Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vítejte v neklidných časech!

Jefim Fištejn

Euro, 37/2008


Posunutím hranic na východ se EU ocitla ve zcela jiné politice, v níž platí zákony velké hry

Za hlubokého „totáče“ jsme se bavili zprávami, jak Čínská lidová republika za cosi udělila USA „stopětapadesáté vážné varování“. Dnes vtipálkové raději používají výrok Robina Williamse: „Nechte toho! Pokud toho okamžitě nenecháte, pak budu muset… znovu důrazně říct: Nechte toho!“ Kvůli rusko-gruzínskému konfliktu se 1. září v Bruselu konal bleskový summit EU. Jeho závěr byl prezentován takřka jako ultimátum: pokud Rusko do poloviny měsíce nestáhne vojska z gruzínského území, pak evropským státníkům nezbude než… uspořádat další setkání v Bruselu. Není to ledajaká hrozba po pouhých třech týdnech přemítání a četných ujištěních Moskvy, že veškerá vojska z Gruzie již dávno stáhla - až na ta, která stahovat vůbec nehodlá. Ještě bizarnějším dojmem působí rozhodnutí Evropského parlamentu (EP), který žádá členské země EU, aby na drzý ruský výpad odpověděly urychlenou ratifikací Lisabonské smlouvy. Pokud ničeho jiného, toho se Rusko jistě zalekne!

O EU se ví, že je odpovědí, která hledá svou otázku. Proto v každém mezinárodním nesváru vidí Brusel podnět pro tužší integraci. Čím očividnější je deficit jednoty a nepokrytější snaha „tahounů EU“ prosazovat především vlastní zájmy, tím hlasitěji zaznívá mantra, že „v jednotě je síla“. Nějakou dobu hrál úlohu tmelící hrozby radikální islamismus. Trefně to vyjádřil vůdce liberálních europoslanců Graham Watson: „Pro věc evropské integrace udělal Usáma bin Ládin víc než kdokoli jiný od dob Jacquese Delorse.“ Když Usáma nadobro zmizel v jeskyních, vynořil se z nich Vladimir Putin. Brutální ruská asertivita zavdává kýžený důvod k dalšímu stmelování. Kolem koho se však asi tak račte stmelovat? Přece ne kolem Silvia Berlusconiho, který se po bruselském summitu chvástal, že nepřipustil do závěrečného usnesení žádnou zmínku o „nepřiměřeném použití síly“ ze strany Ruska. Proto bylo třeba hledat formulace neslané nemastné, vyjadřující nikoho neurážející pobouření - jako když Charlie Chaplin boxuje do vzduchu, zatímco jeho soupeř na něho pohrdavě zhlíží zezadu. Neobyčejně břitce tento pocit vyjádřil ministr zahraničí Finska Alexander Stubb, přezdívaný v evropských kruzích „panenka skákavá“: „Musíme hledat rovnováhu mezi silnými slovy a ekonomickými dopady. Moje pozice je křišťálově jasná. Říkám ano silným slovům. Říkám ne ekonomickým dopadům!“ Není nad křišťálovou jasnost.

Ruská nevybíravost zaskočila Evropu, která se chlubí nekonfrontační politickou kulturou. Na jedné straně pošlapání všech vyznávaných hodnot vyžaduje nějakou reakci. Na straně druhé je však ekonomická závislost na Moskvě značná a tomu i přímo úměrný strach, že v ruských rukách bude účinným nástrojem vydírání. Evropská unie není uzpůsobena na efektivní fungování za těchto ztížených podmínek. Až dodnes svou mírovou expanzi uskutečňovala šířením ekonomických, humanitárních a právních norem. Metoda se dobře osvědčila v podmínkách devadesátých let, kdy se evropský model zdál být předobrazem budoucího světa. Dnes už to neplatí. Nejeden dobrý počin v minulosti doplatil na počáteční úspěch. Posunutím hranic na východ se EU ocitla v prostoru zcela jiné politiky, kde platí zákony „velké hry“ - soutěžení velmocí o dominanci. Do určitého okamžiku se dalo předstírat, že se tento souboj ambicí Evropy netýká. Zcela však izolovat ekonomické zájmy a provázanost s Ruskem od nových bezpečnostních rizik nelze - evropská politika může existovat jen jako ucelený komplex.

Dmitrij Medveděv v pěti bodech nové ruské zahraniční politiky oznámil, že „stejně jako mnohé jiné země má i Rusko své přednostní zájmy v některých regionech světa“ a že „v těchto regionech hodlá velmi důkladně a pilně pracovat“. Označením vlastní „sféry vlivu“ se Moskva hlásí k nejhorším tradicím 19. století. A k pravidlům „realpolitik“, jež v minulosti nejednou končila pro Starý svět válečnými tragédiemi. Evropská unie, která viděla celý smysl své existence právě v překonání tohoto přístupu, nemá konvenční instrumentář, jímž by uměla neblahý vývoj zvrátit. Washington se snaží přimět EU k projevům větší rozhodnosti vůči rostoucí agresivitě Moskvy - to by znamenalo obrodit „starý dobrý Západ“ z dob studené války. Moskva však na všech úrovních nepokrytě nabádá Evropany, aby opustili lodní brázdu USA, s nimiž prý Evropu již nespojují společné zájmy, nýbrž pouhá setrvačnost. Jak to šťavnatě vyjádřil zástupce Ruska v NATO Dmitrij Rogozin: „Svět se nenávratně změnil. Žádný ,Západ‘ v jeho klasickém chápání už neexistuje a existovat nebude.“

Evropští politici tiše doufají, že gruzínský výboj Ruska byl pouhou epizodou - prach se usadí a vše se vrátí do zajetých kolejí „strategického partnerství“. Pokud se však ukáže, že události na jižním Kavkaze jsou mezní a zlomové povahy a priority Moskvy se nadobro změnily, zasadí to EU přetěžkou, ne-li smrtící ránu.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 9102 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA