Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Pravice, levice a filozofičtí žongléři

Luboš Zálom

Pravice, levice a filozofičtí žongléři

Uznávaný filozof Václav Bělohradský se v textu "Levice kontra pravice – proč má ten spor ještě smysl", který vyšel v příloze deníku Právo ve čtvrtek 26. července, pokusil o rozbor současného významu soupeření mezi pravicí a levicí. Protože právo je levicově orientovaný list a pan Bělohradský je levicový filozof kritizující ony neosobní a člověka ponižující síly kapitalismu, článkem prostupuje oslava levicových idejí a víra, že jedině levicové myšlenkové proudy jsou schopné zajistit rozkvět lidské společnosti a uchránit ji před pravicovou bezohledností, sobectvím a drancováním životního prostředí.

Má dnes vůbec smysl přemýšlet v termínech pravice a levice? Praktická politika ukazuje, že rozdíly mezi pravicí a levicí se stírají a tyto myšlenkové proudy si navzájem vykrádají ze svých stanovisek to, co jim může pomoci v jejich krátkodobých cílech. Tak může být levicová sociální demokracie zadobře s velkými nadnárodními společnostmi a nadělovat jim štědré investiční pobídky, nebo podporovat volný trh v rámci Evropské unie, a pravice se může naopak zaštiťovat hesly o trvale udržitelném rozvoji, zelené politice a sociálním smíru. Heslem pravice i levice se stal pragmatismus, jehož krátkozrakost neprohlédne dál než na horizont příštích voleb. Jak bylo dobře vidět například po posledních volbách v Německu nebo Francii, o současné naší domácí "pravicové" frašce ani nemluvě, pravolevé spektrum praktické politiky obrousilo svoje hrany a slilo se v jeden šedivý, neurčitý a nic zásadního neprosazující střed.

Pro definici pravicových nebo levicových myšlenek bychom tedy měli odhlédnout od praktické politiky a zaměřit se na filozofickou stránku věci. Fundamentálními hodnotami pravice vždy byla významná míra svobody jednotlivce, rovnost před zákonem a negativně chápaná práva. Pravicové myšlenkové proudy prosazovaly volnost trhu a nedotknutelnost soukromého majetku. Opíraly se, alespoň v teorii, o názory ekonomů a myslitelů, jako byl Frederic Bastiat nebo Ludwig von Mises. Levice naopak vždy sázela na rovnost ve výsledku a důležitost práce pro celek ("každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb"). Volala po regulacích vydřidušských projevů svobodného trhu, ochraně "zbídačených pracujících" a rovnoměrné (prý spravedlivé) rozdělování příjmů ve společnosti. Opírala se o názory revolucionářů, ekonomů a vizionářů, jako byli Gracchus Babeuf, Karl Marx nebo Robert Owen.

I levice se však vždy, stejně jako pravice, stavěla do pozice ochránkyně práv a svobody. Obě strany, jak známo, tyto pojmy chápou jinak - co je tou pravou svobodou pro pravici, vidí levičák jako nevýslovné utrpení a nesvobodu. Protože však význam pojmů může být pouze jeden, a platí-li A, nemůže zároveň platit non-A, nejméně jedna ze stran musí tyto pojmy vykládat mylně.

Právo a svoboda je také hlavním tématem textu Václava Bělohradského. Pan Bělohradský je ovšem postmoderní filozof, a jeho hlavní myšlenkovou zbraní je tedy libovolný, pružný a veskrze pragmatický výklad pojmů. V jeho pohledu tak může slovo svoboda v pravicovém slova smyslu znamenat "právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým", zatímco v levicovém slova smyslu jde o právo se této bezohlednosti bránit. Pojmy svoboda nebo právo se také, jak pan Bělohradský líčí, mohou v průběhu dějin měnit a v každém evolučním kroku popřít zastaralý význam. Podle tohoto pohledu je tak možné zastávat jakoukoliv teorii práv, podle toho, v jakém období nebo na jaké straně se právě nacházíme, a přesto mít kdykoliv pravdu. Co je svoboda pro jednoho nemusí být svobodou pro druhého, a naopak. Proto je pro pana Bělohradského princip majetkových práv pouhou společensky vytvořenou konvencí a uměle vytvořeným výmyslem, který není absolutní a může být platný jen do té doby, dokud jej lidé budou považovat za správný a morální. Myšlenka, že práva jsou pouhou konstrukcí vytvořenou společností, však v zásadě znamená popření práv jako takových.

Právo vyplývá z lidské přirozenosti. Člověk je racionálním a svobodně jednajícím tvorem, což znamená, že může svoje činy volit a svým rozumem se pokoušet dospívat k nejsprávnějším rozhodnutím, která, v postupné návaznosti, vedou k hlavnímu cíli – zachování vlastního života. Pokud je schopen racionálně jednat a rozhodovat se správně, musí mít ve svém konání volnost - musí být svobodný. Popření jeho svobody znamená popření jeho racionality, a v návaznosti popření jeho života. Člověk, k zajištění svého života v souladu se svou přirozeností, tedy musí mít právo na svobodu, což znamená právo nebýt vystaven iniciovanému násilí, a právo na majetek, které znamená právo disponovat hodnotami, které získá vlastní produkcí nebo směnou. Po dobu, kdy člověku jako biologickému druhu zůstane jeho schopnost racionálně se rozhodovat a svobodně jednat, se pojem práva, který je z těchto schopností odvozen, nemůže změnit. Platí stále a absolutně. Toto je však naprosto menšinový pohled, který není plně sdílen ani všemi pravicovými proudy. V úplnosti je rozvinut ve filozofickém systému Objektivismu, který byl navržen americkou spisovatelkou a filozofkou Ayn Randovou. Při všech námitkách a rozporech je ale možné říct, že pravice hodnoty svobody a práv jednotlivce v podstatné míře uznává.

Jakékoliv pokusy o odvození principů individuálních práv z jiných pojmů, než je člověk, a vysvětlovat je automatickým působením společnosti, konsenzem kolektivu, nebo nějakým božským mystickým vnuknutím, jsou falešné a v důsledcích vedou k ničení člověka, protože popírají rozum. Co je morální nebo nemorální a v jakém systému by lidé měli žít, je možné posuzovat pouze vůči přirozenosti lidské bytosti. Pouze takový systém fungování státu, který umožňuje neporušování svobody, majetku a života, je žádoucím ideálem, a jakýkoliv systém, který vůči těmto hodnotám stojí v jakémkoliv protikladu, je v rozporu s lidským životem. A pouze na tomto základě je možné hodnotit a soudit soupeření mezi pravicí a levicí.

Pokud zastáváme myšlenku objektivních a z přirozenosti člověka vyplývajících práv, nelze vážně uvažovat o tom, že pojem práv by mohl podléhat nějakému evolučnímu mechanismu. Pan Bělohradský zmiňuje ekonoma Alfreda Marshalla, který evoluční teorii práv navrhl, a uvádí občanská práva jako první generaci práv, politická práva jako generaci druhou, sociální práva jako třetí a práva týkající se životního prostředí a kulturní identity jako práva finální čtvrté generace. Zatímco občanská a politická práva, jako je například svoboda volit si své zástupce, svoboda projevu, svoboda vyznání apod. je možné, jako vztah člověka vůči státu, chápat v souladu s principiálním právem na svobodu, práva "třetí a čtvrté generace", tedy sociální a ekologická práva, jsou ve svém pozitivním vymezení, ve skutečnosti perverzí tohoto pojmu. Sociální práva, mezi která patří právo na práci, na "spravedlivou" mzdu, na vzdělání, atd, jsou popřením principu práva na svobodu. Právo na vzdělání, na které levice s varovně vztyčeným prstem poukazuje kdykoliv si pravice dovolí navrhnout nutnost zavedení školného, znamená, že osoba A má nárok na to, aby jí osoba B poskytla na své náklady vzdělání. Znamená, že prostředky osoby B musejí být obětovány ve prospěch údajných nároků osoby A. Proti osobě B tak musí být použito násilí (daňová konfiskace), což není nic jiného než popření jejího práva na svobodu. Pokud má osoba A právo na prostředky osoby B, pak tato na ně logicky právo nemá, a to i přesto, že je vyprodukovala - což je nesmyslný rozpor. Sociální práva se obhajují jako právo podílet se na hodnotách, které vyprodukovala společnost. Jenomže společnost nic neprodukuje - produkují jen jednotlivci, a pouze ti mohou mít na vyprodukované hodnoty právo.

Podobně fungují i tzv. ekologická práva - aby bylo údajným právům určité osoby nebo skupiny osob učiněno zadost, musí být popřeno právo na svobodu jiné skupiny osob. Pan Bělohradský vysvětluje pravicové pojetí práva jako možnost být co nejbezohlednější a pokud možno co nejvíc poškozovat prostředí druhých lidí. Ve svém nesmyslném zveličování externalit vidí podnikatele jako kořistníky, které pouze zneužívají svého okolí ke svému obohacení, aniž by za to cokoliv poskytovali. Pan Bělohradský jako by nechtěl vidět, že kromě negativních externalit, jako může být například určité snížení kvality ovzduší v okolí nově postavené továrny, takový podnik generuje i pozitivní externality, jako je snížení nezaměstnanosti v regionu, které může mít pozitivní efekt i pro ty, kteří v nově postavené továrně přímo nepracují. Externality vyplývají přímo z toho, že žijeme v lidské společnosti, ve které spolu jednotlivci komunikují a jednají. Vážení externalit, poměřování jejich pozitivních a negativních efektů a pokusy je nějak kompenzovat, je pošetilou snahou řídit přirozené lidské jednání.

Autor přiznává, že určitá míra bezohlednosti vůči svému okolí je nevyhnutelná nebo přímo prospěšná. Neuvádí ovšem, jak vysoká by tato míra měla být, aby byla přijatelná. Pokud se do jeho myšlenkových schémat nevejde žádný principiální přístup, znamená to, že míra přijatelné bezohlednosti může být jednou taková a podruhé jiná? Znamená to, že když se společnost rozhodne, že míra negativních externalit generovaných samotnou existencí filozofa Václava Bělohradského překročila společensky stanovenou míru přijatelnosti, může být, podobně jako jistý antický filozof, za své postoje zregulován k smrti? Možná, že někdy v budoucnu, v rámci evoluční teorie práv, si lidé vybojují jedno z "nových práv" - nemuset snášet filozofy. Pokud pan Bělohradský zastává autoritu společnosti, která svým demokratickým působením stanovuje morálnost nebo nemorálnost hodnot, jak by mohl takovému rozhodnutí konzistentně oponovat? Principiální pohled na absolutní a neměnná práva, vyplývající z lidské přirozenosti a nikoliv ze společenských postojů, samozřejmě takovou situaci naprosto odmírá.

Údajná neomezenost bezohlednosti působení na své okolí, kterou podle pana Bělohradského zastává pravice, je fantastickou smyšlenkou. Nevím o žádném pravicovém pohledu na práva, který by člověku dával možnost omezovat druhé. I když se různé pravicové směry mohou lišit v jednotlivostech, vesměs se shodují v tom, že právo na majetek je nepřekročitelným principem. Což ovšem neznamená, že tohoto práva je možné používat k iniciaci násilí vůči ostatním lidem. Moje absolutní právo vlastnit nůž mi nedává právo tímto nožem zabít nevinného člověka. Stejně tak právo na majetek, které má majitel továrny, mu nedává právo svévolně ničit majetek druhých lidí. Cestou k dosažení co největší ohleduplnosti nejsou státní regulace firem, ale principiální hájení majetkových práv, aby bylo vždy jasné, kdo byl poškozen a kým. Spolu s vymahatelností případných náhrad na škody je právo na majetek, podle pana Bělohradského pouhá společenská konvence, jedním z hlavních kritérií svobodné společnosti.

Pokud se pan Bělohradský domnívá, že absolutistický pohled na pojem svoboda znamená, že nikdo nesmí být omezován, ať už se dopouští čehokoliv, nemůže být pravdě vzdálenější. Svoboda nezahrnuje iniciované použití násilí vůči druhé osobě. Pokud by moje svoboda zahrnovala možnost bezdůvodně zaútočit na kolemjdoucího, a tím porušit jeho vlastní svobodu, znamenalo by to, že on právo na svobodu nemá, a šlo by, podobně jako u výše zmíněných sociálních práv, o nepřekonatelný rozpor.

Za důležitý považuje pan Bělohradský spor pravice a levice o "legitimní míru regulace prostředí", tedy různé pohledy na to, jak by měl stát zasahovat do přirozeného fungování lidské společnosti. Vysmívá se pravicové víře, že lidský život se řídí jakousi "nadlidskou schopností" přizpůsobovat se prostředí, a naopak vyzdvihuje "racionalitu regulace". Samozřejmě, že tato představa pana Bělohradského se týká tzv. spontánního řádu. Skutečně, pravice vesměs věří, inspirována například F.A. Hayekem, v samoregulující se, přirozené fungování společnosti, které jednotlivec není schopný chápat. Z toho pak vyplývají teze o omezenosti a nedostatečnosti lidského rozumu, který nemá právo tyto síly žádným způsobem regulovat. Touto teorií, která vychází z mylného pohledu na člověka a jeho rozum, však pravice nahrává na smeč kolektivistům. Jakkoliv výroky, že lidský rozum je omezený, a proto není rozum centrálního plánovače schopný uřídit celý přirozený běh věcí, spontánní řád, pravdivě předpokládají, že člověk prostě není vševědoucí, zpochybňují zároveň platnost lidského rozumu a tedy důvod, proč by člověk měl mít svobodu.

Teze o omezenosti lidského rozumu však patří i do myšlenkové výbavy kolektivistické levice. Podle ní, pokud člověk není vševědoucí, nemůže dosahovat správných rozhodnutí, a proto nemůže mít plnou svobodu - využil by ji jen k tomu, aby dělal chyby, ať už krátkodobého nebo dlouhodobého významu, například tehdy, když omezený lidský rozum, pod vidinou krátkodobých úspěchů a zisku, "ničí přírodu a mění zemské klima." Proto by, podle levice, měl být lidský rozum zbaven své svobody a být nahrazen kolektivním rozhodováním, jak říká Václav Bělohradský, "kolektivní racionalitou."

Racionalitu však není možné chápat odděleně od jednotlivce. Kolektiv, společnost nemůže být racionální, protože není schopná přemýšlet, není schopná žádného jednání. Každá akce v lidské společnosti pochází od jednotlivce. Neexistuje žádná událost, která by nebyla nějak svázána s konkrétním lidským jednáním. Nejde o žádné neosobní, od jednotlivce odtržené síly, které působí nezávisle, jakoby samy od sebe, a lidé je nejsou schopni rozumově uchopit. Pokud tedy mluvíme o lidské schopnosti vypořádávat se svým okolím a rozvíjet se, jde o konkrétní činy konkrétních jednotlivců. Vše, co je možné považovat na působení nějakého spontánního řádu, neosobních, tajemných společenských sil - technologický pokrok, přizpůsobování okolí a přírody, růst blahobytu, nebo naopak jeho pokles - je ve skutečnosti sumou soukromých činů určitých jednotlivců. Je to vlastně levice, která věří v neosobní a tajemné síly - v jednání společnosti. Pokud pan Bělohradský vidí například globalizační ekonomické tendence, vidí jako původce nějakou neurčitou entitu, naprosto odtrženou od lidského individua. Samozřejmě pak považuje za správné, když se levice svou společenskou silou "racionálně" pokouší tyto síly, které, podle ní, působí zhoubně například z hlediska sociálních práv, regulovat. Regulace toho, co se zdánlivě projevuje jako automatický a neuchopitelný řád, je ve skutečnosti regulací jediného původce tohoto "řádu" - lidské individuality. Rozhodování v rámci "kolektivní racionality" je popřením racionality jednotlivce, popřením základního prostředku lidského přežití.

Pokud přijmeme jako fakt, že člověk má svobodnou vůli a rozum, a proto musí žít ve svobodné společnosti, kde nebude nijak regulován a omezován jeho rozum, nemůže být sporu o tom, že ideálu se vždy spíše blížila pravice, i když ani ona nedokázala ideály svobody prosazovat nerozporně, racionálně a důsledně. Na druhé straně se levice v různé míře dopouštěla násilí a bezpráví. Zatímco pravice hájila značnou míru nedotknutelnosti soukromého majetku, levice znárodňovala nebo uvalovala na majetek nehorázné daně. Zatímco pravice hájila nezávislost člověka na státní moci a jeho právo nebýt jí obtěžován, levice regulovala každou oblast lidského života, vzdělání, sportu, až ke kultuře, a se svými oponenty se často vypořádávala velmi krvavě. Zatímco pravice hájila individualitu, levice zastávala podřízenost jednotlivce společnosti. Zatímco uvedení individualistických, pravicových myšlenek do praxe znamenalo nesmírné zvýšení blahobytu všech zúčastněných, levicové metody znamenaly stagnaci, úpadek, nebo v extrémních situacích nevýslovné zbídačení a hladomory. Tam, kde individualismus vedl k prosperitě, jakou zažívala Amerika nebo Anglie v dobách kapitalismu laissez-faire, zůstávají při důsledné aplikaci levicových, kolektivistických, sociálně-inženýrských myšlenek pouze polpotovské tábory smrti.

Bylo by samozřejmě na velmi dlouhou debatu hodnotit konkrétní činy pravicových stran a hnutí, a hledat jejich myšlenkách rozpory, kterými jsou pravicové hodnoty podkopávány. Mohli bychom hledat rozdíly mezi postoji konzervativců a libertariánů, nebo hodnotit, nakolik například polská pravice nebo američtí republikáni principy práv a svobody skutečně zastávají, a co, ať už vědomě nebo nevědomě, přebírají od svých levicových oponentů. To však nebylo účelem tohoto textu.

To, co pan Bělohradský ve skutečnosti článkem ukázal, přestože je to důkladně ukryto mezi řádky, je význam a síla filozofie - návaznost filozofických předpokladů a chápání pojmů na politické postoje. Text ukazuje, jak je možné pomocí naprostého zmatení základních pojmů prosazovat pošlapávání individuálních práv a svobody (a tím i lidského života), a přitom se stavět do role jediného spravedlivého zastánce těchto hodnot. Stačí zničit v lidech chápání významu práv a svobody, a přijmou pak jakýkoliv výklad, který je jim nabídnut – zvláště když je přinesen na stříbrném podnosu nějakou filozofickou autoritou. Proto se může levice tak snadno stavět do role toho jediného skutečného obránce svobody. Zničte v lidech povědomí o abstraktních pojmech, nabídněte jim jejich překroucené významy, a stanou se vašimi loutkami - to je, třebaže přímo nevyřčený, postoj filozofů jako je Václav Bělohradský. Široká uznávanost jejich postojů, výroků a článků, stejně jako stále patrnější růst kolektivistických tendencí ve společnosti, je toho živým důkazem.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 9116 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA