A kdo ctí parlament?
Zbyněk Klíč
Souhlasím s Tomášem Němečkem, který v Lidových novinách napsal, že vůbec nejhorší na dnešní politické krizi by bylo, kdybychom nectili rozhodnutí Ústavního soudu. Když se bouříme proti neúctě k soudům, proč stejná nevole nepanuje, když není uznáváno rozhodnutí Parlamentu.
Pro příklady není třeba chodit daleko – v době, kdy Poslanecká sněmovna schválila zdravotnické poplatky, sociální demokraté otevřeně vyzývali pacienty k jejich nehrazení. Na samotném odporu nakonec postavili i celý systém proplácení poplatků. Proč proti tomu tehdy nikdo neprotestoval?
Česká republika je parlamentní systém, který je charakterizován centrálním postavením Parlamentu. Existuje více modelů jeho vztahu s exekutivou, dominantí postavení je však stejné. Hlavní legitimita parlamentu vyplývá z voleb, jimiž podstupuje v pravidelných intervalech testu své kvality před voliči.
Existuje taková kontrola u ústavního soudu? Nikoliv, ústavního soudce nelze s výjimkou trestného činu a kárného prohřešku odvolat. Ani pro opakované chybné rozhodnutí. V tom je největší rozdíl a zároveň hrozba.
Hrozí nám soudcokracie?
Nezávislé soudnictví je jistě pro demokratický vývoj v zemi důležité. Ještě důležitější než soud je však kontext, ve kterém působí. A jistě nelze o tom našem říct, že by překypoval úctou k tradici, k demokratickému a právnímu státu či stabilní politické kultuře. Samovolná rozhodnutí soudu v takovém prostředí nevystavená veřejné kontrole hrozí zneužitím soudní moci jako takové. Toho jsme byli svědky. Jinými slovy, neexistují dosud „neviditelné“ struktury, které by přiměly soudce chovat se zodpovědně. Nelze také předpokládat, že by také patnáct soudců bylo těmi nejcnostnějšími lidmi v republice, kteří jsou oprávněni určovat veřejnou morálku.
Pro takový stav, kdy demokratické struktury nejsou plně vyvinuty, je nejlepším řešením silné postavení parlamentu, který agreguje různé zájmy společnosti a ve střetu myšlenek hledá optimální řešení. Zároveň je však vystaven oné kontrole. K nalezení nejvhodnějšího stavu sice nedojde hned, ale dojde, na rozdíl od rozhodování nikomu neodpovědnému Ústavnímu soud a soudnictví, často navíc stále uzavřeného v komunistickém způsou uvažování. Jistě i legislativní moc trpí tímto syndromem, nicméně je snažší najít demokrata v plénu 281 volených a kontrolovaných lidí než mezi patnácti jmenovanými a neodvolatelnými...
Ústava předjímá řízení státu, jeho fungování. Soud má zejména vykládat, zda-li tomu chování státu a občanů odpovídá. Jakmile však přistoupí na fikci, že má určovat i samotný právní chod země, máme co do činění se snahou prolomit demokratický a právní systém země, a to určitě není dobře.
Zbyněk Klíč
výkonný redaktor CEVROREVUE