchejte je a uvažujte o tom, zda skutečné zprávy odpovídají tomu, co od nich chceme, anebo zda od vašeho ideálu liší. Pokud se vám podaří vytvořit si vlastní představu, jak mají ZPRÁVY vypadat, budou se vám hůř naslouchat (číst), ale více se dozvíte.


NEPOSLUŠNÍ POLÁCI

V Polsku se politická rovina i veřejnost rozbouřily, když jim Poláci nabídli raketovou základnu, ale nechtěli za to dát všechno to, co by si Poláci přáli. My odsud z českého dolíku si toho příliš nevšímáme, nebo nad tím kroutíme hlavou. Co si to Poláci vymýšlejí?
Nechci se Poláků příliš zastávat, ale je tu jistá drobnost, kterou si neuvědomujeme.

U nás má být radarová základna a vznikl z toho notný povyk. Už ani nevím, kolik obcí protestovalo, protože obyvatelé měli strach z toho, že je základna zadusí, že na náves spadne něco příšerného atd. atd.
Dobře, to se dálo kvůli radaru. A teď si představme, že by Američané požádali o raketovou základnu ne Polsko, ale nás, Česko. Ohrožení bezpečnosti by se v myslích nás Čechů přesunulo od venkovských stavení na velká města a - bůhví - možná na celou zemi. Lze předpokládat, že vřava by v takovém případě nebyla menší, než je v Polsku. Ještě že tu budeme mít jenom radar.


-
OLYMPIÁDU DO PRAHY?



Ovšem, jsou proti tomu závažné argumenty a dost už se o tom přestalo mluvit. Proč? Protože nespočitatelné množství turistů by se jen tak do křivolakých uliček matičky Prahy jen tak nevměstnalo. Lze vybudovat dostatek sportovišť? Zda by v Praze a okolí bylo možné sehnat dostatek ubytovacích kapacit - kdo ví? A co s těmi mraky zlodějů - je možné, že právě jim by olympiáda poskytla tu nejlepší příležitost k značnému obohacení. Jenomže to vše se dá zvládnout.
Odmyslíme-li si nejrůznější sportovní zařízení (z nichž jistá část by beztak nebyla včas dobudována), přiznáme, že zbytek ostatního by bylo možné včas vystavět, upravit (popřípadě zbourat). Jenom jedno, proboha, by se kvůli sportu nemělo bourat, ty křivolaké uličky.


Kvůli sportu? zeptá se užaslý čtenář, vždyť olympiáda je vrcholný sportovní podnik. A v tom to vězí. Řekneme-li, že olympiáda je vrcholným sportovním podnikem, spletli jsme si časy. Byla sportovním podnikem, ale dnes jí k tomu chybí ona hlavní věc, její předmět. Virtuózní kousky, které v různých druzích sportu můžeme na obrazovce sledovat, by patřily nejspíš do varieté, různé druhy míčových her (hokej nevyjímaje), při nichž se lámou kosti a odnášejí z hříště na nosítkách polomrtví hráči, zase do gladiátorské arény.

Jde o hezké hry, nemá smysl horovat pro jejich odstranění z programu olympiády . Ono totiž do velké míry jde o to, jak se mění pravidla. V kopané kupříkladu je na každé straně jeden rozhodčí, který má zejména za úkol zabránit i centimetru ofsajdu. A dodržuje se to. Naopak rozhodčí promíjejí takzvané technické fauly. To znamená, že hráč, když nemůže jinak, zkosí nedovoleným způsobem hráče protistrany, který se (například) řítí na branku. A to se ve většině případů toleruje. Kdyby tato tolerance hrubosti neexistovala, fotbal by byl stejně hezký, ale podstatně slušnější.

-
No a peníze? S tím se nedá nic dělat. Jedna bývalá hráčka házené mi řekla, že dnes už se na házenou ani v televizi nedívá. Když ještě ona hrála, nacvičovaly si s partnerkami (a vždy s týmiž) souhru. Dnes by nevěděla, kdo vůbec nastoupí (koho klub prodal nebo koupil)..

Můžeme předpokládat, že příští olympiáda bude obsahovat nové životu nebezpečné a těžkými miliony prošpikované sporty.

N A Š E S I L N Á VLÁDA

Formálně u nás jedna velká ostuda skončila. Detektivové, které najal ministr Schwarzenberg, aby prozkoumali,jakým způsobem získal Jiří Čunek své jmění, ukončili práci. Zjistili, Že Čunek své jmění možná nezískal nezákonným způsobem.
Tak a konečně můžeme s předsedou vlády jásat. Kdyby totiž detektivové došli k opačnému jednoznačnému závěru, ministr Schwarzenberg by musel rezignovat na křeslo ministra (alespoň to říkal), s vládou a stranou lidovou by to dopadlo všelijak.


Jak to jen bylo? Jiří Čunek se dostal do vysoké politiky poté, co jako starosta Vsetína vystěhoval Rómy. Hned potom se stal předsedou lidovců a musel čelit nejrůznějším obviněním. Stal se místopředsedou vlády a hned zpočátku byl podezírán z úplatkářství. Pak vyšlo najevo, že dříve, jako prostý občan vlastnil čtyři miliony. Na ministra Schwarzenberga to bylo přespříliš. Poprvé prohlásil, že pokud Čunek bude místopředsedou vlády, on sám z vlády odejde. Neodešel. Nu a teď vyhrožoval, že odejde, pokud jím najatí detektivové najdou nesrovnalosti v Čunkově jmění. Jak víme, i když v tuto chvíli není nic potvrzeno, našli - nenašli, Čunek zůstává místopředsedou vlády, Schwarzenberg ministrem zahraničí.
Samozřejmě, že to má věcné důvody. Vládní koalice chce zůstat pohromadě a uskutečnit slibované reformy. Otázka je, zda to celé divadélko kolem stojí za to.
Ale to musí vědět režiséři a herci tohoto divadla sami, občan se může pouze divit.
A mohu-li mluvit za sebe, taky se diví.



-
R U S K O - Z E M Ě K L I D U A M Í R U

Zatímco je mnoho lidí v Evropě zděšeno pokrokem, kterého dosáhl Írán a jak to předvedl nedávno“výletem“ svých raket, zřejmě se zbytečně rozhořčují. Podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova totiž zkoušky íránských raket dosáhly opaku toho, co měly předvést. Ukázaly, že mají omezený dolet, jsou nepřesné, a tedy rozmístění raketového štítu v Evropě je holá zbytečnost. Že ruský ministr zahraničí o celé záležitosti něco ví, to je nepochybné. Takřka současně s jeho prohlášením se dostala do světa zpráva (a fotografie) dokazující, že jedna z íránských raket nevyletěla - a tak ji tedy na počítači domalovali (jako u nás, kde na fotografii V. sjezdu KSČ z roku 1929 bylo o nohu víc). A tak bychom nemuseli mít z těchto létajících íránských výrobků strach.

Jenže ono je to složitější. Rusko je příliš mírná a klidná země - alespoň soudě podle Sergeje Lavrova. Rusko zřejmě počítá s tím, že za dva za tři roky budou íránské rakety stejně dýchavičné a nepřesné jako nyní (už jednou v historii, 1941, Rusko na svou mírnost vůči totalitním systémům doplatilo). „Normální“ státy a vojenská velení dobře vědí, že ve skutečnosti se právě ty nejnebezpečnější zbraně co nejrychleji zdokonalují. Že by Írán byl výjimkou?
Tomu se tedy nechce věřit. Přes nehodu, která doprovázela poslední zkoušky íránských raket - nebo právě pro ni - je nepochybné, že agresivní Írán bude dělat vše možné, aby své rakety co nejrychleji a co nejvíc zdokonalil.


K O R E S P O D E N C E

Pan Jan Konopáč z Dobříše nám poslal svůj text z diskuse o radaru s paní Moláčkovou.
Text považujeme za zajímavý a otiskujeme jej v plném znění:

Tak jako občanku Marcelu Moláčkovou překvapila po přečtení mého příspěvku k tématu o radaru (DL 4/08) jednoduchost mého myšlení, mne uchvátila složitost myšlenkových pochodů této občanky v její reakci (DL 6/08). Mám na mysli nejen její skvělý myšlenkový obrat, kdy mne na základě mých sympatií ke Spojeným státům vysílá bojovat do Afghanistánu.


V jedné věci se však paní Moláčková určitě spletla, a sice v tom, kdo koho papouškoval. Já jsem odeslal svůj příspěvek o radaru redakci DL e-mailem 13. března, zatímco občan Havel svou myšlenku vyslovil v diskusním pořadu ČT Otázky Václava Moravce až 23. března. Pokud bych disponoval silou intelektu paní Moláčkové, mohl bych neochvějně tvrdit, že Václav Havel je plagiátor. Bohužel pro své jednoduché myšlení a nedokonalé dedukční schopnosti nejsem toto schopen dokázat a nezbývá mi než připustit, že dva občany nezávisle na sobě může napadnout stejná myšlenka. Obdobně nebudu podezřívat z plagiátorství Marcelu Moláčkovou a připustím možnost, že podobnost jejích myšlenek s myšlenkami občana Putina je čistě náhodná.


Navíc se paní Moláčkové podařila hezká ukázka myšlenkového skoku, když mě poslala na výlet do jakéhosi Sionu místo na Marshallovy ostrovy, kde je umístěn radar, který by k nám měl být přemístěn. Tohle měla paní Moláčková poradit svého času našim poslancům a vysvětlit jim, že jejich inspekční cesta směřuje na nesprávné místo. Zajímavé je, že mezi poslanci bylo hodně zástupců stran, které jsou proti umístění radaru u nás, a přitom se po návratu nikdo z nich nezmiňoval, jak radar na Marshallových ostrovech ničí přírodu a lidská zdraví ve svém okolí.
(Mimochodem, snažil jsem se ověřit informace, které uvádí paní

Moláčková: zjistil jsem, že nikde na internetu není zmínka o americké radarové základně ve švýcarském Sionu, o způsobených ekologických škodách a o amerických reparacích. Dále jsem zjistil, že v Sionu je umístěno pouze vojenské letiště švýcarské armády a že žádný radar amerického protiraketového systému se ve Švýcarsku nenachází. Velmi by mne zajímalo, jak paní Moláčková své informace získala, a zda zdrojem náhodou nebylo rádio Jerevan.)

Na závěr si dovolím uvést ještě jeden argument pro radar. Sleduji pozorně, jak náš velký východní bratr urputně protestuje proti radaru u nás a protiraketové základně v Polsku. Rusku jde o jeho velmocenskou pozici (včetně hypotetické možnosti nás někdy v budoucnu zase „osvobodit“). Stavbou radaru dáme jasně najevo, že už opravdu nejsme ruskou kolonií.

Jan Konopáč



Emanuel Mandler
autor je historik a publicista
 
  Přístupy: 9250 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA